|
Prolog
Královský lazaret stál na rozhraní
chudinské čtvrti a Vesenských zahrad. Sotva to však bylo místo, které by
panovník poctil svou návštěvou. Vlastně kterýkoli šlechtic či zámožnější
občan. Ti si pozývali ranhojiče do svých domovů v honosnějších městských
čtvrtích Kamenného města, jak se nazývala zástavba za Zahradami a řekou
Vesenou. Lazaret byl zřízen královskou kanceláří po častých stížnostech
privilegovaných občanů. Afektovaně osočovali velitele městských stráží
z neschopnosti. Ačkoli žila veškerá chudina za řekou a všechny mosty i přístaviště
hlídali stráže, nacházeli si ubožáci decimovaní morovými nákazami cestu
na dohled spořádaných občanů. A což teprve smrad hnijícího masa, jenž s nimi
zamořoval ulice. S rozmáhající se nákazou byla jejich drzost stále větší.
Nakonec bylo velitelem místní posádky císařské legie, generálem Regou,
doporučeno postavení lazaretu. V duchu přísloví, že stínem legionářova
přání je jeho meč, byla nakonec stará zchátralá barabizna, ve které již ani pamětníci
nepoznávali amfiteátr, věnována cechu lazebníků. Chudina se skutečně přestala
drze brodit přes řeku. Jejich zanedbané a páchnoucí existence udeřili do očí
a nosu již jen nepravidelné strážní hlídky.
S vrcholícím jarem rozkvetly
Vesenské zahrady růžovými květy divokých višní. Navečer se vítr
pravidelně obracel k jihu a našel si cestu hojnými škvírami rozpadající
se lazaretní střechy. Svěží lechtivá vůně na čas přebila pachy
krve a hniloby. Tehdy se i ti na smrt unavení natahovali tvářemi výše ze svých
lůžek. Milosrdný dech přírody je konejšil
lépe, že kterýkoli ranhojič. Snad až do předvčerejšího dne, kdy přišel
Cizinec. Objevil se v okamžiku, kdy celé okolí naplnil nelidský řev
ubožáka, jemuž amputovali nohu. Bez jakéhokoli utišujícího prostředku
ulevoval nešťastník bolesti jen silou svých hlasivek. Ptáci v zahradách
nervózně poposedávali ve větvích a řada z nich zauvažovala o lepším
a klidnějším místě pro svou siestu. V momentě, kdy se rozhodli k činu,
řev ustal. Nebožák již více nečerpal ze své bolesti. Naopak,
pocítil teplo a všeobjímající klid. Sálal z dlaně muže, jehož
siluetu přes zamlžený zrak stěží rozeznával. Cizinec stál s potemnělým
a soustředěným výrazem nad operačním stolem. Téměř neznatelně pokynul
zpocenému ranhojiči, aby amputaci dokončil. A pak ještě mnohokrát toho i
dalšího dne. Zůstal a trpělivě konejšil, dokud
se s prvními hvězdami neobrátil vítr k jihu a nepřevzal
jeho práci. Pak si sedl a vyprávěl o lásce, milosti a všem, co plnilo jeho
srdce, a čeho neubylo, i když naplnilo srdce všech, kteří mu naslouchali. Ráno,
když všichni usmíření ještě pokojně spali, odešel směrem do zahrad. A
krátce po tom přišli legionáři, odvedli ty, co byli schopni výslechu a
ostatní pobili.
Kapitola 1
Corum Rega byl jedním z nejproslulejších
generálů císařských legií. Před třemi lety velel Velkému východnímu
tažení, během něhož s pouhými dvěma legiemi obsadil království
Davii a Rotar. „ Je to fenomenální úspěch!“ Prohlásil tenkrát císař.
„Důkaz absolutní převahy, požehnání bohů a nezlomné vůle našeho národa
vítězit.“ Rega vše viděl mnohem střízlivěji. Byl znám jako geniální
stratég a vyjednavač, ale také jako člověk náchylný k přejímání
zvyků té které země, v níž pobýval. Spal s černými otrokyněmi,
zlé jazyky u dvora dodávali, že občas i s černými otroky, koupal se
každý den a dokonce hovořil o chudině a domorodcích jako o lidech. Naštěstí
mu to nebránilo je ve vyšším zájmu masakrovat.
V posledních měsících byla
Regova popularita na ústupu. Jednak se odmítl natrvalo usídlit v hlavním městě
Neheně, dal přednost Rotaru a přípravě dalšího tažení, jednak mu na
severu vyvstala silná konkurence v osobě generála Neva. Druhá ze
jmenovaných příčin se měla ještě v průběhu následujících událostí
posílit poté, co Neva vydal knižně své Severské denníky. „Jak netušené
množství sil vyžaduje i od nejsilnějšího z vyvolených prosté vědomí,
že ti nemytí barbaři stanují jen dva dny pochodu odtud. Lituji i nejposlednějšího
ze svých legionářů, že budou nuceni jim hledět do odporných bledých tváří.
Prolití severské krve bude vskutku aktem milosrdenství.“ Nehenu na čas
zaplavila Nevamanie.
Regu to však nechávalo klidným.
Tak klidným, že si dovolil hlavnímu
štábu sdělit, že východní tažení nebude s jemu dostupnými zdroji
možno uskutečnit. K dovršení všeho požádal o přidělení nejméně
dvou legií, nejlépe těch ze severu, neboť jsou prověřené v boji a
vzhledem k Nevovým velitelských schopnostem přivyklé velkým ztrátám,
jež v bojích s odhodlanými východními národy očekává.
Díky císařově prozřetelnosti,
se Regovy požadavky podařilo ututlat. Více či méně otevřený střet
nejlepších vojenských šiřitelů imperiální moci si nemohlo císařství
dovolit. Navíc nikdo dost dobře nechápal, co by mohlo být tak složité na
dobití zbývajících východních území. V tichosti byl proto do Rotaru
vyslán císařský pověřenec, ctihodný (titul užívaný pro zasloužilé členy
nehenské církve) Simus Veba.
Téměř dvouměsíční cestu si
Veba skutečně vychutnal. Když konečně
kola jeho vozu zaskřípala na dlažbě Kamenného města, měl za sebou dva záchvaty
horečky, při nichž zhubl dobrých
patnáct kilo. Před setkáním z Regou si vyžádal týden na zotavenou. Týden
plný drobného i většího politikaření rotarské šlechty. Všeobecně se věřilo,
je Veba přijel nastolit nové pořádky.
****
Rega si za svou residenci vybral palác
na břehu řeky Veseny. Okna jeho pracovny mu poskytovala výhled na protější
břeh, hýřící jarní krásou Vesenských zahrad. Už dva dny se však snažil
dohlédnou za ně, do míst, kde tušil chátrající lazaret. Každou chvíli
čekal pověřencův příchod. Snažil se na delikátní setkání co nejlépe
připravit. Psychicky to nebyl problém, pokud si definitivně zvolil strategii,
šel velmi jistě a odhodlaně za svým. Problém byl najít způsob, jak
Vebu bezpečně zlikvidovat, kdyby se z něj vyklubal zatvrzelý a
omezený hlupák. Titul ctihodný Regu rozhodně znepokojoval.
Konečně se jedno z křídel
mohutných vstupních dveří otevřelo a gardista ohlásil Vebův příchod.
„Vítejte ctihodný Vebo,“ přivítal
Rega hosta, aniž doplnil slova úklonou.
„Generále..“ Veba byl viditelně
rozladěn. Pokud ho generál vítal takto chladně, jedině to jeho práci stíží.
Rega gestem naznačil, aby se
posadili ke stolu. Nechal připravit jen drobné pohoštění. Trochu ovoce a
lehké víno. „Doufám, že je vám již lépe, zdejší mastičkáři mají s horskou
horečkou bohaté zkušenosti.“ Pokračoval generál tónem, který o skutečném
zájmu rozhodně nevypovídal. Ostatně si Vebovi potíže dokázal představit.
Sám se horečkou při tažení na Rotar nakazil. Pokud ho snad něco zajímalo
pak to, jestli se nenakazili ve stejné vesnici za průsmykem Helsta, nebo
dokonce ve stejné posteli.
„Děkuji, je to
mnohem lepší. Snad i díky těm roztomilým dívenkám, co jste mi
poslal zahřívat postel.“
„Lidské teplo je na zahřátí
nejlepší.“ Vysvětloval Rega s mírným úsměvem. Nebyl to projev
porozumění, spíše pobavení nad tím, jak Veba při slově lidské pokrčil
nos. O lidskosti domorodců zřejmě nebyl přesvědčen. Dobře, pomyslel si
Rega. To pomůže. „Pokud byste snad měl dojem, že se váš stav zhoršuje,
dejte vědět. Rád vám nějaké pošlu.“
Veba kvitoval mírnou úklonou. Předvedením
trochy zhýralosti by si snad mohl generála
získat. Přirozenou autoritou asi těžko. Tou disponoval jeho protivník.
S nechutí si musel připustit, že musí bojovat s instinktivní
snahou se v křesle krčit.
„Snad bychom mohli přejít k důvodu,
pro který mě sem císař poslal.“ Rozhodl se Veba dále věc nezdržoval.
Nemělo by to smysl.
První povzbudivá věc, pomyslel si
Rega. „Poslouchám vás.“
„Váš list císaře poněkud
zaskočil. Očekával, že mu oznámíte datum zahájení tažení a místo toho
požadujete další legie. A to bez dalšího vysvětlení.“
„Císař snad nedůvěřuje mému
úsudku, ctihodný Vebo?“ zeptal se naoko lhostejným tónem generál. V očích
mu však na okamžik zažehly malé plaménky. Rega samozřejmě císařovu
reakci očekával. Vlastně někoho ve Vebově postavení v Rotaru potřeboval.
Zda i samotného Vebu se teprve ukáže.
„Samozřejmě že císařova důvěra
je neotřesena, generále. Ovšem nějaké.., nechci říkat vysvětlení, spíše
podrobnosti, císaři jistě přísluší. „
„Nějaké podrobnosti.., my dva
snad máme hovořit o podrobnostech?“ Rega předstíral mírné pobavení. Dal
si záležet, aby bylo vidět, že opravdu jen předstírá.
Veba si nemohl dovolit pokračovat dál
tímto směrem. Nechat si zavřít všechny cesty, jak položit potřebné otázky.
„Drahý generále, jistěže nemám záměr jakkoli vás zatěžovat. Ovšem
alespoň otázku severních legií bude třeba podrobněji…“
„Tak severní legie?!“ přerušil
ho generál.
„Proč zrovna ty, jako politický
tah to snad nemyslíte vážně?“
Generálův pohled ztvrdl, v očích
mu zajiskřilo. Veba přerušil nádech. „Zacházíte daleko, ctihodný Vebo!“
„Proč nesestavíte legie ze zdejších
zdrojů?!“ rozhodl se Veba neustupovat.
„Ze stejného důvodu, proč nezahájím
tažení jen se těmi svými.“
Veba se zamyslel. Sledoval svůj
dech, než se trochu zklidnil. Generál vstal ze židle a přešel k oknu.
Ruce sepjal za zády a zahleděl se k Vesenským zahradám.. Veba zůstal
sedět. „Měl jsem za to, že problém s těmi odbojnými domorodci je
pod kontrolou?“ zeptal se pátravě.
Regovi uniklo slabé posměšné „che“.
„Na této straně hranic jistě, ctihodný Vebo. A to ještě za cenu neprodyšného
uzavření hranic s východem.“
„Nedovedu si představit, že by nějací
primitivové pro vás mohly znamenat problém.“
Generál Vebovi naznačil, aby jej následoval
k oknu. „Vidíte ty krásné zahrady vyslanče, krásný, oku lahodící
pohled. Víte co je za nimi?“
„Nejspíše divočina.“
„Dá se to tak říci. Je tam
chudinská čtvrť. Třikrát rozlehlejší než Kamenné město. Hezky schovaná
před zraky privilegovaných.“
„Jak se sluší a patří.“
Komentoval Veba. „Je přeci zřejmé, že je tu chamraď třeba držet z dohledu.“
„Vidíte v tom snad nějaký problém?“ otázal se Veba po krátké
pauze.
„Nikoli. Problém je v tom,
že na východě nic takového k vidění není.“
„Co prosím?“
Rega opět naznačil, aby si šli
sednout. Klidně se napil vína a pokračoval teprve po tom, co mu z patra
odezněla jemná kořeněná příchuť. „Je naším zvykem nepoužívat
vlastní jména jiných národů. Podmaníme si je a až poté je pojmenujeme
podle svého.“ Odmlčel se.
„To je samozřejmé. Těžko lze
považovat ty primitivní struktury za státy.“ Veba opět přikrčil nos,
velmi čitelné gesto pro kohokoli.
„Země za východní hranicí je výjimkou.
A možná ne jedinou.“
„Jak že?“
„Stojíme proti civilizaci.“
Pronesl s důrazem generál.
„SKANDÁLNÍ!“ vykřikl Veba.
„TO přeci nemyslíte vážně! Vy, šiřitel civilizace!“ pokračoval zvýšeným
hlasem.
„Skandální snad, ale skutečné.“
Generál zůstával zdánlivě klidný. Hluboko uvnitř měl chuť svého
oponenta jedinou ranou poslat do světa předků. Řvát mu do obličeje se ještě
nikdo neodvážil.
Veba cítil, že se nutně potřebuje
uklidnit. Císař mu dal jasně najevo, že Regu potřebuje. Muže, který v jeho
přítomnosti klidně pronáší nejhorší rouhačské řeči. Sám by ho za ně
dal pověsit. Místo toho bude muset toho blázna zachraňovat.
Všechno tohle Rega bez problému četl
ve Vebově rozrušené tváři. Vstal a přistoupil k protější stěně.
Rozhrnul okrasné závěsy a odkryl tak nástěnnou mapu. Znázorňovala celou východní
část kontinentu až k moři. Úplně vlevo malý kousek Neheny, pak nížinné
oblasti Kirpy napájené řekami z hornaté Davie, hraniční hory, na
jejichž Rotarské straně pramenila řeka Vesena. Zhruba třetinu šíře mapy
směrem na východ vyplňovala zelená plocha, značící nepodmaněná území.
Vebu mapa ihned zaujala. Podobných znázornění imperiálních držav již viděl
mnoho, na žádné však neměla zelená území jméno. Na žádné nebyla
zelená území vyvedena do stejných podrobností jako impérium, včetně názvů
měst, toků řek a pásů pohoří. Veba došel pomalu k mapě a překvapeně
na ni zíral.
„Myslíte, že jsem tady za dva
roky nedělal nic jiného, než usměrňoval domorodce, vyslanče?“ položil
spíše řečnickou otázku Rega. „Připravit tažení znamená zjistit co
nejvíce o opoziční síle. Mé zjištění, které si nyní tak těžko chcete
připustit, zrálo velice dlouho.“
„Ale jak jste…“ drmolil Veba,
zatímco přejížděl nevěřícným prstem po mapě.
„Jak jsem získal tak podrobné
informace o Reburii?“ zaznělo nahlas poprvé jméno východní země.
„Poslal jsem mnoho výzvědných skupit. Reburie má velmi staré kořeny.
Starší než Nehena. Má písmo, kroniky s pět set let starými záznamy,
mapy. A to vše veřejně přístupné ve velké knihovně v hlavním městě.“
Vebův výraz byl ještě zděšenější.
„Drahý Vebo,“ pokračoval generál, “snad si nemyslíte, že bych nazval
cizí národ civilizovaným jen tak.“ Generál přešel k oknu a opět se
zahleděl směrem do zahrad. „Říkal jsem, že na východě něco takového
neuvidíte. Oddělené chudáky od šlechty a privilegovaných. Není to však tím,
že by byla šlechta a vladař primitivní jako oni. Spíše naopak. Jejich chudí
jsou více…. lidmi.“
„Vy to rouhačské uspořádání
snad ještě obdivuje, generále?!“ ozval se Veba. Jeho tón už nebyl tak
afektovaný. Spíše znechuceně káravý.
„Svým způsobem ano, po vojenské
stránce určitě.“
„Jak prosím?“
„Pojďte se raději zase posadit.
Odpověď bude poněkud dlouhá.“
„Doufám, že i dostatečně
ospravedlňující přehnané závěry!“
Regu ani na okamžik nenapadlo, že
by se měl komukoli ospravedlňovat. Přesto se rozhodl Vebova slova přejít a
pokračovat. „Z vyprávění místních domorodců a několika kronik jsme
zjistili, že Reburie vedla již několik větších válek. Převážně v přímořské
oblasti. Při té poslední na ně zaútočila spojená vojska hned tří
sousedních zemí. Takové síle mohla Reburijská armáda odolat dost těžko.
V poslední chvíli se ale mezi chudinou, vy by jste řekl chamradí,
objevilo několik lidových vůdců, kteří shromáždili domorodé oddíly a zásadním
způsobem napomohli vítězství Reburie.“
„To mi připadá nepravděpodobné.
Od kdy nějakého žebráka zajímá, kdo mu vládne. Odkdy žebrák ovládá meč.“
„Nehenský žebráky jistě ne,“
odpověděl dosti jízlivě generál. „V případě Reburie je však rozhodující
původ jejich poddaných. Jejich předkové pocházejí z několika tradičně
spřátelených kmenů. Zatímco kmeny z jiných oblastí byli jejich odvěcí
nepřátelé.“
„Takže přece jen primitivizmus.
Obyčejné vyřizování účtů, nikoli loajalita.“ Komentoval spokojeně
Veba.
„Do této chvíle ano. Ovšem v důsledcích
nikoli. Za své hrdinství a mnohé oběti byla reburijskému plebu přiznána
jistá práva.“
„Jako například?“ zeptal se s obavami
vyslanec.
„V prvé řadě byli vzati pod zákon,
s právem na soud a obhajobu.“
Veba začínal rudnout v obličeji.
Rega však ještě nezkončil.
„Dále právo naučit se číst,
účastnit se náboženských obřadů v kterémkoli chrámu a v neposlední
řadě vlastnit meč.“
„Něco tak perverzního přece nemůže
být pravda!“
„Mám to potvrzeno. Zatímco při
předešlém boji málokterý domorodec ovládal
válečné umění, dnes je téměř v každém domě nějaká funkční
zbraň. A zkušenosti s jejím ovládáním se předávají z otce na
syna.“
„Jak může být jejich šlechta
tak pošetilá, to je, to je sebevražda.“
„Ani ne, získali si skutečnou
loajalitu. A rostoucí sebevědomí poddaných ji nijak neoslabilo. Jak jsem říkal,
z vojenského hlediska je to pozoruhodný systém. Kdybych měl proti sobě
jen stálou reburijskou armádu, stál bych teď u východního pobřeží.
Takto proti mým legiím stojí celá východní populace. Jejich podmanění by
si vyžádalo většinu vojenských zdrojů císařství.“
„Když je tomu tak, proč jste žádal
jen o dvě legie. A proč odmítáte využít Rotarské síly?“
„Valná část rotarského lidu má
stejné kořeny jako Reburiané. Nedosáhli sice stejného pokroku ve svém
postavení, ale začínají o něm snít. Nepokoje provázející obsazení
Rotaru nebyly ničím jiným než začátkem lidového povstání. Podchytili
jsme to ovšem včas a dostatečně rychle znemožnili jakýkoli kontakt s vnějškem.“
„A co nepokoje z minulého
roku?“ ujišťoval se Veba.
„Ty souvisely z morovou nákazou.
Nebojte se, situaci důkladně sledujeme.“
„Dobrá tedy, ale proč nepožadujete
celou severní armádu. Za této situace by vám jistě pomohl i generál Neva..“
„Kdepak ctihodný Vebo, ten kašpar
by mi tu nebyl co platný. Budou stačit jen dvě jeho legie.“
„Netuším, z čeho pramení
vaše zášť vůči Nevovi, ale i když pomineme jeho osobu, bez jeho šesti
legii se neobejdete.“
„Mám jistý plán, vyslanče. A
pro jeho uskutečnění nepotřebuji
ani šest legii, ani Nevu, ale naopak podporu muže, jako jste vy.“
„Jak prosím?“
„My dva se, ctihodný Vebo, zapíšeme
do dějin jako géniové válečné strategie.“
|
