Byli dva – Mathias a Mark – dva bratři dvojčata. Jeli na koních cestou mezi lesy, jehličnatými lesy tvořené smrky, borovicemi a jedlemi. V zemi jíž projížděli, v zemi nedotčené městy lidí a hutěmi trpaslíků se rozprostírali nekonečné lesy protkané sítěmi cest, udržované společně hobity a elfy. Na svých koních projížděli Zemí Stínů, zemí stojící mimo mezinárodní dění politické i ekonomické. Zemí, jež si tiše žila svůj vlastní život, zemí kde příroda vládla stále železnou rukou, a kde byli lesy plné stínů zvířat, elfů a jiných bytostí opředených nejrozličnějšími legendami. Mark a Mathias pocházely ze Ledového království, jež svůj název odvodilo od do výšin se vypínajících a věčným sněhem posetých vrcholků Hörnwallu. Jejich zemi obývali velcí a krutí ledový draci, tlupy agresivních skřetů a hamižní trpaslíci honící se za tučným ziskem z prodeje zlata. Není proto divu, že tato země je už na první pohled učarovala, odpovídala totiž všem jejich snům o ráji na zemi.
„Ty, Marku neslyšíš něco?“ , zeptal se náhle Mathias. V křoví u cesty cosi zašustilo. Mark nervózně polkl a opatrně vytáhl meč, křoví opět zašustilo a ozvalo se i vrčení. Chtěli sice býti jednou slavnými válečníky, ale teď se začali bát. Sesedli z koňů a velice opatrně se Mark přiblížil ke křoví. Připravil si meč a prudce rozhrnul křoví. Nic. Sehnul se a rozhlédl se kolem. Nikoho neviděl. Začal se opravdu bát, a pak... Pak dostal palicí zezadu do hlavy a ztratil vědomí.
První co si Mark uvědomil, když přišel k sobě, bylo že ho strašlivě bolí hlava. Rozhlédl se kolem, ležel na kůžích poblíž ohniště a všude byla tma. Ohniště již dohasínalo a nezdálo se, že by zde někdo byl. Zvedl se a v měsíčním svitu si všiml postav ležících kolem ohniště, byli velmi malé, což znamenalo, že je zajali hobiti, trpaslíci nebo skřeti. A protože ty druhé dvě rasy mohl s klidem vyloučit, zbývali hobiti. Nebyl ani svázaný, což jej nesmírně překvapilo, a tak zkusil mezi spícími postavami najít Mathiase. Brzy ho našel a podařilo se mu ho dokonce i potichu probudit, jakmile se jim podařilo dát se takříkajíc dohromady, vyrazili rychle pryč ke koním, kde našli nejen koně, ale i své věci. Už, už nasedali na koně, když v tom zazněl tichý hlas: „To bych být Vámi nedělal, samozřejmě můžete ujet, ale prosím Vás, abyste zůstali. Rád bych Vám něco vysvětlil.“ Hlas zněl upřímně a oni zaváhali. Ze stínů lesa vystoupila postava malého vzrůstu s kudrnatými vlasy a se samostřílem v ruce – nu zkrátka hobit.
Mlčky je odvedl na malé návrší nad tábořištěm, odkud byl překrásný výhled do noční tiché krajiny. Posadili se do trávy, naslouchali zvukům lesa a slovům starého hobita jež začal tiše rozprávět: „Jmenuji Jindra Uhlíř a jsem velitelem naší lovecké skupiny, která má za úkol zásobovat naše městečko Horní Hrádek čerstvou zvěřinou. Protože elfové si z nás často tropí legrácky a chytají nás do pastí, aby nás po pobavení zase pustili, tak my jim to oplácíme. Vy jste dost vysocí na mladé elfy a Vaše hnědé pláště s kápěmi a zelené oblečení nás zmátlo. Místo elfů jsme tak chytili Vás, omylem a je nám to líto, protože jsme ublížili tvorům, jež nás vůbec neznají a mohli jsme je i vážně poranit. Omlouvám se Vám tímto za způsobené potíže.“ Když domluvil, rozhostilo se ticho přerušované jen zvuky lesa. Mark nakonec řekl: „To je v pořádku, víte my jsme cestovatelé ze Ledového království a chtěli bychom se stát dobrými hraničáři. Jestli byste nám nějak mohli a chtěli pomoci, tak bychom to uvítali.“ Mathias přitakal a prohlásil: „Pokud máte nějaké trable, tak my je zkusíme vyřešit.“ Hobit se srdečně rozesmál a nakonec řekl: „Je čas jít zase spát, noc je krásná, ale ne nadarmo se říká: Ráno moudřejší večera. Dobrou noc a hezké sny, Vážení mladíci, zítra se podíváme po nějakých dobrodružstvích, co vy nato?“ „Jasně“, vyhrkli oba současně a vrátili se k tábořišti, aby se dosytnosti vyspali.
Ráno se vzbudili až ve chvíli, kdy se k nim donesla vůně připravované snídaně. Jaký pohled se jim naskytl po otevření očí: kousek od nich hořel oheň na němž se připravovalo maso, hobiti přikládali a starali se o pečeni, jiní zase nosili dřevo, hřebelcovali poníky a chystali se k odjezdu. Museli už pracovat dobrou hodinu zatímco oni, co chtěli stát silnými hraničáři, spali jako, když je do vody hodí. Hobiti si jich všimli a Jindra na ně zavolal: „Oh, dobré ráno moji milí přátelé. Bylo už vskutku načase, jak my hobiti pravíme: Moudrý muž vstane brzo, aby měl dost času na práci a odpočinek. Líný si prospí až do oběda a zdá se, že vy víte, kdy vstát rovnou k snídani.“ Odpovědí mu byly rozpačité pohledy a Mathiasův dotaz: „Můžeme s něčím pomoct?“ Hobit se znovu rozesmál a přátelsky řekl: „Stačí, když se postaráte o svoji očistu těla i duše, kdybyste se chtěli vykoupat, jezírko je támhle.“ Přitom jim ukázal ke skupince několika stromů a pokračoval: „Snídaně bude tak za hodinku, takže máte dost času na všechno co potřebujete.“
Oba vyrazili k jezírku, svlékly se a skočili do vody. Hobiti uslyšeli jen mocné šplouchnutí a viděli hlavy chlapců nad hladinou. Byli notně udiveni, jelikož voda měla asi 10stupňů teploty. Chlapci však byli zvyklí na mrazy i čtyřicetistupňové, takže toto pro ně nepředstavoval vážnější problém. Jezírko bylo vskutku nádherné čisté a nepříliš hluboké. Po osvěžení v jezírku s důkladně umyli, když jste v divočině nemůžete si holt dopřávat výdobytku zvaného hygiena příliš často, a proto je třeba využít i sebemenší příležitosti. Potom se oblékli a šli se připravit na cestu. Ale i po přípravě do snídaně zbývalo ještě dost času, tak se šli projít po okolí a pokochat se krásami přírody. Náhle se však, jako na povel zarazili. Odněkud zdáli k nim doléhali nádherné hlasy, elfí hlasy plné nádherných tónů. Doléhala k nim píseň, neznámá a nádherná. Rozhodli se, že zjistí odkud přichází. Po dvou minutách běhu přiběhli k potůčku ve kterém stála nádherná elfka. V rukou držela kytičku kopretin, na hlavě měla korunu z pampelišek, tancovala a zpívala tak nádherně, že oba chlapci najednou zahořeli touhou, touhou po ní. Elfka se na ně usmála a promluvila melodickým hlasem:
„Kdopak jste, Vás jsem tady ještě neviděla?“ „My totiž...“, spustili oba okouzlení najednou. „Já vím, kdo jste. Přišli jste z daleka a chcete zažít skutečné dobrodružství. Avšak pozor:
Tam nahoře ve své noře,
starý čaroděj bdí,
ten kdo si pozor nedá,
toho si pak sní.“
Pak se rozesmála a podala jim každému kytičku a odběhla pryč. Oni jen zůstali ohromeně stát a udiveně zírali na kytičky kopretin, dokud nezaslechli volání hobita Jindřicha, který volal:
„Hola hola,
snídaně nás volá,
kdo nepřijde teď,
bude tiše hladovět.“
Pocit hladu jim umožnil alespoň na chvíli pustit z hlavy překrásnou elfí slečnu a donutit je rozběhnout se zpět k tábořišti.
Po vskutku dobré snídani vyrazili směrem na Horní Hrádek, cestou měli chlapci na Jindru hodně otázek. „Nevíš kdo je ta krásná elfka, co zpívala ráno u tábořiště?“ , zeptal se zčistajasna Mathias. „To je Tiriel, nebo-li Lesní kvítek. Je jí třicet, což je na elfy velmi málo. V lidských měřítcích by to bylo asi tak 15let. Znám jí už od narození. Rodiče jsou na ní právem hrdí, je to ta nejkrásnější elfka v celém kraji. Mladičká a krásná, co víc si přát.“ Jindra se na ně usmál a zvesela řekl: „Doufám, že na ní nepomýšlíte, ta slečna je totiž už dávno zadaná.“ „Cože!?“, vyhrkli oba, a pak se na sebe podívali a začali se chechtat na celé kolo. Hobit však trochu zesmutněl a pokračoval: „Tiriel potkal nešťastný osud, vyvolil si jí totiž za manželku Azrael Černý, nekromant a vládce Temné říše. Jednou projížděl v přestrojení naším krajem, je to asi rok zpátky a zahlédl Tiriel. Zalíbila se mu a on navštívil elfy, ti mu ji nechtěli vydat, a tak jich pár zabil. Nakonec jim pohrozil, že pokud jí mu nevydají, tak je všechny zničí a s nimi i celou Zemi stínů.“ „To je strašné, to tu není nikdo, kdo by se mu mohl postavit a porazit jej?“ „Nekromanta Azraela? Ne! Není vládcem temné říše, jen tak pro nic za nic. Patří k nejmocnějším čarodějům celé Eskánie.“ „A to jste nepožádali kouzelníky o pomoc? Vždyť taková Sabrina by s ním zatočila!“ Jindra sklesle zavrtěl hlavou a řekl: „Sabrina se sama zamilovala do jednoho z nekromantů a nikdo z mágů nám nepomůže, protože o naši zemi není zájem. To co nás tolik let chránilo, totiž nezajímavost naší země pro ostatní státy, se nám nyní vymstilo. Je to jako s mincí: má dvě strany.“ Mathias se podíval na Marka a vyhrkl: „No ale jsme tu přece my! My Vám s ním pomůžeme!“ Jindra svraštil obočí a podotkl: „Aha a jak? Jako živé štíty nebo co, Vy si snad myslíte, že ten nekromant se od Vás nechá podřezat? Jeho moc je tak strašlivá, že je schopen zabíjet i pohledem. Nenapadá mě nikdo, kdo by nám mohl pomoci, vždyť ani elfové si s ním neví rady. Zapomeňte na ní chlapci, nikdo jí už nepomůže, je navěky ztracena.“
Do Horního Hrádku dorazili k poledni, naobědvali se u Jindry a ten je propustil, aby mohli pokračovat v cestě, netušil ještě, k čemu se tito mladíci odhodlají. Mathias i Mark byli možná blázni, ale rozhodně měli odvahu a hned se na věci kolem Tiriel přeptali ve městě, od hobitů se dozvěděli, kdy a kudy přijede Azrael se svou družinou. Zbývalo jim pět dní, a tak měli nějaký čas se připravit. Potřebovali motlitbami posvěcenou vodu, proti nemrtvým. Tuto vodu jim dali elfové, a když se dozvěděli, co mají chlapci v úmyslu, poslali s nimi i tři elfí nejlepší válečníky a stopaře. Plán chlapců zarážel svou jednoduchostí snad všechny, kteří se jej dozvěděli: Až bude Azrael odvážet Tiriel do své země, počkají si na něj v lese a až pojede kolem, zasypou jeho družinu posvěcenými střelami. Nekromantovi nemohou sice nijak vážněji ublížit, ale svěcená voda jej alespoň na pár okamžiků paralyzuje a oni budou moci vysvobodit Tiriel a utéci s ní pryč, nejlépe hodně daleko.
Dny ubíhali a Azrael přijel podle plánu, odebral elfům Tiriel a po dvou dnech pobytu se rozhodl odejet. Jeho družinu tvořili kostění válečníci v černých zbrojích, bylo jich třináct. Jedním z kostlivců byl i Lord Azuur, ovšem to chlapci číhající v lese u cesty nemohli tušit. Ze zatáčky se vynořili první postavy kostlivců na koních a elfové skryti ve křoví pomalu pozvedli své luky a zamířili. Každý luk byl nabit třemi střelami a elfové dovedli střílet tak, aby všechny střely přesně zasáhly cíle. Mark a Mathias svírali samostříly, celkem tedy mělo být vypáleno jedenáct střel v první salvě, všechny mířili na Azraela – pro jistotu. Tiriel jela Azraelovi po boku a ten byl vnitřně uspokojený na nejvyšší míru, vždyť měl na co si usmyslel a ti hloupí elfové mu ani nekladli odpor. Zkrátka až do okamžiku, kdy se mu do hrudi zavrtalo jedenáct posvěcených šípů, nic netušil.
Jakmile se zhroutil k zemi, začali se kostlivci chápat zbraní – kostěných luků – a zmateně stříleli na všechny strany. Elfové vypálili znovu a devět kostlivců padlo k zemi. Azrael zatím vztekle vrčel a vytahoval si z hrudě jeden šíp za druhým. Po druhé salvě zůstali stát jen dvě postavy: zmatená Tiriel a Lord Azuur, od nějž se šípy prostě odráželi. Elfové i chlapci vyběhli ven ze křoví a rozběhli se k Azuurovi. Ten vytáhl meč Grathgrogh a vyšel jim vstříc. Elfové na něj zaútočili, Mathias popadl Tiriel a utíkal s ní zpět do lesa a Mark zarazil nekromantovi do hlavy svůj posvěcený meč. Nebyl hezký pohled na Azraela, jemuž trčel z hlavy meč, který si on jej snažil vytáhnout a do toho sprostě klel. Mark měl jediný úkol: mít nekromanta pod kontrolou, dokud neuteče Mathias s Tiriel dost daleko, pak měli utéci též oni a mohli by jen doufat, aby se nekromant nevzpamatoval dost rychle. Tohle všechno však předpokládalo, že pobijí kostlivce a zatím ještě jeden existoval a očividně se odmítal nechat navždy uspat.
Elfové se zatím snažili zlikvidovat Lorda Azuura, který s určitou noblesou odrážel jejich útoky. Netrvalo dlouho a začal sám útočit, sekal se strašlivou zuřivostí, až to elfy děsilo. Pak poprvé zasáhl. Zdálo se to být jen malým zraněním na ruce, jenže elf se po zásahu zhroutil na zem a změnil se v hromádku prachu. Elfové náhle pochopili, koho proti sobě mají: Lorda Ariatha-Arth-Azuura, lorda nekromantů, který je rádcem Azraela a jakousi duchovní hlavou všech nekromantů. „Marku utíkej pryč, dělej“, zakřičeli a vrhli se proti Lordu Azuurovi, který v klidu odrazil jejich údery. Pak sekl jednou a podruhé. Než se jejich těla stihla změnit v prach, byl už v patách Markovi a doháněl jej na každém kroku o dobrý metr. Za chvíli ho dostihl, Mark se otočil a ohnal se po něm mečem. To lord Azuur nečekal, a tak mu čepel meče rozdrtila spodní čelist. To jej zpomalilo. Mark se rozběhl do svahu, zatímco Azuur si dával dohromady svou čelist. Nakonec mu zmizel z dohledu.
Mark prudce oddechoval, běžel pět minut do prudkého svahu obtěžkán zbrojí a mečem potřísněným nekromantovou krví. Opatrně se rozhlédl. Nikoho neviděl. Konečně si mohl oddechnout, utekl. V tu samou chvíli, kdy se opájel touto myšlenkou mu pravou stranou hrudníku projela úzká a dlouhá čepel Azuurova druhého meče. Mark se sice neproměnil v prach, ale byl vydán napospas krutému kostlivci a největšímu nekromantovi všech dob. Nohy se mu podlomily a zdálo se že spadne na zem, jenže Azuur jej surově chytil za paži a nedovolil mu upadnout, čepel přitom udržoval v jeho těle. „Mohl bych tě zabít!“, zasyčel ledovým hlasem márnic. Pak prudce vytáhl čepel z jeho těla a otočil jej čelem k sobě. Markovi tak bylo dovoleno pohlédnout do temných očních důlků nejmocnějšího nekromanta. Neviděl nic a to ho děsilo, viděl je lebku s věčným úsměvem a cítil magii mocnou, jako nikdy předtím. Azuur mu přiložil svou kostlivou ruku na čelo. Markem projela palčivá bolest, měl pocit, že je rván na kusy, alespoň jeho duše byla. Lord Azuur mu vyrval kus jeho vlastní duše a pohltil ji, potom jej pustil na zem. Chlapec padl k zemi, téměř mrtvý a poražený. Lord Azuur pozvedl meč a chystal se ho zabít, když tu za sebou zaslechl hlas: „Nech ho být, jsem zpátky, půjdu s Azraelem dobrovolně, jen ho prosím nezabíjej!“, kostlivec zastavil meč, pokynul ji, aby ho následovala a začal sestupovat ze svahu. Tiriel zvedla Marka ze země a řekla: „Co s ním bude?“ Azuur se otočil a pohřebním hlasem pronesl: „Buď půjde s námi, nebo zde zemře. Můžeš si vybrat, ale tady ho nikdo nenajde. Tak tedy obětavá Tiriel zvedla Marka, jež byl v bezvědomí a odnesla ho dolů, kde na ně čekal již klidný Azrael. Čekala je dlouhá cesta do Temné říše a on si krom své vyvolené mohl odvést i mladého otroka, pokud tedy přežije cestu.
První dny cesty strávil Mark přivázán ke koni a jen díky starosti a péči Tiriel tuto cestu přežil. Starala se alespoň o jeho tělesné zranění, protože nemohla vyléčit onu duševní ránu, kterou mu způsobil Lord Azuur. Přes všechny útrapy a nesnáze se podařilo Markovi znovu nabýt sil. Již týden po oné potyčce se cítil Mark mnohem lépe, tedy co se jeho zdraví týče. V duši zažíval prazvláštní a mrazivé pocity. Ztratil přítele Mathiase, je odvlékán i s Tiriel do pochmurné Temné říše a navíc je s nimi Lord Azuur, nekromant který se nezastaví před ničím.
Druhým týdnem cesty se začala krajina pozvolna měnit, jehličnaté stromy mizeli a nahrazovala je pochmurná pustina plná bažin, mokřadů plných komárů, trnitých keřů a všudypřítomného pachu smrti. I obloha se změnila, z nádherné modře na nejprve pochmurnou hněď a nakonec i to přikryla neproniknutelná černá oblaka valící se z hutí a sléváren, kde pracovali skřeti. Mark znal skřety ze své země, ale tito byli jiní: plní nenávisti, jejich pohledy svědčily o strašlivém strádání a Mark měl možnost si uvědomit, jak tito tvorové nenávidí své „nadřazené“ pány nekromanty. O co horší bylo to, že tito nekromanti byli lidé. A skřetové nedělají rozdíly, nevidí nekromanty, ale lidi. Azrael se rozhovořil o své říši, o průmyslových oblastech o obrovské moci, kterou Tiriel dostane. I Markovi se dostane „pocty“ být jeho sluhou.
Temná říše na Marka a Tiriel působila dojmem pustošitelky a ničitelky přírody i živých tvorů. Zde žili hrůzostrašné stíny noci, chladní nemrtví, mučení skřeti a mocní nekromanti. Mohutné továrny chrlící oblaka kouře a produkující ocel nejvyšší kvality zcela zničily tuto zemi. Azrael Tiriel předvedl svou říši v plném lesku, viděla mohutné armády, setkala se s nekromanty nejrozličnějšího smýšlení, avšak ona tím vším opovrhovala. Tiriel se bála těch strašlivých budov, toho dusivého vzduchu, těch pochmurných nekromantů bála se smrti. Bála se tudíž axiomu, který nekromanti uctívali, a který po staletí budovali.
Teprve po měsíci cesty, přijeli do hlavního města této říše. Jmenovalo se Město Smrti, jméno jež říkalo vše. S nadsázkou by se dalo říct, že po vyčištění ulic od mrtvol a přebarvení všech budov z černé na bílou, by město bylo přímo výstavní. Samozřejmě by se museli odstranit všechny hrůzu nahánějící chrámy zasvěcené Smrti. Smrt byla povýšena na nejvyšší božstvo, byla zde mezi nekromanty chápána, jako cosi ústředního, brali jí jako smysl života. „Smrt je smyslem žití a bez smrti by nebylo života.“ To byla jejich strašlivá filozofie. A všude byla tato filozofie uváděna v praxi. Na každém nároží stáli kostlivci v černých zbrojích, v dolech se lopotili skřeti a zombie. A nad tím stáli nekromanti a řídili to. A navíc to milovali.
Tiriel i Mark měli strach a to strašlivý. Hrůzu nahánějící sochy nejrůznějších příšer, byly o to strašnější, že tyto sochy kdysi byly živými tvory. Dojeli k Azraelově pevnosti, které on s láskou říkal Citadela Chaosu. Vystoupali pod dohledem stráží po schodech vzhůru k vstupnímu portálu z kostěných draků. Pak se otevřeli dveře a oni vstoupili do obrovské haly na jejímž protějším konci se tyčil kostěný trůn. Jakmile došli pod něj, všimla si Tiriel i menšího trůnu, ten byl určen jí. Azrael vystoupal ke trůnu a usadil se, Lord Azuur se postavil po jeho levici a vybídl Tiriel, aby se posadila na menší trůn. Tiriel tak přes svůj odpor učinila a posadila se. Mark zůstal se strážemi dole a jeho strach postupně narůstal do obludných rozměrů. Možná se mu to zdálo, ale viděl, jak se Tiriel mění. Z podoby nádherné dívky na skutečnou Paní Temnoty. Ne že by nebyla stále krásná, to byla a možná i víc než předtím, ale tato krása v podobě černých rtů a démonických očí ho děsila. Náhle se cítil malý. Tak jako každý, kdo stanul před tímto trůnem.
„Nyní má paní, vynes soud nad tím, jenž se mě opovážil přepadnout a pokusil se vytrhnout tvé tělo z mé náruče.“ Tiriel pohlédla na Marka a on ji náhle nepoznával. Změnila se. Její bestiální pohled ho děsil a ona rostla, jako by do výše. Pak promluvila hlasem, v němž nezůstala ani stopa po Tiriel: „Vhoďte toho červa do nejhlubší kobky, nechť shnije a zplesniví. Za to, že se odvážil vztáhnout ruku na samotného Azraela a Draghgrimmelin.“ Mark náhle pochopil – Azrael nechtěl Tiriel, on chtěl pouze její tělo, ve kterém se nyní ubytoval duch té nejstrašlivější ženy, kterou kdy Eskánie zplodila, Paní Temnoty. Stráže jej uchopili a táhli pryč. On už ani neviděl, jak plakal. Proplakal celé dny možná týdny v nejhlubší kobce a pomalu umíral, přesně tak, jak tomu chtěla Paní Temnoty. To vše pozoroval jeden kostlivec a jeden nekromant: Lord Azuur a Lord Michael Dralno. Ti dva lordové začínali pochybovat o smyslu bestiálního vraždění a věčného utrpení. Dralnovi bylo 18let a čekal ho dlouhý život, jeho mladické představy o nekromantii spočívali v černé barvě a absolutní nadvlády. Podivné však bylo, že odmítal vraždění, alespoň to neodůvodněné. Lord Azuur byl již unaven předlouhou službou Azraelovi Černému a Draghgrimmelin. Neustále po něm chtěli rady stran politiky, ale nikdy se jimi neřídili. Kdyby záleželo na Ariathovi, byla by Temná Říše, již dávno v Společenství Národů /SN/, což byla organizace, která měla řešit problémy mezi státy dohodou. Nikdo by nesměl pořádat proti nekromantům křížová tažení, ale Azrael neustále vyvolával spory, on se tím prostě bavil. To Ariatha neuvěřitelně štvalo.
Mark ležel na studené podlaze a kašlal. Svíjel se v bolestech, již třetí den byl vážně nemocný. Nejedl a téměř ani nepil, zdálo se, že je to jeho konec. Náhle někdo odemkl mříže a dovnitř vstoupili dva skřeti. V rukou drželi hrůzu nahánějící rezavé sekery a ve tvářích měli krutý úšklebek. O skřetech se mimo jiné povídalo i to, že pojídají lidské maso. Mark se před nimi odplazil do rohu. Skřeti k němu přistoupili se sekerami připravenými k útoku. Ve chvíli, kdy se zdálo, že jej usmrtí, změnili skřeti plány. Začali ho mlátit a kopali do něj, jak do nějakého hadru. Za chvíli byl Mark zbitý, jako pes. Skřet se k němu naklonil a zavrčel: „Posílá nás Azrael s pozdravem, hehe. Zemřeš.“ Skřet se rozmáchl sekerou a v tu chvíli doslova vybuchl. Druhý skřet se otočil ke dveřím, v nich stáli Lord Azuur a Lord Michael Dralno. Azuur vytáhl meč Grathgrogh a vrhl se na druhého skřeta, ten nestačil ani patřičně zareagovat a zbyla po něm jen hromádka popela. Mark polekaně vzhlédl k Azuurovi a zeptal se: „Vy?“ Azuur místo odpovědi vložil svou ruku na Markovo čelo a ten náhle ucítil, jak sílí a roste. Z Azuura proudila magická energie do Marka. Energie, kterou Azuur získával ze zabitých protivníků, tím že si zotročil jejich duše. Nyní vrátil Markovi, to co mu předtím sebral. Mark se váhavě postavil a pohlédl na Lorda Dralna. V jeho očích to byl mladík s poněkud chladným výrazem ve tváři. Dralno promluvil: „Je čas jít.“ Pak oba nekromanti pozvedli magické hole a z nich vyrazilo bílé světlo. S Markem se zatočil svět a najednou všichni stáli na náměstí Horního Hrádku.
