Na druhým konci světa
Třeba někde na druhým konci světa existuje nějaká má druhá půlka, mý alter ego, mý siamský dvojče. Jistě už se taky po mně shání a nadává mi, kde tak dlouho jsem. A už se taky, stejně jako já, začíná bát, že se snad nikdy nenajdeme.
Ale třeba jednoho dne zazvoní u nás doma zvonek a ve dveřích bude stát nějakej Australec nebo Japoneček a pracně nacvičenou českou větou oznámí: "Tak jsem tady, kamaráde." A sestra se na něj nedůvěřivě podívá a řekne: "Prosím?" Ten ubohej človíček znejistí, protože jí samozřejmě vůbec nerozumí a ve svým rodným jazyce nešťastně zablekotá: "Ale to nejsi ty?!" Sestra se ovšem dovtípí: "Jo, jestli hledáš ségru, tak ta akorát před půl hodinou kamsi odešla. Plácala cosi o Číně, nebo snad Austrálii…?" Jak človíček rozezná jméno své vlasti, začne mu svítat, a když mu sestra ukáže na budíku půl hodiny, rozsvítí se mu úplně, na nic se už neptá a rychle vyrazí ven.
Ujde sotva pár kroků a už se mu rozzáří oči a rozbuší srdce. Je mu totiž jasný, že tamten zoufalec opřenej o sloup, s narvaným báglem u nohou, kterej s posledními zbytky sil a nadějí listuje jízdním řádem, nemůže bejt nikdo jinej než jeho drahé siamče. Doběhne ke mně, hodí svůj bágl k mýmu, zapomíná, že mluvíme jiným jazykem a udýchaně mi sdělí: "Já jsem se taky nikdy nevyznal v jízdních řádech!" A jak mu spadne kámen ze srdce, že mě konečně našel, šťastně se rozesměje. Směje se tak dlouho, až si uvědomím, že já ho vlastně znám, že mu dobře rozumím a začnu se smát s ním. Když už nemůžeme popadnout dech, svalíme se na nejbližší lavičku a bez jakýchkoli zábran si povídáme. A rozumíme si líp než se svými rodáky, dokonce líp než se svou rodinou, protože nám sice koluje v žilách jejich krev, ale srdce, který ji pumpuje a mozek, kterej to všechno řídí, patří zpoloviny tomu druhýmu. Ale nevadí nám ani když je ticho, protože o sobě všechno stejně víme a známe se stejně jako sami sebe a možná ještě o kapánek víc.
Mohla bych tam s tím svým Australánkem nebo Japonečkem sedět do noci, dívat se, jak vychází hvězdičky a hrdě mu ukazovat, jak najdu Velkej vůz. Jenže jak se začne smrákat, oba se naráz zvedneme a po další vlně smíchu - "Tak ty taky nemáš rád tmu?" - se vydáme k nám domů…a žádný z nás už nikdy nebude osamocená kapka v širém oceánu; budeme dvojka, o které bude každý snad s pousmáním, snad s trochou závisti v hlase říkat: "Tak ti se hledali, až se našli."
Mám ale pocit, že kdybych se vydala s jízdním řádem a batohem ven, a někde na rohu naší ulice přemýšlela, kudy že se to jede na letiště, a přitom se nenápadně rozhlížela po nadšeném cizinci mířícím ke mně, tak že bych tam mohla stát až do večera, kdy by mě ta příslovečná tma zahnala zase domů. A tam bych se mohla tak akorát vyložit do okna a čumět přes naše luhy a háje až někam tam, na druhej konec světa, kde nejspíš moje druhý já právě dělá totéž.
