Sbita hřeby drzosti,
Plna emocí a strachu.
Propadá se na kosti,
Pod nánosy prachu.
Víko – dříve tvrdé jako kámen,
Dnes bortí se a dřevo hnije.
A z lidské morálky pod ním,
Stala se děvka, co ráda pije.
K lidskosti, dříve tak přirozené,
Chovají se lidé, jako by to byl trest.
A všechno nově narozené,
Zavrhnuto a opuštěno jest.
Milujíce sebe sama,
tahle faleš dřevěná,
pokrytecká stará dáma,
a v rakvi tichá ozvěna...
Na víko jí hlína sněží,
Měsíce a roky běží.
Za nejvyšší moc neprozřetelně zvolena,
- nádoba na mrtvé lidské duše -.
Na věky zakopána, a důkladně pohřbena…
