Historický prak vypadal jinak než ten z vidlice a prádelní gumy na střílení po ptácích. Byl to dlouhý pás kůže nebo řemínek, který měl uprostřed kapsu. Do té se vložila střela, oba konce se chytily do jedné ruky a prak se roztočil nad hlavou. Ve správný okamžik se jeden konec pustil a střela vyletěla kupředu s dostatečnou razancí na to, aby rozbila hlavu.

Dá se střílet oblázky, ale ty zanášejí. Jen zřídka se vybrušovaly kule z kamene, většinou se dělaly z pálené hlíny, či-nejdražší, ale nejlepší-z olova. Keltové, kteří prak s oblibou používali, mají ve svých legendách kouzelné kule vyrobené z mozku mrtvých nepřátel.

V porovnání se svou účinností je prak strašlivě levný a jednoduchý na výrobu. Přesná střelba ale vyžaduje dlouhý trénink a k roztočení praku je potřeba dost prostoru. Hlavní problém je, že kule neprorazí těžkou zbroj. Zato může splašit koně, na kterém rytíř sedí, nebo srazit útočníka z žebříku či obránce z hradeb...