Tehdy řekla věštkyně zaklínači: "Toto je má rada: obuj boty železné a do ruky vezmi berlu taktéž železnou. Běž v železných botách na sám konec světa, cestu před sebou železnou holí ohledávej a vlastními slzami skrápěj. Jdi ohněm i vodou, nezastavuj se, zpátky se neohlížej. Až prošlapeš železné podrážky, až odřeš železnou hůl, až větrem a žárem vyschnou oči tvé tak, že již nebudou schopny ani slzu uronit, pak dospěješ na konec světa. Tam snad nalezneš to, co hledáš, to, co miluješ. Kdož ví."

Zaklínač tedy šel, šel ohněm a vodou, za sebe se neohlížel. Než nevzal si železné boty ani berlu. Vzal si jen svůj zaklínačský meč. Neposlechl slova věštkyně. A dobře učinil, poněvadž¸ to byla mizerná věštkyně.

*strana 7 - Křest ohněm*

"Mohu ti dát vše, po čem zatoužíš," pravila věštkyně. "Bohatství, korunu a žezlo, slávu, dlouhý šťastný život. Vyber si"

"Nechci bohatství ani slávu, korunu ani žezlo," odvětila zaklínačka. "Chci mít koně, který bude černý a rychlý jako vichr. A chci meč, který bude ostrý a jasný jako měsíční paprsek. Chci uhánět temnou nocí na svém černém koni, chci mocnosti zla porážet svým jasným mečem. Po tom toužím."

"Daruji ti koně, jenž černější než noc a rychlejší než vichr," slíbila věštkyně. "Daruji ti meč, jen¸ bude ostřejší a jasnější než paprsky luny. Leč nežádáš málo, zaklínačko, budeš tedy muset draze zaplatit." "Čím? Vždyť nic nemám." "Svou krví."

*strana 7 - Věž vlaštovky*

Král bezmezně miloval svou choť, královna z celého srdce milovala jeho. Něco takového muselo zákonitě skončit nešťastně.

*strana 265 - Věž vlaštovky*

"Mám veliké oči, abych tě lépe viděl!" zařval železný vlk. "Mám veliké tlapy, abych tě mohl chytnout a stisknout! Všechno mám veliké, všechno, hned se o tom přesvědčíš na vlastní kůži... Proč se na mě tak divně koukáš, malá holčičko? Proč nic neříkáš?" Zaklínačka se usmála: "Mám pro tebe překvapení."

*strana 391 - Vě¸ vlaštovky

Některé z plamínků byly vyskoké, silné a jasné, jiné nízké a chvějivé a jejich světlo skomíralo a pohasínalo. Na samém konci řady jeden malý plamének již dohoříval. Ledva se mu na prchavý okamžik podařilo slabě zablikat, hned zase téměř uhasl. "Čí je to hasnoucí světélko?" táže se zaklínač. "Tvoje," vece Smrt.

*strana 356 - Paní jezera*

Potom čarodějka se zaklínačem vystrojili slavnou svatbu. Také já jsem na ní byl, víno a medovinu jsem tam pil. Ti dva pak spolu žili šťastně, ale tuze krátce. On umřel obyčejně, na selhání srdce. Ona zesnula záhy po něm. Nač, to nám pověst nezachovala. Někdy se traduje, že ze žalu a stesku, ale kdo by věřil pohádkám.

*strana 522 - Paní jezera*