Na horním toku řeky jsme dorazili k jejich městům. Vzbuzovala dojem, že jsou celá utkána ze závojů jitřní mlhy, z nichž se vynořovala našim očím. Připadalo nám, že za chvíli zmizí, rozplynou se ve větru, který čeřil vodní hladinu. Stály tam paláce bílé jako květy nenufaru, věže jakoby spletné z břečťanových úponků., mosty klenoucí se nad vodou jako smuteční vrby. Setkali jsem se též s jinými divy, pro něž jsme hledali jména a názvy pro vše, co v tomto novém, obrozeném světě spatřili naše oči. Poznenáhlu, kdesi v odlehlých zákoutích naší paměti jsme nalézali přízviska draků, gryfů, jména sirén a nymf asylfid a dryád, bílých jednorožců, přicházejících za soumraku k napajedlu a sklánějících k vodě ušlechtilé hlavy. Vše jsme pojmenovávali, Vše se nám tak stávalo známé blízké - naše.

Kromě nich! Oni, byť nám tak podobní, byli cizí, tak ne pochopitelně cizí, že jsme pro jejich cizotu dlouho nedokázali najít název ani jméno.

*strana 112 - Krev elfů*