Jízdní poslové jak známo museli mít dvě věci: zlatou hlavu a železný zadek. Zlatou hlavu, protože jen ty málo důležité zprávy se sdělovaly zrádnému papíru či pergamenu, ty důležitější si posel musel pamatovat a zopakovat je jen tomu, komu byla zpráva určena. A proč železný zadek? Jak jinak strávit tři dny a tři noci v sedle bez úhony? Obě tyto vlastnosti Aplegatt měl, proto taky byl zasloužilým jízdním poslem.

Najezdil mnoho set mil ročně, zapamatoval, předal a posléze i poslušně zapomněl převeliká státní tajemství, která jeden státník předával druhému. Bylo mu šestatřicet a už přes patnáct let se mu nebezpečí na cestách vyhýbalo. Až jednou, když se vracel od krále Vizimira se zprávou pro Aedirnského vladaře Demawenda, ho na silnici, kterou málokdo používá, zastřelil člen elfského komanda Scoia´ Tael Yaevinn. Jeho střela měla tiché letky, jezdec ji nemohl slyšet. Byl mrtev dříve, než dopadl na rozžhavený písek.