Projekt, který co do velkorysosti cíle nemá v dějinách techniky obdoby - měl dosáhnout posunutí zemské osy. Podle výpočtů tajemníka amerického Gun-Clubu pana T. J. Mastona, provedených ve dnech 3. až 11. 10. 189*, střela o váze 180 000 tun vypálená 2 000 tun MIŠMAŠITU (zvaného někdy Meli-melonit) z "děla miliónkrát většího než je obvyklá sedmadvacítka" a umístěného na úpatí Kilimandžára, posune zemskou osu tak, že ztratí svůj sklon vůči rovině ekliptiky. Ledovce na severním pólu potom roztají a bude možno těžit nerostné bohatství polární oblasti. Gun-Club zahájil stavbu děla na území sultána Bali-Baliho v oblasti Wamasai ve východní části střední Afriky. Černošský monarcha byl od prvopočátku projektu příznivě nakloněn, neboť s velkým zájmem sledoval už průběh pokusu s dělem Kolumbiadou a měsíční střelou. Sultán prodal Kilimandžáro Společnosti pro praktické využití severního pólu za částku tří set tisíc dolarů (*); v ceně byli i otroci, personál nutný k zhotovení děla. Předseda Gun-Clubu Barbicane a jeho spolupracovník Nicholl spolu s deseti techniky dorazili do Bali-Baliho sídelního města Kisongy v prvním týdnu ledna roku následujícího po 189*. Dělo bylo budováno v podmínkách přísné konspirace, takže zanzibarský konzul Richard W. Trust se dozvěděl o stavbě až 13. 9., čili až za tři čtvrtě roku. Potvrdilo se tak, že místo pro stavbu bylo zvoleno správně: odlehlost území byla jedním z hlavních argumentů. Dalším důvodem byla ložiška uhlí a železné rudy nalezená pod Kilimindžárem. Tyto místní zdroje surovin zlevnily a usnadnily stavbu. V její první fázi bylo nutno vyvrtat tunel dlouhý 600 metrů a 27 metrů široký. Lopotily se tu tisíce černých otroků, jimž hrozil důmyslně promyšlený, ale blíže neurčený trest smrti. Vnitřek tunelu byl vyložen hladkými ocelovými deskami. Souběžně se stavbou tunelu probíhala výroba střely. Skládala se z mohutných částí, které měly být postupně dopraveny k ústí děla, zde naplněny mišmašitem, sestaveny a konečně i zaklíněny tak, že vznikl kompaktní náboj. K výrobě bylo třeba 400 000 tun železné rudy, 70 000 tun vápence a 400 000 tun kovářského uhlí, jež bylo třeba nejdřív přeměnit ve 280 000 tun koksu. Do provozu bylo uvedeno deset třicetimetrových vysokých pecí o kapacitě 180 tun denně. Ocel potřebnou k výrobě střely bylo tedy možno vyrobit za sto dní nepřetržitého provozu. Na poměry let kolem 189* šlo o vysoce výkonnou ocelárnu špičkové světové úrovně; výkon pecí byl přibližně třikrát větší než u zařízení použitého k odlití Kolumbiady. Ne nadarmo bylo postavení těchto pecí charakterizováno jako nejobtížnější část projektu, tedy obtížnější než vývrt samotného tunelu - děla. Na třetím odděleném pracovišti se vyráběl mišmašit. Zde byl stupeň utajení tak vysoký, že do poslední chvíle nikdo neznal přesné složení výbušniny. Práce skončily 29. 8. V tento den byly uloženy poslední desky a zkompletována byla i střela, která dosáhla i s mišmašitovou náloží délky 105 metrů. Následovaly blíže neurčené práce, ukončené 22. 9. O půlnoci z 22. na 23. září kapitán Nicholl odpálil stisknutím tlačítka mišmašitovou nálož. Náboj byl vymrštěn tlakem miliard a miliard litrů spálených plynů (*) rychlostí 2 800 Km/hod. Není vyloučeno, že předseda Barbicane provedl skutečný odpočet času - na rozdíl od situace před lety, kdy inženýr Murchinson odstřeloval měsíční střelu na základě připočítávání času (viz Se Země na Měsíc). Odpalovací stanoviště bylo umístěno tři kilometry od jícnu děla. Výstřel děla posunul zemskou osu o tři tisíciny milimetru a hladina moře se po výstřelu změnila o devět milióntin milimetru. K zásadnímu posunutí zemské osy by bylo třeba biliónu takových děl. Praxe a pozdější vyšetřování ukázaly, že T. J. Maston se při výpočtech osudně zmýlil; k chybě došlo tím, že na počátku výpočtů omylem napsal číslici 40 000 místo 40 000 000 jako údaj označující obvod Země v metrech.
