Skalní masiv vysoký asi sto metrů a čtyři až šest set metrů široký na břehu JANINA PRŮLIVU nedaleko JIŽNĺHO PÓLU. Měl tak zvláštní tvar, že se mu dostalo názvu Ledová sfinga. Masiv objevila posádka záchranného člunu Paracuta 13. 3. 1850; byli to muži, kteří přežili ztroskotání lodi Halbrane. Skalní masiv byl vytvořen z horniny silně bohaté na železo. Přitahoval k sobě veškeré železné předměty neodolatelnou magnetickou silou, nebyl to však magnetický pól Země. Zdá se, že příčinou jevu je elektrická energie nahromaděná v mracích přitahovaných do těchto končin. Trvalé elektrické proudy se nestačí vybít a mění v magnet každý kus železa, přičemž přitažlivost odpovídá síle proudu, počtu jeho výbojů a čtverci průměru železného zmagnetovaného masivu. Hmotu sfingy lze odhadnout na tisíce kubických metrů. Měkde pod zemí se mnohonásobně vinul přirozený vodič spojený se základnou sfingy. Zřejmě měl spojení s magnetickou osou, takže vytvářel obrovský kondenzátor, z něhož se vybíjely nashromážděné proudy jako z nevyčerpatelného akumulátoru. Magnetická síla sfingy zachytila i člun Paracuta. Byl sice sestaven bez použití jediného kusu železa - na OSTROVĚ TSALALU, kde byl člun postaven, domorodci železo neznali - avšak trosečníci do něj naložili i některé železné předměty. Magnetická síla je zachytila a přitahovala celou lodici plných deset hodin. Když přitáhla člun na vzdálenost čtyř set padesáti metrů, železný hák uvázaný na přídi se vymrštil, vyletěl kupředu a napnul lano, jímž byl zajištěn, k prasknutí. Lodníci zachránili Paracutu tím, že lano přeřízli, avšak magnet přitáhl i všechny ostatní železné předměty, včetně kamen. Posádka Paracuty nalezla i zbytky člunu z Halbrane, z něhož sfinga magneticky vytáhla všechny hřeby, svorníky, výztuže a kormidelní závěsy. Na skalní stěně pak nalezli mrtvolu Arthura Pyma, přichycenou v dvoumetrové výši magnetickou silou za pušku, již měl nešťastník pověšenu na zádech.
LEDOVÁ SFINGA