První vědecky promyšlený a průmyslově vyrobený LÉTAJĺCĺ STROJ pro použití v kosmu. Popud k vypálení střely z DĚLA na Měsíc podal na schůzi baltimorského Gun-Clubu jeho předseda Impey Barbicane 5. 10. 1866 v 8 hodin večer.
Předběžné výpočty poskytla hvězdárna britské univerzity v Cambridge v dopise ze 7. 10. 1866. Na schůzi následujícího dne představenstvo Gun-Clubu rozhodlo, že střela bude hliníková a bude mít tvar koule. V té době se o posádce ještě neuvažovalo. Po celý zbytek roku a větší díl roku následujícího pokračovaly přípravné práce, zejména pak budování děla KOLUMBIADA, z něhož měla být střela vypálena. Až 30. 9. 1867 francouzský občan Michel Ardan navrhl nahradit kouli bez posádky válcovitým projektilem a nabídl se, že v něm poletí k Měsíci. 20. 10. téhož roku Ardan připlul do USA, nazítří veřejně obhájil svůj PROJEKT a 22. 10. se spolu s Nichollem a Barbicanem rozhodl, že k Měsíci poletí posádka tříčlenná.
2. 11. firma Breadwill & spol. v Albany dohotovila novou měsíční střelu a odeslala ji po železnici, takže 10. 11. byla na místě určení ve StoneÝs Hillu. Projektil měl vnější průměr devět stop (cca 2,7 m) a vysoký byl dvanáct stop (cca 3,6 m). V horní části byla úzká dvířka, vzduchotěsně uzavřená hliníkovou deskou, připevněnou šrouby. V plášti byla dvě kulatá okna, třetí bylo ve špici a čtvrté ve dně střely. Okna byla při startu chráněna deskami, připevněnými matkami. Mimořádná opatření byla podniknuta pro ochranu posádky při startu a přistání. Horní část střely byla vyplněna koženými polštáři a pružinami z hodinářské oceli. O něco tenčím polštářováním byly opatřeny i stěny. Nejlépe tlumeno bylo dno střely. Jako tlumicí prostředek sloužila vrstva vody o hloubce tři stop (0,9 m). Na ní plul dřevěný kotouč, pevně přiléhající ke stěnám. Vodní vrstva pak byla přerušena několika přepážkami - při výstřelu se počítalo s jejich postupným hroucením. Přitom měla voda unikat ze střely ven (*); ostatně, s ohledem na nestlačitelnost vody by tlumič jinak sotva fungoval.
Uvnitř střely byly schránky na potraviny a vodu na dva měsíce. Zásoby alkoholických nápojů naznačují sklony posádky k OPILSTVĺ. Otop i osvětlení bylo kupodivu plynové (*), kupodivu proto, že většina dopravních prostředků Vernova světa byla nejen osvětlena, ale i poháněna pomocí ELEKTŘINY. O obnovu vzduchu se staralo zařízení Reiset-Regnaultovo (*), v němž se z chlorečnanu draselného KCIO3 získává kyslík a hydroxydu draselného KOH je použito k likvidaci vydechovaného oxidu uhličitého. 12. 11. došlo k praktickému ověření Reiset-Regnaultovy metody (*), když tajemník Gun-Clubu J. T. Maston zahájil týdenní experimentální pobyt ve vzduchotěsně uzavřené střele. Při letu se později ukázalo, že zařízení funguje až příliš dobře, neboť cestující pocítili důsledky KYSLĺKOVÉHO OPOJENĺ (* - *). Důležitým zařízením ve střele byly přistávací RAKETY, navržené Ardanem na schůzi 21. 10. 1867. Raket bylo dvacet, odpalované byly doutnákem. Pomocí těchto raket Ardan vymanil při letu střelu ze zajetí měsíční přitažlivosti a navedl ji na přistávací dráhu. Je třeba ještě dodat, že poslání výpravy nebylo jen výzkumné, nýbrž i civilizační; počítalo se s dlouhodobým pobytem na Luně. Střela vzlétla po výstřelu z Kolumbiady 1. 12. 1867 v 22 hodin, 46 minut a 40 vteřin a přistála 12. 12. v 1 hodinu 17 minut na 27o7Ý severní šířky a 41o37Ý západní délky. Pátrání po ní však trvalo až do 29. 12. do 9 hodin ráno, kdy ji objevila posádka americké korvety Susquehanna. Námořníci spustili člun a tajemník J. T. Maston přistihl posádku při hře v domino. Časový i navigační plán nebyl tudíž dodržen. Podle původních předpokladů střela měla přistát na Měsíci po 97 hodinách, 13 minutách a 20 sekundách. Z tohoto hlediska posouzen, byl let střely příkladem NAVIGAČNĺHO OMYLU, jaký od té doby neměl v kosmických výzkumech obdoby. Je ovšem pravda, že skutečný let americké kosmické lodi Apollo 11 trval téměř 103 hodiny, o 5 a půl hodiny déle, než měl trvat předpokládaný let střely. Výpočet byl tedy z 95 % reálný.
K pochopení funkce střely v plném rozsahu je třeba ještě prostudovat technické údaje o dělu Kolumbiadě, které ji vypálilo. Sami cestovatelé i členové technického týmu nepovažovali let střely za neúspěch, ačkoli nedoletěla k Měsíci. Založili Národní společnost pro mezihvězdné styky s kapitánem jednoho sta miliard dolarů. Tato společnost, jak se zdálo, by mohla v budoucnu realizovat Ardanův projekt MĚSĺČNĺHO VLAKU. O její další činnosti se však nedochovaly žádné zprávy. S pokusem o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY neměla nic společného, třebaže její čelní představitelé se ho zúčastnili.
Jako zajímavost ještě dodejme, že při slavném letu Apolla 11 k Měsíci byla velitelská loď, která kroužila po oběžné dráze kolem Měsíce, nazvána Columbia. Bylo to na počest J. Verna, jenž ve svém románu v mnoha místech naprosto správně předpověděl technické postupy projektu Apollo.
SE ZEMĚ NA MĚSĺC
