Americký badatel Garner podnikl v polovině devadesátých let devatenáctého století výzkumy opičího zvukového projevu. Natáčel opičí skřeky na fonografické válečky a v létech 1892 až 1894 zkoumal opice přímo v Africe, aniž dospěl k významnějším výsledkům. Na jeho výzkumu navázal německý profesor Johansen. Domníval se, že v opičích skřecích rozeznává slova: "whouw" pro potravu, "šeny" pro nápoj, "jek" pro pozor. 13. 2. 1896 se vypravil po konžské řece Ubarri. Teprve po dvou dalších letech s ním navázali kontakt dva Američané, Max Huber a John Cort, kteří později přinesli do civilizovaného světa zprávu o průběhu jeho experimentu. Potvrdili, že profesor Johansen nalezl tvory zvláštního živočišného druhu, kteří zřejmě tvoří onen "chybějící článek" mezi opicí a člověkem. Muži tohoto živočišného druhu wagddijů byli vysoké postavy, souměrných údů, s poněkud dlouhýma rukama a prohnutýma nohama. Našlapovali na plná chodidla a k chůzi níkdy nepoužívali předních končetin. Pleť měli světlou, spodní čelist pěkně tvarovanou. Jejich ženy ještě více připomínaly svým fyzickým vzezřením druh homo sapiens. WAGDDIJOVÉ se oblékali do oděvů z látky podobné látce vlněné. Ženy měly rády šperky a zdobily si vlasy květinami. Tito primitivní lidé žili ve vesnici jménem NGALA. Měli i jakési uspořádání společnosti. Působila tu kasta strážců-bojovníků, ale i služebníků. Náčelník byl Mselo-Tala-Tala, což v konžském nářečí znamená Otec-zrcadlo, čili Muž s brýlemi. Nebyl jím nikdo jiný než učený profesor Johansen, objevitel Wagddijů, který po nedlouhém pobytu mezi nimi zešílel a stal se fakticky sám primitivem, jemuž jako poslední zábava zůstala hra na flašinet.

VES VE VZDUCHU