Přesně vzato, středem Země rozumíme místo v hloubce 6 378 140 m (s přesností + - 5 m) kolmo pod povrchem Země na rovníku. V létě roku 1863 se ke středu Země vydala výprava tří odvážlivců. Vedl ji Otto Liddenbrock, profesor mineralogie na jednom hamburském gymnázium, bytem v Hamburku, Královská třída č. 19. Pomáhal mu jeho synovec Alex a islandský průvodce Hans Bjelke, doporučený reykjvavíckým profesorem přírodních věd Fridkinssonem. Objevitelem cesty vedoucí do hlubin Země byl islandský alchymista ze 16. století Arne Saknussemm (*), který o svém nálezu zanechal zašifrovaný text psaný runovým písmem. Po rozluštění zápis odkazoval na vstupní místo v sopečném kráteru na islandském poloostrově Sneffelsu, přesněji řečeno v tom kráteru, na nějž dopadne posledního červnového dne stín horského štítu Cartarisu. Profesor Liddenbrock sestavil výpravu a vydal se na Island. Kromě běžné výbavy si opatřil dvě ELEKTRICKÉ LAMPY napájené Ruhmkorffovými přístroji, které se neobyčejně osvědčily v podzemních temnotách. Do podzemí výprava vstoupila 29. 6. 1863. Sestupovala svážnou chodbou vrstvami břidlice, pískovce a vápence, ve kterém nalezla množství fosilních otisků. Kritický byl den 8. 7., kdy se výprava ocitla bez vody, avšak průvodce Hans nalezl podzemní řeku. Do 15. 7. výprava urazila celkem 75 km a ocitla se 12 km pod povrchem, přičemž ustavičně udržovala směr jihovýchodní. V neděli 20. 7. byla asi 130 km od vstupu do podzemí v hloubce asi 24 km. Dne 9. 8. učinila výprava zásadní objev, neboť se dostala na břeh podzemního moře, jež nazvala LIDDENBROCKOVÝM MOŘEM. Profesor Liddenbrock odhadoval vzdálenost hladiny tohoto moře od povrchu Země asi na 55 km; nad hladinou byl ovšem ohromný prostor. Zemská kůra měla v těchto místech sílu asi 13 km. Profesor odhadoval (neznámo podle čeho) šířku moře na 45 až 60 km (*), přičemž se později ukázalo, že skutečná šíře je patnáctkrát větší. Prostor této obrovité JESKYNĚ osvětlovala elektrická záře, přičemž tato záře, všudepřítomná, takže nevrhá stíny, je uvolňována z molekul vzduchu působením elektrického pole (v orig. la nappe électrique). Tento přírodní jev není přesněji popsán, je pouze přirovnáván k polární záři. Na březích Liddenbrockova moře výprava nalezla mnoho dávno vymizelých druhů rostlinných i živočišných. V okolí tzv. Grétina přístavu našla především les obrovitých hub (*), ale také znamenité ukázky druhohorní flóry. Profesor Liddenbrock tento jev vysvětloval tím, že v jisté době Země měla pružnou kůru, takže došlo k poklesu půdy, zmíněné rostliny se dostaly na břeh podzemního moře a zde se uchovaly. K tomuto poklesu muselo zřejmě dojít přinejmenším dvakrát, jelikož na druhé straně moře výprava našla flóru i faunu třetihorní. Cestovatelé postavili vor a 13. 8. 1863 se vydali na plavbu přes Liddenbrockovo moře. 18. 8. pozorovali dramatický zápas Ichtyosaura s Plesiosaurem (*), 20. 8. objevili ostrov, který pojmenovali podle Axela. Toho dne odhadovali vzdálenost od Grétina přístavu na více než 400 km. O pět dní později odhadovali, že už propluli pod Anglií a Francií. Nazítří přistáli; na druhém břehu nalezli, jak již řečeno, třetihorní vegetaci, ale také pozůstatky pravěkého člověka. O něco později pozorovali skupinu Mastodontů, pravěkých slonů; pásl je pračlověk, obr vysoký 12 stop (asi 3,6 m), ozbrojený velikou větví - civilizačně byl tedy na neobyčejně vysoké úrovni. Na Saknussemmově mysu výprava nalezla alchymistovo tajné znamení a odhodlala se k další cestě do středu země. Výbuchem střelného prachu však cestovatelé museli odstranit zával. Strhl je proud vody; nejdříve klesali do nezjištěné hloubky, ale pak se ocitli v systému sopky Stromboli a sloupec lávy je vyvrhl 28. 8. 1863 na povrch Země. Nelze odhadnout, jak blízko se ke skutečnému středu Země dostali, ale nejspíš jim muselo chybět několik tisíc kilometrů.
CESTA DO STŘEDU ZEMĚ