PONORKA dlouhá sedmdesát metrů a v nejsilnějším místě široká osm metrů. Její základní váha činila tisíc pět set tun. Ta se ovšem měnila při naplňování a vyprazdňování nádrží, které umožňovalo ponorce libovolně pod vodou stoupat nebo klesat, a to až do hloubky před deset tisíc metrů. Loď měla dvojitý trup z ocelových plátů. Jeden je pěticentimetrový. Druhý obal a kýl vážil dvaašedesát tun. Při povrchové plavbě vyčnívala horní část Nautilu osmdesát centimetrů nad hladinu. V tomto režimu plavby byly nádrže prázdné. Jakmile se naplnily sto padesáti tunami a dvaasedmdesáti centy vody, loď se ponořila. Po naplnění náhradních nádrží dalšími sto tunami vody byla ponorka schopna dostoupit maximálních hloubek. Ovládána byla směrovým i hloubkovým kormidlem. Kormidelník řídil směr Nautilu kormidelním kolem, jež bylo spojeno s kormidly kladkostrojem. Směrové kormidlo bylo umístěno na zádi ponorky, právě tak jako čtyřlistý šroub; hloubkové kormidlo bylo uprostřed trupu. Kormidelník řídil loď z kabiny, která částečně vyčnívala nad palubu. Viděl ven dvěma čočkovitými okny, zasklenými křišťálovým sklem. Za kabinou byl umístěn velmi silný reflektor.

Pohon lodi i četná další zařízení byly na principu ELEKTŘINY, která však byla výkonnější, než obecně známé druhy elektřiny. Byla získávána ze sodíkových ČLÁNKŮ. Sodík byl doplňován na tajné základně na OSTROVĚ, kde byl též dobýván z mořské vody v blíže nepopsaném zařízení poháněném tepelnou energií, získávanou z uhlí z PODMOŘSKÉHO DOLU (bližší údaje o základně viz tamtéž). Šroub byl poháněn obrovskými elektromagnety, jejichž síla působila na soustavu pák a ozubených kol. Šroub měl v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a otáčel se až stodvacetkrát za vteřinu. Uděloval lodi rychlost až devadesáti kilometrů za hodinu. Nautilus plně ovládal jeho kapitán, vystupující pod jménem Nemo. Někdy svěřil loď kormidelníkovi. Kormidelní kabina byla spojena se strojovnou dálkovým elektrickým ovládáním, takže odtud bylo možné řídit Nautilus stisknutím kovového tlačítka.

Palivové články vydávaly nepříjemný zápach, loď tudíž bylo nutno pravidelně větrat, třebaže měla zařízení na výrobu kyslík elektrolýzou vody. Neměla však filtry, ani žádné jiné zařízení, jež by atmosféru zbavovalo oxidu uhličitého. Delší pobyt pod hladinou mohl tedy být osudný, po pěti dnech nastávala kritická situace.

Poslání lodi bylo nejen vědeckovýzkumné, ale i bojové. Kapitán Nemo zásadně útočil na protivníka přídí ponorky. 13. 4. 1867 ve čtyři hodiny, sedmnáct minul odpoledne narazil do lodi Scotia, náležející Gunardově společnosti. V boku lodi, čtyři centimetry silném, vznikl otvor ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku s okraji tak hladkými, že žádný průbojník by díru nevyrazil čistěji. 2. 6. 1868 (viz dále) Nautilus zaútočil na nejmenovanou válečnou loď a během několika minut ji potopil. V románu Dvacet tisíc mil pod mořem nejsou údaje o další výzbroji Nautilu, s výjimkou PODMOŘSKÝCH PUŠEK. Další údaj ale najdeme v románu Tajuplný ostrov, kde je loď Bystrý vyhozena do povětří neznámou ZBRANĺ, nejspíš TORPÉDEM. V tomto druhém románu je zmínka o kohoutech, umístěných na čáře ponoru; jimi lze loď potopit zvenčí. Kapitán Nemo doplnil ponorku těmito kohouty zřejmě v době, která uplynula od návštěvy profesora Aronnaxe a jeho dvou druhů (viz dále). Počet reflektorů, to jest jeden, zůstal však zřejmě týž, reflektor byl na Nautiulu jen jeden. Další proudy světla pronikaly z boků Nautilu. tento údaj zřejmě zmýlil ilustrátora Tajuplného ostrova J. Férata, který na svých obrázcích vybavil Nautilus dvěma reflektory umístěnými nahoře na palubě.

Historie Nautilu je z románu Dvacet tisíc mil pod mořem nesnadno dešifrovatelná. Dovídáme se sice, že kýl byl vykován u Creusota ve Francii, osa šroubu u firmy Pen & spol. v Londýně, ocelové pláty u Leonarda v Liverpoolu, šroub u Scotta v Glasgowě, nádrže u firmy Cail & spol. v Paříži, stroje u Kruppa v Prusku, ostruha v motalských dílnách ve Švédsku a přesné přístroje u bratří Hartů v New Yorku (* - *), avšak bližší údaje o původu lodě chybějí. Národnost lodi i jejího pána zůstává v románu Dvacet tisíc mil pod mořem neznámá (*), víme jen, že Nemo je mstitel, který nenávidí jakousi cizí mocnost.

Přesnější údaje obsahuje román Tajuplný ostrov. Nemo je bojové jméno indického knížete Dakkara, který byl duší povstání sipáhijů v roce 1857. Po rozdrcení povstání s dvaceti nejvěrnějšími vybudoval Nautilus. Muži postupně umírali. Osamělý Nemo se uchýlil do jednoho z přístavů, jež tajně vybudoval, a šest let v něm pobýval, dokud se nesetkal s Cyrilem Smithem a jeho přáteli. Nakonec umírá a v troskách explodujícího ostrova je zničen i Nautilus (* a násl.). Badatel však při zkoumání obou románů naráží na obtíže. Dakkar-Nemo odchází do vyhnanství po porážce povstání v roce 1859 a umírá údajně po třiceti letech. Verne však přesně určuje děj Tajuplného ostrova do poloviny let šedesátých, neboť C. Smith a jeho přátelé uprchli z Richmondu 23. 3. 1865! V tu dobu, jak víme z románu Dvacet tisíc mil pod mořem, Aronnaxův trojlísek neměl ještě o Nautilu ani ponětí. Rozpory jsou však i v románu Dvacet tisíc mil pod mořem. Dovídáme se zde, že Scotia narazila na "kytovce" 13. 4. 1867 (*), profesor Aronnax vydal v New York Heraldu článek o kytovci 30. 4. 1867 (*), Američané vystrojili fregatu Abraham Lincoln (*) a ta vyplula s Aronnaxem a jeho přáteli na palubě 24 hodin poté, kdy "kytovce" spatřil parník Tampico 2. 7. 1867. Proto není možné, aby Abraham Lincoln potkal velrybářskou loď Monroe u Falklandských ostrovů 30. 6. (*) - Verne se zmýlil, muselo to být v červenci, v každém případě pak v roce 1867. K osudnému setkání Abrahama Lincolna s Nautilem došlo 6. 11. něco po půlnoci. V další části vyprávění objevíme letopočet až na samém závěru, jde o 1. 6. 1868, kdy Nemo potopí jemu nepřátelskou válečnou loď. O tři týdny později Aronnax, Conseil a Ned Land z Nautilu uprchnou, bylo to tedy 22. 6. 1868. Přesto Verne v románu Tajuplný ostrov tvrdí, že trojice pobývala v Nautilu mezi 6. 11. 1866 a 22. 6. 1867. Podotkněme, že chyby jsou obsaženy už ve francouzském originálu a pietně přecházejí z jednoho českého překladu do druhého už od roku 1877, kdy román Dvacet tisíc mil pod mořem vyšel u nás poprvé.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

TAJUPLNÝ OSTROV