Vynález francouzského inženýra Thomase Rocha. Vynálezce jej nabízel své vlasti, ale kladl si přemrštěné finanční podmínky. Když se dočkal odmítnutí, zešílel. Jeho mysl však neumdlela natolik, aby v sobě nepodržela tajemství vynálezu. Inženýra se zmocnil pirát Ker Karraje a přiměl ho k tomu, aby vynález realizoval v dílnách uvnitř JESKYNĚ v ostrůvku BACK CUP na Bermudách. Tyto události jsou datovány letopočtem ****, avšak ten lze snadno určit: hovoří se o Severní Karolíně jako o jednom z 44 států americké Unie. Spojené státy měly na vlajce 44 hvězd mezi léty 1890, kdy se čtyřiačtyřicátým státem stal Wyoming, a 1896, kdy připojením Utahu k USA získala vlajka další hvězdu navíc. Nesuďme však nepředloženě, že se děj nutně odehrává mezi těmito daty. Když Verne román psal, nemohl vědět, že Utah bude připojen! Zmiňuje se o tom, že se příběh odehrává koncem devatenáctého století nedlouho po blíže neurčené válce, v níž Německo vyzkoušelo dalekonosná děla. Těmito údaji Verne naznačoval čtenářům, že děj se odehrává v blízké budoucnosti, tedy nikoli mezi roky 1890 a 1896, nýbrž mezi roky 1896, kdy román vyšel, a 1900.
Přesný popis válečného stroje, pravého VYNÁLEZU ZKÁZY, neznáme; lze jen přibližně sestavit hrubý nástin vzhledu ZBRANĚ podle dílčích údajů.
Nejdůležitější součást stroje tvořila VÝBUŠNINA, zvaná někdy FULGURÁTOR. Její podstata zůstala neznámá. Výkonem předčila i výbušninu, o níž se v té době hodně mluvilo: získanou z nitrometanu tím, že jeden ze tří atomů vodíku nahradil atom sodíku. Vzhledem tato výbušnina připomínala prášek. Inženýr Roch bez valného vzdorování prozradil složení prášku inženýru Serk"mu a nenamítal nic proti jeho výrobě. Prášek totiž nemohl vybuchnout bez pomoci rozněcovače, zvaného též někdy DEFLAGRÁTOR, modravé olejnaté tekutiny (*), jejíž složení Roch neprozradil nikdy. Výbušnost této sloučeniny prověřil pokusný výbuch, jímž piráti prorazili stěnu jeskyně v ostrůvku Back Cup. Stačilo několik gramů prášku, ani se nemusel do otvoru deset milimetrů širokého a padesát milimetrů hlubokého utěsňovat, a čtvereční metr (zřejmě jde o omyl - pravděpodobně kubický metr) skály se po výbuchu změnil v prach. Víme ještě, že do otvoru těchto rozměru se vešlo pět až deset gramů výbušniny (tamtéž). Skála byla silná pětadvacet metrů (*), ale díky výbušnině trvalo proražení tunelu týden. Je to doba vzhledem k výkonnosti výbušniny podivuhodně dlouhá, leč nemáme právo k pochybám o hodnověrnosti výpovědi zkušeného odborníka inženýra Simona Harta. Týž svědek vypověděl, že několik tun Rochovy výbušniny má dost síly ke zničení celé zeměkoule. Toto prohlášení je však nutno brát spíš za básnický obraz než za technický údaj. Hmotu Země v tunách tvoří přibližně číslo 6 následované 21 nulami. Víme-li, že kubický metr skály (dejme tomu 6 tun, neznáme totiž přesné složení skály) zničí 5 gramů Rochovy výbušniny (uvažujme minimální množství, tudíž maximální účinnost), vyjde nám číslo 5 a 15 nul jako váha výbušniny nutná ke zničení Země v tunách; jiným slovy: oněch "několik tun" je ve skutečnosti pět triliónů tun.
Výbušnina je uzavřena v pouzdře s malým otvorem v zádi - tím se dovnitř vlévala ona modravá kapalina. Pouzdro ani žádné další zařízení není přesně popsáno, leccos však lze odhadnout podle zachovaných technicko-taktických dat.
Ono pouzdro musíme především považoval za jakýsi náboj, neboť výbušnina je až do poslední chvíle uzavřena uvnitř (*) - bleskomet ji rozhodně nechrlí ven jako "řecký oheň" nebo napalm. Podle výroku inženýra Serk"ho je pouzdro opatřeno křídly a letí prostorem, přičemž víme, že letí poháněno vlastní silou. Není tudíž vystřeleno z nějaké hlavně, jako jiný ďábelský vynález, SYMETRICKÝ NÁBOJ Herr Schultze. Serk" sice při stejné příležitosti tvrdil, že okřídlený náboj nepotřebuje žádné odpalovací zařízení, ale tím zřejmě měl na mysli samostatnost pohybu - jak ještě uvidíme, střela potřebovala vypouštěcí zařízení. Jí samé se týká ještě několik údajů: inženýr Serk" si stěžuje na nesnadnost zaměřování na cíl. Při prvním praktickém pokusu, jehož obětí byl křižník, zřejmě německý, však tři současně vypuštěné střely projevily obdivuhodnou schopnost manévrování, neboť křižník přeletěly a pak ses k němu ve spořádané formaci zezadu vrátily a zničily ho (*ú. Podle těchto údajů šlo zřejmě o RAKETU, která nepotřebuje ani DĚLO, ani moždíř, ani odpalovací trubici. Něco však přece potřebuje: jsou to vrhače (*), vyrobené v celkovém počtu šesti set kusů a rozestavěné na pobřeží na obranu Back Cupu proti spojenecké flotile. Vrhače jsou zřejmě schopné několikanásobného užití, neboť piráti si připravili celkem padesát raket s Rochovou výbušninou. Přesný popis se nezachoval. Z Hartova záznamu lze odvodit, že šlo o lafety či rampy s drážkami pro samohybné náboje (tj. rakety), jež zapáleny rozněcovačem vylétnou obloukem do palebného pásma. Každý vrhač má drážky pro tři náboje. Kreslíř Benett zachytil na jediném obrázku část přístroje. Mnohé další kreslíře uvedl v omyl tím, že na jeho kresbě jsou zřetelně vidět tři nohy podstavce kloub nohy čtvrté, při samém okraji kresby. Thomas Roch, na kresbě zobrazený, je zachycen při zaměřování stroje. Nezdá se však, že Benett byl o rozměrech a hlavně o váze zbraně dobře informován. Pirátům totiž trvalo celou noc, než šest vrhačů na pobřeží rozestavěli. Rozhodně to tedy nemohly být malé, lehké přístroje. Nejasný zůstal i dostřel bleskometu. Z poznámky inženýra Serk"ho vyplývá, že vynález je schopen ničivého zásahu v okruhu dvou kilometrů (*), avšak není jasno, zda je míněn okruh kolem centra výbuchu, nebo kolem lafety. Z průběhu útoku válečné flotily na Back Cup dne 17. 11. 1889 víme, že lodě byly ve vzdálenosti 11 km ještě v bezpečí; německý (?) křižník, který útok vedl, byl zasažen ve vzdálenosti sedmi až devíti kilometrů od ostrůvku. Toto je ale údaj poskytnutý námořníky z křižníku Tonnat, do věci nezasvěcenými, - nelze je tudíž brát za zcela spolehlivé. Jisté je, že inženýr Roch odpálil zbylé (32?) rakety, obsahující "několik kilogramů výbušniny" (*), a vyhodil celý Back Cup do povětří. Tím zničil piráty, ale i sebe a svůj vynález.
VYNÁLEZ ZKÁZY
