Nakladatelství Polaris se v humorné fantasy evidentně zalíbilo; čtenářům ostatně také. Kdo by však od Nesnází s hraběnkou v nesnázích očekával nějakou Kedrigernovskou selanku, bude zklamán. Velký conanovec s chotí nezapřeli svého mistra - jejich Thorolf Zigramson jako by Cimeřanovi z oka vypadl. Přímočarý děj se monolitně valí kupředu bez jakýchkoli fines či odboček, a právě v  tom tkví první nesnáz - čím déle čtete, tím hůře se od knihy dokážete odtrhnout, ale zároveň se vás časem zmocňuje ne zcela paradoxní pocit, že už byste to rádi měli za sebou.
      Zápletka je vcelku prostá - zmíněný hrdina, seržant rhaetské armády potká v lese hraběnku, pronásledovanou z důvodů sporného následnictví pohůnky jiného feudála. Aby dámu nebylo možné odhalit, je třeba, aby změnila podobu. Senilní čaroděj se však zapomene zmínit o interakci kouzla s alkoholem, takže když se nic netušící hraběnka ožere jak zákon káže, změní se v chobotnici. Odčarovat ji dokáže jen Orlandus, zlý šéf sekty sofonomistů, který se chystá ovládnout svět pomocí svých "žáků", jež proměňuje v poslušné bezmozky. Po několika drobných peripetiích s troly, draky a jinou havětí Thorolf Orlanda zabije, čímž odzombizuje hraběnku, ze které se š»astně stane opět původní štěkna.
      Od začátku je zřejmé, že autoři nebudou mít to srdce, aby uvázali svému hrdinovi na krk takovou arogantní flundru, jakou z hraběnky vyrobili; panic Thorolf nakonec vezme zavděk jakousi venkovankou, jejíž nevinnost sám statečně ochránil. Jediným překvapivým momentem celého díla tak zůstává, že si chudák seržant s milovanou hraběnkou ani nevrzne, ačkoli se zdá, že právě k tomu její průběžně zdůrazňovaná promiskuitnost směřuje. Snad je to míněno jako osvětový příspěvek de Campových k prevenci AIDS.
      Další nesnáz pro kedrigernovské fanoušky bude představovat i použitý způsob humoru, který je - řečeno hodně eufemisticky - spíše rabelaisovský. Nejvtipnější jsou autoři ještě tam, kde mohou být vysloveně cyničtí; vcelku razantní efekt má i zcela nečekaná hraběnčina otázka "Tak s kým tedy šoustáš?" na straně 42. Ostatní vulgarismy už většinou nejsou legrační a dokládají pouze, že autoři mají vcelku otevřený přístup k sexu.
      Cahův rutinovaný překlad nikde neškobrtá; ocenit lze i vcelku zdařilou transkripci rozumným způsobem nepřeložitelného názvu románu "The Pixilated Peeress". Nakladatelství snad poprvé upustilo od všudypřítomného Timesu a vysadilo knihu z Palatina a Omnie. Dobrý úmysl poněkud narušuje špatná definice minimálního prokladu písma, které se tak místy slévá. Polaris asi rovněž poprvé použil převzatou obálku - výsledek je uspokojivý, ale některé z kreací Zdeňky Bouškové nebyly o nic horší; spíše naopak.
      Celkem vzato lze knihu doporučit zejména těm, jimiž humor Kedrigerna či Zeměplochy připadá příliš přeintelektualizovaný. Ostatní ji mohou přečíst bez rizika, že by se při ní nudili, a ovšem také bez obav, že by se k ní ještě někdy vraceli.

Šimeček Roman, http://lege.cz