|
Předem této recenze bych chtěl upozornit, že tato kniha na mě při
jejím přečtení velmi zapůsobila, a dodnes figuruje v mé Top Ten
nejoblíbenějších. Proto recenci berte s nadhledem.
Děj se odehrává v Americe, v 25tém století. Lidská společnost
velmi upadla, lidé jsou živoucí trosky závislé na psychodrogách
a na televizi. Vedou ji inteligentní roboti, kteří k tomu byli kdysi
naprogramováni. A román začíná v okamžiku, kdy se jediný z
nejvyšší -deváté- generace těchto robotů vydává na střechu
Empire State Building, aby se, jako každý rok v tento den, pokusil spáchat
sebevraždu skokem. Jmenuje se Spofforth, a z této generace, nejdokonalejší
a jediné humanoidní, zbyl již jako poslední. Ostatní z dilemat
svého naprogramování spáchali sebevraždu, ale jemu to bylo zavčas
programem znemožněno. Proto také jako vždy neskočí.
Protože je nejinteligentnější, je také nejvyšším správním
činitelem. Po nezdaru se sebevraždou si najde jiné zaneprázdnění.
Objeví totiž člověka, který se naučil číst. Lidstvo je totiž
natolik zdegenerované elektronickým věkem že to již desítky let
nikdo neuměl. Ten muž se jmenuje Paul Bentley. Je Spofforhem zaúkolován
k překládání titulků u starodávných filmů. Bentley si po
čase najde ženu Mary Lou, a ta později otěhotní.
To však velmi komplikuje plány Spofforthovi, který před lety drogami
znemožnil všem ženám otěhotnění, ale Mary Lou tomu nějak
proklouzla. Vtip je totiž v tom, že Spofforth musí žít, dokud bude
naživu jediný člověk, a s novým dítětem se jeho úděl prodlouží.
Nemůže však člověka přímo zabít, tak alespoň pošle Bentlyho
do vzdáleného vězení....
Tak nějak začíná tento stylisticky vinikající román, který
byl v Americe přirovnáván k Bradburyho 450°Fahrenheita, a okamžitě
se v roce svého vydání (1980) vyšplhal do desítky knižních
bestsellerů.
U nás jsme na něj nemuseli čekat dlouho, vyšel již v roce 1986 ve
vinikajícím překladu Miroslava Jindry (dostal za něj Cenu Ludvík
1987), ale s nehezkou a nicneříkající obálkou.
Nimitz
|
