Stála tam ve větru bledá
Bledá jak měsíční svit
Jak řeka když břehy hledá
Jak zlatá z paprsků nit

Stála tam jen se svou písní
Tesklivou jak soumrak hvězd
Stesk a žal pojí se s tísní
Úzkostí svírá se pěst

Dlouho už jazyk ten nezněl
Pod klenbou pozemských dní
I vítr v úžasu něměl
V listoví šeptal si s Ní

Řečí tou starší než moře
Volala svůj Hvězdný lid
V slzách jsem spatřil to hoře
Hřešící na Její cit

Hnal jsem se půlnoční září
V náručí sevřel tu laň
Vlhkou svou tiskla se tváří
Na mou hruď Bůh nás teď chraň!

Dlouho jsem svíral Ji v tichu
Než vítr začal zas vát
Než úsvit vrátil nás smíchu
A my se přestali bát...