Elfové se dávno ve Starých časech rozdělili ve dvě hlavní větve (viz. Silmarillion):
Západní elfy (Eldar) a Východní elfy. Druhého původu byla většina
obyvatel Temného hvozdu i Lórienu. Jejich jazyky se však v Pánu Prstenů
neobjevují; všechna elfská jména i slova jsou zde v eldarské podobě.
Z eldarských jazyků se vyskytují dva: Vznešená elfština čili quenijština
a Šedá elfština čili sindarština. Vznešená elfština byly dávným jazykem Eldamaru
za Mořem, prvním, který byl písemně zaznamenán. Nebyla to již rodná řeč, ale
stala se jakousi "elfí latinou", dosud užívanou při obřadech a pro vysoce
učené moudrosloví a písně Vznešenými elfy, kteří se vrátili jako vyhnanci
do Středozemě na konci Prvního věku.
Šedá elfština byla původně příbuzná s quenejštinou; byl to totiž jazyk Eldar,
kteří došli na pobřeží Středozemě, ale nepřepluli Moře a zůstali v přímořské
zemi Beleriandu. Tam jim kraloval Thingol Šedoplášť z Doriathu a v dlouhém
příšeří se jejich jazyk měnil s měnivostí zemí smrtelníků a značně se
odcizil řeči Eldar ze Zámoří.
Vyhnanci sídlící mezi početnějšími Šedými elfy, přejali pro běžné užívání
sindarštinu; proto byla jazykem všech elfů a knížat, kteří se vyskytovali v
příběhu Pán Prstenů. Všichni totiž byli eldarského původu, i když lid, kterému
vládli byl z nižších čeledí. Nejvznešenější ze všech byla Paní Galadriel z
královského domu Finarfinova, sestra Finroda Felagunda, krále Nargothrondu.
František Spoutil si dal tu práci a obrněn neskutečnou trpělivostí přeložil mnoho statí o jazycích Středozemě, které pocházejí ze stránky Helge Fauskangera Ardalambion, kde však jsou pouze v angličtině.
Navíc byl František tak laskav a dovolil mi zveřejnění svých skvělých překladů na Jeremiho JRRT...
Ve Středozemi se ve Třetím věku používaly dva základní typy písma: tengwar (tíw) a
certar neboli cirth, tzv. runy.
Tengwar se používaly pro psaní štětcem nebo perem.
Vynalezli je Noldor, nejdovednější z Eldar, dlouho před svým vyhnanstvím.
Nejstarší eldarská písmena byla Rúmilovy tengwar, ta se však ve Středozemi
nepoužívala a Tolkien bohužel o nich nezanechal žádné podrobnosti. Později
byly do Středozemě vyhnanými noldor přineseny Fëanorovy tengwar,
které částečně vycházeli z Rúmilových písmen, ale jinak se jednalo o úplně
nové písmo. Ve Třetím věku se používaly na území, kde se rozšířila Obecná řeč.
Certar se používala hlavně pro ryté nebo vyřezávané nápisy
Cirth vynalezli Sindarin v Beleriandu a dlouho se jich používalo jen k psaní
jmen a krátkých pamětných nápisů na dřevě nebo kameni. Tomuto původu vděčí
za své hranaté tvary, velmi podobné našim dnešním runám, ačkoli se od nich v
podrobnostech lišily a byly také odlišné v uspořádání. Cirth se ve své starší
a jednodušší formě ve Druhém věku rozšířily na východ a seznámilo se s nimi mnoho
národů, lidé i trpaslíci, dokonce i skřeti; všichni si je však pozměňovali
podle svých potřeb a obratnosti či neobratnosti.
V Beleriandu se však ještě před koncem Prvního věku cirth, zčásti pod vlivem
tengwar, přestavovaly a dále vyvíjely. Jejich nejbohatší a nejuspořádanější
forma byla známa jako Daeronova abeceda, protože podle elfího podání ji prý
vymyslel Daeron, pěvec a učenec krále Thingola z Doriathu. Mezi Eldar se
nevyvinula skutečná psací podoba Daeronovy abecedy, protože k psaní přejali
elfové fëanorská písmena. Elfové ze Západu ve skutečnosti téměř úplně přestali
používat runy. V eregionu se však Daeronova abeceda používala dál a odtamtud
se dostala do Morie, kde se stala nejoblíbenější abecedou trpaslíků. Od té doby
ji používali stále a odnesli si ji na Sever. Proto se v pozdějších dobách často
nazývala Angerthas Moria neboli morijské dlouhé runové řádky - stejně
jako řeči používali trpaslíci i písem, která byla běžná, a mnozí obratně psali
fëanorskými písmeny, ale pro vlastní jazyk si podrželi cirth a vyvinuli si
jejich psací formy.