Říše pohádek leží daleko a hluboko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všelijaká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek," píše J.R.R. Tolkien v úvodu své eseje O pohádkách, ve kterém si klade základní otázky o původu a povaze tohoto žánru a jenž vypovídá o Tolkienově vztahu k němu a k fantazii vůbec.

Podmanivé příběhy próz List od Nimrala a Kovář z Velké Lesné, obsažených spolu s esejem a dalšími texty v tomto svazku, jsou výstižnou ilustrací Tolkienova přesvědčení, že skutečné pohádky není možné omezovat jen napříběhy pro děti a nelze je zaměňovat se snovými příběhy či povídkami o zvířatech.

Třetí z próz, Sedlák Jiljí z Oujezda, původně napsaná pro pobavení Tolkienových dětí a nejspíše i vlastní potěšení, je vtipným příběhem z dávných dob o překvapivých událostech, jež následovaly poté, co na pole nepříliš odvážného, ale chytrého sedláka zabloudí nemotorný obr.

Svazek doplňuje cyklus Příhody Toma Bombadila, shrnující veselé i melancholické básně a písně, "které se zdají být dílem hobitů, zvláště pak Bilba a jeho přátel nebo jejich nejbližších potomků", a dramatická báseň Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova, jež popisuje drobnou epizodu následující po bitvě Angličanbů s vikingy u Maldonu roku 991 a stejně jako verše souboru Příhody Toma Bombadila vychází v češtině poprvé.

Příběhy z čarové říše jsou sbírkou několika samostaných prací J.R.R. Tolkiena. Zaměřím se pouze na jeden příběh, a to Nimralův list:

I kdyby tato sbírka obsahovala jen samý literární trus vyhrabaný z Profesorova odpadkového koše, tak i jen kvůli Nimralově listu bych vám doporučil... co doporučil, PŘIKÁZAL: tuhle knihu musíte mít! Pokud to alespoň trochu myslíte vážně s Tolkienovým dílem a chcete poznat, jaký to byl vlastně člověk, co prožíval, jak tvořil, jak se cítil, KDO TO VLASTNĚ JOHN RONALD REUEL TOLKIEN BYL, tak si prostě tuto povídku musíte přečíst!

Měl rozdělanou řadu obrazů; většina jich byla na jeho zručnost příliš velká a náročná. Byl to malíř, kterému šlo líp malování listů než stromů. Trávíval dlouhý čas nad jediným lístečkem. Snažil se vystihnout jeho tvar, jeho lesk a třpyt krůpějí rosy na jeho okrajích. Přesto chtěl stejným způsobem namalovatcelý strom se všemi jeho listy, aby byl každý jiný.

Zejména jeden obraz mu nedal spát. Začal listem lapeným ve větru a stal se z něho strom; strom rostl, vyháněl nespočetné ratolesti a rozprostíral nejfantastičtější kořeny. Přilétali neznámí ptáci, usedali na větvičky a dožadovali se pozornosti. Potom se okolo Stromu a za ním začala v mezerách mezi větemi a listím objevovat krajina. Objevil se tam les táhnoucí se napříč a hory se sněhovými čepičkami. Nimral ztratil zájem o své obrazy, nebo je vzal a připíchl na okraje svého velkého obrazu. Brzy bylo plátno tak veliké, že si musel opatřit žebřík; běhal po něm nahoru a dolů, tady udělal puntík, tamhle kousek vymazal. Když někdo přišel na návštěvu, zdál se Nimral docela zdvořilý, přestože si pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co mu kdo říká, ale neustále přitom myslel na své obří plátno ve vysoké kůlně, kterou si dal pro ně postavit v zahradě (na bývalém bramborovém záhoně).

Je mi jasné, že to každému z vás došlo, ale pro pořádek musím to uvést: Nimral, celý život pracující na dokonalém obraze svého stromu, na němž se snaží zachytit každý detail, každičký lísteček, není nikdo jiný než samotný pan Profesor.

Mohu říct, že ačkoli jsem dvakrát četl Tolkienův x-stránkový životopis, z 20 stran Nimrala jsem se o svém nejoblíbenejším autorovi dozvěděl mnohem více. Přesněji řečeno jsem se sice nedozvěděl, kde Tolkien bydlel ve čtrnácti a kdy maturoval, ale zato mi tato povídka dala možnost poznat jeho pocity... a to je pro mě mnohem důležitejší než data a fakta.