Hned ze začátku se přiznám, že jsem Válku ve Středozemi hrál jen chvíli a rozhodně nechci trdit, že můj dojem z ní musí být správný. Nebudete-li se mnou souhlasit, napište vlastní názor a já ho zde zveřejním.

War in the Middle-earth (WitME) naprogramoval tým Synergist Software v roce 1988. Žánrově bych jejich výtvor zařadil do škatulky s nápisem adventure-strategie. Asi nejvíce mi připomíná skvělou strategii Defeder of the Crown nebo North vs. South, ovšem ty si budou pamatovat pouze opravdoví herní kmeti a pařani ve výslužbě, tzv. osmibiťáci. K dispozici máte mapu (vlastně dvě, ale liší se jen měřítkem), na níž jsou znázorněny jednotky, kterými můžete v reálném čase pohybovat, či spíše určovat body, kam mají dojít. Začínáte se třemi hobity, kteří utíkají z Hobitína obklíčeného nazgűly. Co se stane potom, je čistě ve vaší moci - hobiti jsou jako lumící a i když je nasměrujete přímo do náruče Černokněžného krále, milerádi a bez odmlouvání půjdou. Ovšem cílem je zničit Prsten v Hoře Osudu (může jej tam dopravit kdokoli, takže i v případě, že Nositel Prstenu se svojí družinou padne, a Jednoho se zmocní přisluhovači Temného pána, není nic ztraceno, stačí "jen" Prsten vydobýt zpět za pomoci spřátelených reků a oddílů). Autoři sami píší, že není nutné věrně sledovat děj knih, avšak doporučují to (já ostatně také). Takže se k vám brzo nejspíš připojí hobit No. 4, přespíte v domě Toma Bombadila, přidá se k vám hraničář a nakonec následuje i první setkání s prstenovým přízrakem na Větrově. Samotný boj probíhá stejně jako v již zmiňované Defender of the Crown - je sice znázorněn graficky, ale žádné klikací orgie a ni smrtící komba se nekonají, můžete jen u svých postav nastavit styl boje, a to od útoku po ústup, pak pasivně sledovat, jak vše dopadne.

Zmiňoval jsem se také o prvcích adventure. K dispizici totiž kromě dvou módů mapy máte i "normální" pohled, kdy z boku vidíte cupitající hobity, v němž můžete sbírat předměty, používat je, bavit se s ostatními chraktery, které potkáte.

WitME není, alespoň na první pohled, hra špatná, ale ani se nejedná o něco, kvůli čemu byste nespali, nejedli, jen hráli a hráli. Mladí pařani, rozmazlení akcelerovanou 3D grafikou, nejspíše zažijí šok, když zjistí, že hra je placatá dvourozměrovka, k tomu v EGA (či po updatu ve VGA) a dokonce není ani v true-coloru. To nám "zkušeným" nevadí, ale pár věcí přece jen prudí: Chybí hudba a jakékoli smysluplné zvuky. Zvuky a sem tam nějaká melodie se vyskytují, jenže zvučí jen na speakeru. Žádný adlib, natož sound blaster. Ovládání je neuvěřitelně neintuitivní, protože v různých módech pohledu se dostanete jen k určitým funkcím. A nakliknout v "normálním" pohledu správného hobita je k zbláznění, poněvadž všichni vypadají stejně a chodí v chumlu. Zkrátka slabší průměr.