Tyto řádky píšu na dovolené, moře přede mnou šplouchá, občas se mi na papíru objeví kapky vody, a já se konečně odhodlala napsat své pocity z filmu Pán prstenů.

Na film jsme šli se známými kvůli dětem, a to do multikina v Ostravě. Předem musím předeslat, že do té doby jsem netušila, že existuje nějaký pan Tolkien a absolutně jsem nevěděla, do čeho jdu.

Myslím si, že ti, kteří PP nečetli, se po zhlédnutí filmu mohou zařadit do jedné z tří následujících kategorií:

1. PP jim připadá jako naprostá kravina nebo jim přinejlepším nic neřekne. Jsou to lidé, kterým je tento žánr cizí nebo jim film nesedne.(Viz komentář mého synovce, když jsem se ho ptala na dojmy z filmu, řekl: "PP je vlastně tři hodiny o tom, jak nesou prsten." Víc jsem z něj nedostala. On ovšem udělal tu chybu, že film neviděl v kině, ale na počítači.)
2. kategorie - ti, kterým se film docela líbil, ale jako kterýkoli jiný film, u kterého si odpočinou, a na který brzy zapomenou. (Do této kategorie se zařadili všichni, se kterými jsem na film šla.)
3. kategorie - ti, které film absolutně nadchne, takže se rozhodnou přečíst si knihu, aby se více dozvěděli o tom úžasném světě, do kterého měli tu čest alespoň na chvíli se dostat. (A do této kategorie jsem se zařadila já.)

Mé dojmy z prvního zhlédnutí filmu:

Po počátečních ohromujících scénách z historie Středozemě, které mě doslova vtiskly do sedadla, jsem se dostala do neuvěřitelně líbezné a pohodové krajiny Kraje, která mě zcela uchvátila. Chvíli jsem se pokoušela přemýšlet, jak jsou asi ty triky (např. Gandalf s Frodem na voze) udělány, ale velice brzy jsem toho nechala. Film mě tak vtáhl do děje, že mi za chvíli připadalo úplně přirozené, že existují lidé polovičního vzrůstu, kterým se říká hobiti, že žijí čarodějové, elfové, skřeti a další bytosti. (Pozn. k vynikajícím trikům: po zhlédnutí filmu padl dotaz, kde sehnali tak výborné maličké herce, kteří hráli hobity.) Neměla jsem pocit, že se dívám na fantasy film, ale na historické události, o kterých mi nějakým nedopatřením ve škole nic neřekli. Téměř tři hodiny jsem seděla v sedadle jako přibitá a poměrně dost mě rozmrzelo, že film skončil. Klidně bych se vydržela dívat ještě hodinu i víc. (Ovšem tento pocit jsem měla pouze já, ostatním to připadalo dlouhé až dost.) V kině jsem za posledních 10 let byla pouze 3x - po zhlédnutí PP jsem pochopila, jakou dělám chybu, že na dobré filmy nechodím do kina (i když PP je výjimkou mezi filmy). V každém případě je to film určený do kina, a to do kvalitně vybaveného kina. Ty neuvěřitelné záběry kamerou, která padá z Orthanku do Sarumanových dolů, při kterých cítíte závrať a máte pocit, že tam padáte taky; moment, kdy se ohlédnete, protože vám někde za pravým ramenem zakrákorá vrána (nebo to byla Krebaina z Divočiny?), tohle rozhodně jinde nemůžete zažít. Takže k hodnocení filmu: vynikající kamera, vynikající režie, skvělí herci, úžasné triky a kostýmy, a samozřejmě fantastické záběry Středozemě. Hodnocení hudby jsem si nechala na konec. Když jsme totiž z kina odcházeli, můj muž konstatoval, že to byl docela dobrý film a byla tam pěkná hudba. Jenomže já jsem si ani neuvědomila, že tam nějaká hudba byla. (Později se mi podařilo sehnat soundtrack a musím konstatovat, že lepší filmovou hudbu jsem asi neslyšela. Až na May it be, což je samostatně pěkná píseň, ale k ostatním skladbám se nehodí, i když ve filmu mi u závěrečných titulků nevadila.). Myslím si, že kouzlo a atmosféra filmu PP spočívá právě v naprostém sladění všech jednotlivostí, ze kterých se film skládá. Člověk nevnímá zvlášť hudbu, zvlášť triky, zvlášť záběry kamery; vnímá film jako strhující a podmaňující celek. Z pěti hvězdiček dávám *****, i když pokud bych měla hodnotit pomocí 10 bodů, dala bych bodů 9. Byly tam totiž pasáže, které na mě působily poněkud rušivě nebo příliš srdceryvně - souboj Gandalfa a Sarumana, Aragorn a Arwen, Boromirovo umírání, houpací schodiště v Khazad-Dúm, příliš očividně trikově zpracovaný jeskynní obr. (Pravda je, že 10 bodů bych nedala žádnému filmu, který jsem dosud viděla.)

Herci byli všichni výborní, trochu méně se mi líbili Boromir, Pipin (vzhledem mi připomínal mou máti) a Elrond. Ten mi tam vadil, i když jsem nejprve nevěděla proč, až později jsem zjistila, že je to agent Smith. Problematická Arwen mi nevadila, Liv Tyler si z jiných filmů nepamatuji, takže se mi docela líbila.

Z postav mě nejvíce zaujal Legolas, částečně pravděpodobně proto, že jsem na Sličný lid nebyla připravená, ale především Orlando Bloom zahrál elfa dokonale. Osobně si myslím, že to byla nejtěžší role, protože ostatní měli dost výrazových prostředků, které jsou pro jednotlivé postavy a národy typické (a byly skvěle využity); Legolas však je příslušníkem národa vnímavého, přístupného citům, se schopnostmi, které nemá nikdo jiný. Na druhou stranu za svůj dlouhý život toho zažil příliš na to, aby ho tyto city zmáhaly, takže musel mluvit pouze očima a tělem, a to zvládl naprosto jedinečně.

Nesouhlasím s názorem, že člověk, který nečetl PP musí mít z filmu nutně guláš. Atmosféru a podstatu filmu jsem pochopila docela dobře, ale pravda je, že mi unikaly určité souvislosti a detaily, které nebyly ve filmu vysvětleny, nebo jsem to nepostřehla. (Například mě popouzelo, že Sam říká Frodovi pane, ale pochopila jsem, že u hobitů existuje nějaká hierarchie, která ve filmu nebyla vysvětlena. Fakt je, že v knížce mi to potom vadilo taky.) Nakonec jediná 2 jména, která jsem si z filmu zapamatovala byla Frodo Pytlík a Sam. Zbytek názvů a jmen mi zcela unikl. Proto jsem měla hned po zhlédnutí filmu jasno v tom, že si musím přečíst knihu a potom si na film znovu zajít. Protože knihy nebyly k sehnání, trpělivě jsem čekala asi do půlky května, kdy jsem dostala Hobita a trilogii PP k narozeninám. Jsem systematický člověk a proto jsem začala Hobitem. Styl, ve kterém je Hobit napsaný mě poněkud zklamal, jsem už v odrostlejším věku, ale překousla jsem to a velice brzy jsem se do toho dostala a knížku jsem přelouskala. PP byl napsán v jiném duchu, to už není kniha vysloveně pro děti. Byl to pro mě poněkud nezvyklý zážitek, protože já jsem velká čtenářka a v 99 % jsem četla dříve knihu, než jsem viděla film. Možná proto jsem byla knihou poněkud zklamána. Tím, že jsem viděla film, přišla jsem o to, co je podle mého názoru na knize PP to nejzajímavější. A tím je úžasný svět Středozemě se všemi jejími rasami, národy, tvory a krajinami vytvořený bohatou fantazií pana Tolkiena. Ohromení z tohoto světa jsem si odbyla v kině a zůstala "pouze" hrdinská epopej, příběh, vytržený z historie Středozemě. Po recenzích tolkienofilů, kteří tvrdili, jak se nedá kniha s filmem srovnat, že ve filmu chybí páně Tolkienova filozofie a moudrost, jsem očekávala bombu, která ovšem nevybuchla. Nemám pocit, že by v knize bylo mnohem více než ve filmu. Právě naopak, musím konstatovat, že film dodal příběhu "lidský rozměr", že ve filmu jsem si více vychutnala jednotlivé postavy, jejichž jednání a myšlení je v knize podle mého názoru mnohdy pouze naznačeno. O to více jsem po přečtení knihy ocenila výkony herců, kteří jednotlivé postavy zahráli prostě skvěle. (Například výraz Gimliho a Froda, když se Gandalfovi nedaří otevřít bránu do Morie, nebo Legolasův jemně znechucený pohled, když se Gimli přidá ke Společenstvu, i když je vidět, jak se ovládá.) PP je jednou z nejlepších knížek, které jsem četla, ale nepatří k těm úplně nejlepším.

Přesto jsem po dobu více než jednoho měsíce, kdy jsem četla Hobita a PP (1. díl 2x, abych byla připravena na 2. zhlédnutí filmu) a ještě další měsíc potom nebyla schopna vzít do ruky jinou knihu a myslet na něco jiného než na Středozemi. Přemýšlela jsem čím to je, vždyť mě přece knihy PP až tak nenadchly, a posléze jsem na to přišla. Já jsem si totiž chtěla přečíst knihy, abych dostala odpovědi na otázky, které mě napadly při sledování filmu, ale zjistila jsem, že po přečtení knihy se počet otázek zvýšil, ale odpovědí moc nepřibylo. Musím konstatovat, že pokud si někdo myslí, že po přečtení PP pochopí, proč jednotlivé postavy jednají tak, jak jednají, je to OMYL! (Mám na mysli zejména elfy, kteří jsou rozhodně nejrozporuplnějším národem ve Středozemi. Mají schopnosti, kterým se může vyrovnat leda Gandalf se svými kouzly, ale při své vnímavosti vůči citům, bolesti a utrpení ostatních tvorů mají dost laxní přístup v boji proti Sauronovi, který nedokážu pochopit. Jejich postoj samozřejmě může částečně ovlivnit poznání, že ať válka dopadne jakkoli, pro ně to vyjde nastejno, ale stejně mi to jejich chování nevysvětluje. Budu si muset každopádně přečíst ještě zbývající knihy pana Tolkiena, snad najdu odpovědi na své otázky.) Po přečtení knihy jsem se neubránila zpětnému hodnocení filmu. Ocenila jsem zejména výběr krajiny, protože například Kraj vypadá podle mého názoru přesně jako v knize a Morie působí stejně monumentálně a hrozivě. Balrog byl skvělý. Sochy králů na řece Anduině a průlet kolem nich kamerou působí bombasticky.

Mám pocit, že méně problémů bylo se ztvárněním toho, co je ošklivější, než toho, co je nadpozemsky krásné. Skřeti, Saruman a jeho doly, Sauronovo oko, nazgúlové, to vše působilo skutečně hrozivě. Na druhou stranu Lórien byl pro mě zpětně největším zklamáním filmu, protože podle knížky bych si ho představovala jinak, v teplých barvách (i když byla zima), ve filmu působil stříbrně a studeně. Stejně tak na mě působila Galadriel. V knížce je vylíčena jako krásná a hodná paní, jejímuž půvabu, moci, ale současně dobrotě podlehne okamžitě každý, i Gimli, přestože se považuje za nepřítele elfů. Ale vzhledem k tomu, že tato pasáž s Gimlim byla ve filmu vypuštěna, tak nevadí, že Galadriel je působivá hlavně svou mocí a schopnostmi. (Zajímavé bylo ztvárnění Galadriel a Celeborna, kteří vyzařují jakési světlo. Nebo to je aura? Každopádně to vypadalo jedinečně.)

Po přečtení knihy jsem se nemohla dočkat, až si zase zajdu na film. Zrovna ho nikde nedávali, takže jsem nakonec vzala zavděk kinem v našem městě, které ovšem není moc dobře vybaveno. Šla jsem do kina sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Až na to, že efekty v důsledku slabší výbavy nebyly tak bombastické, vychutnala jsem si film znovu a zase jinak než poprvé. Z herců už mi nevadil nikdo, dokonce i Elrond se mi líbil a až jsem se divila, že mi předtím vadil Boromir. Než ovšem pronesl onu osudnou větu:"My brother, my captain, my king!", to ve mně opět vyvolalo záchvat nechuti. Musím vysoko ocenit výkon Sira McKellena, jeho Gandalf působil dobrácky, ale v pravý okamžik se proměnil v hrozivého čaroděje se zdrcující silou. Hobiti, zejména se mi líbili Frodo a Sam, byli přesně podle knihy usedlí a nenápadní lidičkové, kteří nemají rádi změny, ale kteří projeví vnitřní netušenou sílu, houževnatost a dobrotu vždy, kdy je to nutné. Aragorn, který uplatní autoritu a vůdčí schopnosti přesně ve chvíli, kdy je toho nejvíce potřeba - po ztrátě Gandalfa v Morii. (Mimochodem, v knize mi připadal jako poněkud nejistá osobnost. Taky jsem ho moc nepochopila.) Výborný Gimli je typickou ukázkou své rasy - houževnatý a neohrožený. No a na Legolase si prostě potrpím.

Konečně jsem si všimla detailů, které jsem si při prvním zhlédnutí filmu neuvědomovala (např. jsem poprvé vůbec nezaregistrovala, že Legolas chodí po sněhu, taky mi předtím nebylo jasné, k čemu vlastně dochází, když si někdo navlékne Prsten), vychutnala jsem si souvislosti, které bych bez přečtení knihy nechápala (hádka na Elrondově radě mezi Gimlim a Legolasem jako zástupci trpaslíků a elfů a jejich vzájemný vztah v průběhu cesty). Na druhou stranu jsem více vnímala triky, které ne vždy působily stoprocentně reálně. Ale daleko více jsem ocenila detailní propracovanost filmu. Když si třeba člověk přečte článek o tom, jak každá rasa měla nacvičený svůj vlastní bojový styl, už podle oblečení, zbraní a chůze muselo být zdálky zřejmé o jakou rasu se jedná, jak byly některé scény dokonale digitálně upraveny (počáteční monumentální bitva; scéna, kdy Legolas na Amon Henu střílí za sebou tři šípy tak rychle, jak může střílet jen elf), to vše člověk opravdu ocení, když o natáčení filmu ví více. A já si rozhodně koupím rozšířenou DVD verzi filmu PP s bonusem v podobě filmu o filmu (jen nevím, kde seženu takovou aparaturu, která mi nahradí kino).

Nevím, kdo je na tom lépe. Jestli ti, kteří nejdříve viděli film, nebo ti, kteří nejprve četli knihu. Připadá mi, že tolkienovci příliš rozebírají, co ve filmu nebylo, případně co bylo jinak, a mám pocit, že si film nemohou tak dobře vychutnat. (I když ne všichni. Znám taky takové, kteří jsou filmem nadšeni.) Já jsem na druhou stranu ochuzena o okouzlení knihou jako celkem a o fantazii vytvořenou jen mnou, která je zážitkem, jaký člověk může zažít jen s knihou.

Na film Pán prstenů - Společenstvo prstenu si v každém případě zajdu do kina ještě jednou. (Jenom nevím, jestli mě doma pustí. Když jsem přišla domů poté, co jsem podruhé viděla PP, naštěstí doma nikdo nebyl. Posadila jsem se na balkón, bušilo mi srdce, ale bylo to příjemné a mně se vůbec nechtělo vracet do tzv. "skutečného" světa se všemi jeho strastmi a vztahy, které mi připadaly mnohem horší než ve Středozemi. Po hodině přišel můj muž a začal mi vypravovat nějaké veselé historky, které ten den zažil. Po jisté době ovšem zaregistroval, že ho příliš nevnímám. Zeptal se mě, co se mi stalo, že prý jsem nějaká divná. Řekla jsem mu, ať si mě nevšímá, že jsem se ještě nevrátila ze Středozemě. Konstatoval, že kdyby to mělo mít trvalé následky, tak že jsem s PP skončila. Tak nevím. Trvalé následky na mně PP rozhodně zanechal, tak se asi budu muset snažit nedávat to navenek příliš najevo a chránit je uvnitř.)

Pozn.: Teď, když po sobě zpětně čtu tuto recenzi, uvědomuji si teprve, jak mě film PP skutečně zasáhl. Přestože jsem viděla pár filmů, které mi připadaly celistvější, je zřejmé, že žádný na mě nezapůsobil tak, jako PP. Stejně jako knihou, i filmem prochází jako základní linie myšlenka boje dobra a zla, které často ve skutečném světě nejsou tak jednoduše rozpoznatelné. Člověk se musí zamýšlet nad tím, jak se sám zaslouží o to, aby svět byl lepší. A to je asi to, co lidi na tomto příběhu kromě fantastického světa Středozemě tak přitahuje. Je cítit, že film je zpracován do všech nejniternějších detailů s velkou láskou a úctou k předloze, a to tvoří tu nezapomenutelnou atmosféru, která z filmu vyzařuje. Pokud se někdo v budoucnu pokusí zpracovat tuto látku ve filmu znovu, možná se mu to po technické stránce podaří lépe, ale nemyslím si, že ten film bude lepší. PP Petera Jacksona je z tohoto pohledu nejlepší film, jaký jsem kdy viděla.