Tolkien.cz - hlavní stránka

Jeremiův
J.R.R. Tolkien

Úvod
Básně a písně
Báje, mýty, příběhy
Filmy
Hudba
Hry
Chronologický rejstřík
Jazyk a písmo
Kalendáře
Knihy
Obrazárna
Rasy Středozemě
Víte, že
Zeměpis
Životopis
Služby:
- novinky
- rozesílání novinek
- vyhledávání

Reklama:


Fantasy a Sci-fi:


Fotografie z filmu Pán Prstenů
Smíšek
Frodo a Sam ve skřetí zbroji
Křižovatka 3
Éowyn a Smíšek
Lodě Korzárů
Ústa Sauronova
Aragorn dekapituje Ústa Sauronova
Éomer našel Éowyn
Faramir a Éowyn 2
Faramir a Éowyn


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


V Čítárně vyšlo
Alexa: TY!
Filip Pivoňka: Dědictví Smrtonošů V...
Bhagavan: JE MOŽNÉ POMOCÍ POHÁDEK Z...
Annún: Svatební slib
Kaay: 2117: Alfa
Redd: Věčný život II
Anna Pavlišová: Zamyšlení nad životem
Ekyelka: Její realita
Aenica: Lovci VII. část
Eleira: Poslední partie


Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema

Reklama

Archetypiální význam prstenů moci v Pánu Prstenů

John Ronald Reuel Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v jihoafrickém Bloemfonteinu, kde jeho otec Arthur Reuel pracoval jako správce banky. Horké a suché klima jižní Afriky nesvědčilo ani jemu a bratrovi Hillarymu, ani jejich matce Mabel, a tak se přestěhovali zpět do Anglie. Oba bratři poměrně brzo osiřeli, nejdříve zemřel otec v Bloemfonteinu na revmatickou horečku, později matka na diabetes v Birminghamu. Tak se John Ronald ve svých třinácti letech stěhoval i s bratrem k matčině sestře Beatrice, kde potkal její schovanku Edith Brattovou, která se stala jeho první láskou. V posledních chvílích života se Mabel Tolkienová obrátila na katolickou víru, velké podpory se jí dostalo od představeného birminghemské Oratoře otce Francise, který byl také poslední vůlí ustanoven opatrovníkem Johna Ronalda a Hilaryho. Otec Francis nepřál lásce Johna Ronalda k Edith a snažil se omezit jejich styky, což se mu příliš nepovedlo. V pozdějších letech vynil Tolkien z matčina neštěstí nezájem rodiny způsobený jejím odklonem od tradiční anglikánské církve ke katolickým "papežencům".

John Ronald byl velmi inteligentní student a na cizí jazyky měl obrovský talent, který podpořilo také štěstí na dobré pedagogy na Škole krále Edvarda, kteří v něm jeho nadání rozvíjeli. Na své středoškolské Alma mater založil také ČKBS (čajový klub, Barrowská společnost), což bylo skupina jeho přátel s velkým nadáním zvláště pro literaturu. Po celou dobu existence měla celkem 6 stálých členů, z nichž dva zemřeli na Sommě v průběhu 1. světové války a ze zbylých čtyř se kromě Tolkiena vylíhl C.S.Lewis, otec moderní scifi literatury, jeden průměrný básník a jeden literární kritik a řiditel divadla.

Po střední škole byl Tolkien napodruhé přijat na Oxford, kde studoval filologii. Mezitím se také tajně zasnoubil s Edith Brattovou. Při studiu absolvoval základní vojenský výcvik. Na francouzské frontě dostal zvláštní nemoc, zvanou zákopová horečka, jejímž léčením se mj. intenzivně zabýval S.Freud, ale na druhé straně zákopů. Díky této nemoci se definitivně vyhnul válce. Ve vojenském lazaretu se oženil s Edith a začal pracovat na díle, které se později stalo Quentou Silmarillion (první částí Ságy o Ardě). Tím učinil ve stejnou dobu a na stejném místě dvě nejosudovější rozhodnutí svého života. Po válce pracoval na Novoanglickém slovníku. Poté co rok působil také jako školitel na volné noze, přijal roku 1920 práci na univerzitě v Leedsu, kde vydržel až do roku 1925, kdy je jmenován řádným profesorem Anglosaštiny v Oxfordu. Profesor Tolkien měl čtyři děti Johna, Michaela, Christophera a Priscilu. Pro potřeby univerzitnní výuky přeložil například: finský epos Kalevalu, Perlu, Sira Gawaina, Beowulfa a mnoho dalších. V údobí druhé světové války tvoří Hobita (1937) a Pána prstenů (1954, dokončeno již 1949). Roku 1959 odchází do důchodu a natrvalo se usazuje v Oxfordu. V roce 1965 je jeho beletristické dílo vydáno v USA a tím začíná univerzitní kult profesora Eru Tolkiena. Za svoji literární a profesorskou činost dostal Řád Britského Impéria. Zemřel po krátké nemoci 2. září 1973.

Tvorba Tolkienovy mytologie

Prvním a jedním z nejvýznamnějších podnětů k zahájení tvorby vlastní mytologie byla láska pro jazyky a jejich "umělou" tvorbu. Aby měl důvod k jejich intenzivnímu vyvíjení, musel jim najít nějaké alespoň zdánlivě praktické opodstatnění, a tím se staly báje o Středozemi, Valinoru a Nůmenoru. Druhým stejně důležitým podnětem byla touha věnovat své milované Anglii mytologii srovnatelnou s antickou. Tuto myšlenku bude nejlepší vyjádřit jeho vlastními slovy (z eseje o finské Kalevale): "Kdyby nám toho bylo zůstalo víc - něčeho stejného druhu, co by patřilo Angličanům." Chtěl stvořit originální mytologii stejného druhu, jako byla antická, ale pouze formou, či spíše hloubkou, obsahem měla být čistě Anglická a "měla obsahovat druh krásy, kterému se nyní říká keltská." Naplněním těchto přání se stal Silmarillion (rozšířený Nedokončenými příběhy) a Knihy ztracených pověstí. V Hobitovi a Pánu prstenů je důraz již kladen na příběh, ale mytologická hloubka a filosofické myšlenky jsou také hojně, i když skrytě, zastoupeny.

Tolkienova mytologie je čistě umělá a je vytvořena jediným člověkem v průběhu pětapadesáti let, takže její psychologická interpretace bude odlišná od práce s "normálními" mytologiemi, jako je mytologie antická, vikingská, májská či sumerská. Na druhou stranu Tolkien přeložil mnoho pravých děl ze severských mytologií a znal velmi důkladně mytologii antickou, egyptskou a sumerskou, i když hlavně z filologického hlediska. A to umožňuje její vykládání za použití obdobných postupů. Jediným opravdu významným rozdílem je znemožnění amplifikace(!) (alespoň ve větší míře), protože srovnatelná díla neexistují. Nejbližší je o pět set let(?) starší Ossijen. Oproti ostatním mytologiím má Tolkienova jednu výhodu, netrpí nedostatky, které vedli Junga k výkladu pohádek, tj. přílišné ovlivnění kulturou jednotlivích civilizací, proměnou podle soudobích trendů atd., alespoň na něco je užitečný autorský zákon. Tolkien sám tvrdil, že nepíše (mytologii), ale že se mu tyto příběhy a skutečnosti sami odvíjí v hlavě, je tedy možno celé Tolkienovo dílo o Středozemi považovat za dar od nevědomí ať již osobního či kolektivního. Pokud je toto pravda, pak je sága o Středozemi vlastně jedinou, pravou a člověkem nepoškozenou mytologií.

Přes všechny tyto problémy, rozdíly a odlišnosti se v Tolkienově mytologii objevují názorné příklady téměř všech jungiánských (Jungových) archetypů. Není jisté jestli oba velcí myslitelé o sobě věděli, či se nějak ovlivnili, ale velmi výrazná exemplarita archetypů v Tolkienově díle by svědčila o jeho alespoň částečné znalosti díla Jungova, nebo o tom, že Tolkien opravdu "přepisoval nevědomé obsahy a Jung byl ve své práci velmi přesný. A na druhou stranu Jung pracoval s velkým množstvím starých mytologických příběhů a Tolkien již na univerzitě v Oxfordu hojně překládal z mrtvých jazyků severní Evropy (mj. z několika nářečí staroněmčiny) a je tedy pravděpodobná jeho znalost Tolkiena, nebo alespoň jeho jména. Je škoda, že díla obou vznikala přibližně ve stejné době, protože kdyby Jung znal Pána prstenů, respektive celou Ságu, vysvětlení mnoha jeho pojmů by bylo mnohem snažší, minimálně pro znalé díla JRRT.

Historie Prstenů moci

Prsteny moci, zvané také Elfí prsteny, byly vytvořeny elfskými kováři v Eregionu (Cesmínie) na konci první poloviny druhého (slunečního) věku Ardy. Jejich tvůrcem byl Celebrimbor, syn Curufinův a vnuk Feanorův, a jeho družina kovářů, kteří dosáhli vrcholu magického kovotepectví vně Zemí Neumírajících. To bylo způsobeno spoluprácí s předními trpasličími kováři z Khazad Dum (Moria), s nimiž navázali eregionští elfové nejlepší a nejtěsnější vztahy mezi Elfy a Trpaslíky v celém širém EÄ, tedy kromě přátelství trpaslíka Gimliho, syna Gloinova účastníka výpravy k Ereboru, a elfa Legolase, syna Tharanduilova krále elfů z Temného hvozdu, jejichž přátelství na konci třetího věku překonalo zápověď Valar a dalo Gimlimu nesmrtelný život v čarokrásném Valinoru. Druhou příčinou jejich umění byla "podpora a pomoc" od Annatara (Pána Darů), což ovšem bylo pouze převtělení Saurona pobočníka Morgorhova, který byl z rodu Valar a byl Pán zla zapuzený po Válce hněvu na konci prvního věku za hranice světa. Annatar - Sauron byl z rodu Mayar z domu Kováře Auleho, ale byl zlákán Melkorem - Morgothem a stal se jedním z nejstrašnějších služebníků zla. Sám Celebrimbor byl vnukem Feanora, největšího elfského kováře, a vyrobil mnoho dalších mocných magických předmětů (Elessar, druhý Elendimir).

Za dnů slávy Eregionu bylo vyrobeno mnoho předmětů hodných obdivu, ať již pro jejich krásu či kouzelné vlastnosti. Mezi věcmi vyráběnými v oné době vynikaly prsteny a mezi prsteny se našlo několik nejsilnějších, jež byly později nazvány Prsteny moci, Elfí prsteny či Velké prsteny (Eregionu). Prvních šestnáct Prstenů moci bylo vyrobeno v přímé spolupráci Celebrimbora a Annatara - Saurona, avšak Celebrimbor toužil vyrobit něco sám, něco, co by mohl vydávat pouze za své, a tak začal sám jen se skupinou nejvěrnějších kovat nejsilnější z prstenů. Ale Sauron se o tom dozvěděl, shodil svou Annatarovskou masku a vstoupil do Mordoru (Země stínů), kde začal v (sopce) Orodruině tajně kovat Jeden prsten. Když jej dokončil a prohlásil jej za nejsilnější ze všech Prstenů moci, ostatní majitelé prstenů to slyšeli a vyhlásili válku. Sauronova mohutná vojska zaútočila a dobyla Eregion, přičemž padl vládce Eregionu Celebrimbor a bylo zníčeno mnoho z jeho díla. Elfí vojsko z Šedých přístavů, které přišlo pod velením Elronda Půlelfa na pomoc Eregionu, bylo se ztrátami vytlačeno na sever, kde Elrond založil Imladris (Roklinku). Později přijelo ze Západu velké loďstvo) Nůmenorejců a s pomocí Gil-galada a Círdana vyhnalo Sauronova vojska z celého Eriadoru.

Z prstenů jich šestnáct padlo do rukou Saurona a pouze tři z těch, které koval Celebrimbor sám, byly zachráněny a ukryty. Všechna ostatní díla byla zničena. Jeden ze tří prstenů byl poslán do Lorienu k Paní Galadriel, manželce krále Lothlorienských elfů a vznešené šlechtičně z Noldorského rodu Elfů. Dva byly odvezeny na Sever a předány velekráli elfů Gil-Galadovi. Ten jeden z nich podstoupil Cirdanu Staviteli lodí a správci Šedých Přístavů. Všechny tři Velké prsteny "elfů" byly prozatím pouze ukrývány a nepoužívány, jelikož panoval strach z možnosti jejich zneužití ze strany Saurona. Sauron vládl Jednomu prstenu a jeho pomocí zkazil šestnáct dalších, které "uloupil" v Eregionu. Tyto prsteny rozdal lidem a trpaslíkům, které chtěl získat do svých služeb. U lidí uspěl na výbornou a z devíti nositelů Velkých prstenů "lidí" se stali jeho nejvěrnější a nejstrašnější služebníci, obávaní Černí jezdci, neboli Nazgulové (Prstenové přízraky). Méně úspěchů ho čekalo u trpaslíků, kteří se nedali zlomit ani nebylo možno zotročit jejich mysl. Rody všech sedmi nositelů Velkých prstenů "trpaslíků" trpěli, ale nikdy nesloužili přímo zlu, i když některé skutky spáchané pod vlivem prstnů byly zlé.

Druhý věk skončil Posledním Spojenectvím Elfů a Lidí, které vzniklo jako důsledek Sauronova útoku na Gondorská města Minas Ithil a Osgiliath. Síla Posledního spojenectví byla taková, že Gil-Galad, vůdce Elfů, a Elendil Vysoký, vůdce Lidí, vedou svá vojska do Mordoru a obléhají Barad Dur. Sauron je zabit v bitvě na úpatí Orodruiny (Hory Osudu) a Jednoho prstenu se zmocňuje Isildur. Sauronův duch prchnul, ale Gil-Galad a Elendil padli. Isildur neuposlechl radu Círdana a Elronda Půlelfa a nezničil Jeden prsten v blýzkých Puklinách osudu, kde byl vyroben a kde jedině mohl být zničen. Gil-Galad předal svůj prsten Elrondovi. Se zajetím Jednoho prstenu zmizeli i Nazgulové. Po této bitvě se Isildur vydal na sever do Arnoru, aby se zde ujal vlády po svém otci Elendilovi. Cestou byla jeho početná družina přepadena vojskem skřetů a pobita. Isildur se vrhl do vod Velké řeky Anduiny a přeplaval ji, u druhého břehu mu sklouzl Jeden prsten a byl zastřelen zálohou skřetů.

Sauronův duch se pomalu vracel a zlo opět procitalo a proto byli ze Západu (z Valinoru) vysláni poslové. Bylo jich pět (Saruman, Gandalf, Radagast, Alatar, Pallado) a národy Středozemě je znali jako Istari (Čaroděje). Poslední přišel vzrůstem nejmenší a oděný v šedé Mithrandir (Šedý poutník, Gandalf - Elf s holí) a tomu Círdan předal svůj prsten. Po dvou a půl tisíci letech byl Jeden prsten vyloven hobitím rybářem Sméagolem Glumem, který si jej odnesl ke kořenům Mlžných hor, kde se ukrýval téměř pět set let. Až přišel jednou jeden hobit, který se jmenoval Bilbo Pytlík a čirou náhodou v temné chodbě pronásledován skřety položil ruku na Glumova "miláška", jehož vlastnictví "obhájil" v hádankové soutěži s Glumem. Bilbo Prsten vynesl na dení světo, absolvoval s ním výpravu k Ereboru, na které byly obnoveny dvě království a pak jej zanesl do svého rodného Kraje. Po několika desetiletích ho předal, ne zcela dobrovolně - prsty v toom měl Gandalf, který začal tušit, co je Prsten zač, svému synovci a dědici Frodovi. U Froda odhalil Gandalf jeho původ a vyslal jej i s nebohým hobitem na dlouhou a velmi nebezpečnou pouť přes Roklinku, Morii, Lorien a Minas Morgul k Orodruině, kde měl být prsten zničen, čehož ovšem nakonec nebyl Frodo schopen, a tak musel zasáhnout Glum, Prsten Frodovi ukousnout i s prstem a zcela nedobrovolně s ním "skočit" do Puklin Osudu.

Historie Sedmi prstenů je nejméně jasná a asi prostší než ostatních. Sedm prstenů dostali králové trpaslíků a ty se staly základy jejich pokladů. Jenže velké poklady přitahovaly draky a proto čtyři ze Sedmi skončily v jejich útrobách a byly ztraceny navždy, protože žádný Prsten moci, kromě Jednoho a Gandalfova, nemohl přečkat žár jejich dechu. Ztraceny byly prsteny ze severních království v Šedých horách a ze severu Mlžných hor. Dva ze Sedmi získal morijský barlog a později je odevzdal Sauronovi. Poslední prsten byl v držení trpaslíka Thora, když ten uprchl z Morie před balrogem. S Thorem putoval až do království pod Ereborem, odkud utekl Thor a jeho syn Thrain před drakem Šmakem. Thor předal prsten Thrainovi, kterému byl odňat na mučidlech v Dol Gulduru, základně Temného Pána v Temném Hvozdu, a tak jej získal Sauron.

Všechny Prsteny moci, kromě Jednoho, měly určitý kámen, Jeden prsten byl hladký a bez ozdob. Jménem a podrobnějším popisem jsou označeny pouze Tři prsteny elfů. První prsten, který celou dobu nosila Paní Galadriel, byl prsten s diamantem Nenya Prsten vody. Druhým prstenem, který předal Gil-Galad před svou smrtí Mistru Elrondovi, byl prsten vzduchu Vilya se safírem. A Narya byl prsten ohně a jeho kamenem byl rubín, tento prsten putoval od Gil-Galada k Círdanovi a od něj ke Gandalfovi. Tři prsteny nebyly zničeny a odpluly se svými majiteli přes moře do Valinoru.

Archetyp prstenu

Na začátku této kapitoly si Vás dovoluji upozornit, že má "interpretace" Prstenů moci je založena na snad slušné znalosti Tolkienovy Ságy o Ardě a velmi skromné znalosti Jungovy hlubinné psychoanalýzy. Každá interpretace je jen jednou z možných a je subjektivní minimálně tak, jak je důkladná. Toto prosím berte na vědomí.

Nejprve se podívejme na čísla. A hned úvodem jednu zajímavost skoro detektivní. Když seřadíme skupiny prstenů zleva doprava podle toho jak sloužily "zlu", pričemž ten nejhorší bude vlevo, dostaneme letopočet úmrtí JRRT (1973)!

Z numerologické stránky není na Prstenech moci nic moc zajímavého a nemohu zde přijít na žádný psychoanalitický materiál - čímž ovšem netvrdím, že zde není, jen ho při svých neznalostech numerologie nemohu nalézt. Celkem je Prstenů moci dvacet resp. 2 * 10 nebo (3+7) +(*) (1+9), což může značit bipolaritu Tolkienova světa, jelikož zde je narozdíl od reality velmi patrný souboj "dobra" a "zla" a (je zde) jen minimum "šedých klobouků". Celkem jsou čtyři skupiny prstenů a to by zase mohlo značit jejich svázanost se Středozemí a Tři elfí prsteny mohli odplout do země "bohů" až když byly jenom tři - a trojka je číslo boha. Mi mochodem Tolkien byl jakožto katolík stoupencem ideje "dobrého" boha a možná proto byly Tři elfí prsteny "dobré". V každé ze čtyř skupin prstenů jich byl lichý počet, možná protože prapůvodně byly všechny prsteny určeny pro muže a až na Galadriel také všechny prsteny nosili muži. Galadriel byla sama o sobě velmi vyjímečná žena, šlechtična z Noldorského rodu počítaná mezi prvorozené elfy a po smrti Gil-Galadově faktická velekrálovna všech elfů, ale prsten Nenya byl kován pro svého tvůrce Celebrimbora a Galadriel si jej vyžádala pravděpodobně za poskytnutí jistých služeb, jež lze označit za prostituci.

Tři elfí prsteny symbolizovaly po jednom živlu, ale s vyjímkou elementu zemského, který pro lid Cesmín byl zcela jistě velmi důležitý. Z rozsáhlých lesů Cesmínie zbyl na konci třetího věku pouze zbyteček. Tento zbyteček se nacházel až na úplném severu Cesmínie a později se mu říkalo Starý hvozd a na západě hraničil s Krajem, zemí hobitů. Zde přebýval Tom Bombaldil v jazyce elfů zvaný Iarwain Ben-adar "(velmi) starý a bez otce", v jazyce lidí Prastar a u trpaslíků byl znám jako Forn. Prastar byl (jako Gandalf) z rodu Mayar z družiny Yavanniny, který nikdy nedošel do Valinoru. Ve Starém hvozdu se (podobně v Roklince a Lorienu) "zastavil" čas. A dále: jak řekl Galdor, Círdanův vyslanec na Elrondově radě, Prastar by měl moc vzdorovat síle Temného pána pouze pokud by ta moc byla v Zemi samé. Z těchto indícií usuzuji, že existoval ještě čtvrtý "elfí" prsten země u Prastara. To by změnilo sice předchozí odstavec, ale né o tak mnoho, akorát by Galdriel nemusela být označena za ženu povětrnou.

Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.

Prsten jako takový velmi často symbolizuje nějaký vztah a ani Prsteny moci toho nejsou, minimálně z většiny, vyjímkou. Všechny kromě Jednoho se dají poměrně snadno charakterizovat vztahem či vazbou, kterou jejím "ztělesněním" naplňují. Díky použití (nošení, vlastnění) Prstenů se tyto vztahy posilují, až dostanou sílu čelit některým biologickým a fyzikálním procesům a zákonům. U prstenů pro devět můžů je toto vidět asi nejlépe. Naprostá většina Lidí záviděla prvorozeným elfům jejich nesmrtelnost, která jim umožňovala dokončit započatá díla a velmi dlouho se radovati ze slastí života, ale také jim způsobovala časově neomezené strasti, což Lidé zaslepení závistí neviděli. Touha po nesmrtelnosti vyhnala moudrého a vznešeného krále Nůmenoru Ar-Pharazona do války s Valar a tím způsobila zánik tohoto ostrova. A Devět prstenů bylo, krom jiného, schopných natáhnout život na téměř neomezenou dobu. Tři (Čtyři) prsteny zase pomáhaly svým nositelům udržovat a chránit jejich domovinu proti negativnímu působení času, proti úpadku, protože pro jejich nositele byla vlastní domovina to nejcenější, co měli ve Středozemi. U trpasličích prstenů je "magické" působení nejméně patrné, protože touha po majetku a zlatu zvláště je pro ně přirozenou vlastností a působení prstenů vede spíše ke škodě než ku prospěchu. Což jest důkazem pravdy přísloví Všeho moc škodí a Kdo chce moc nemá nic.

Nyní se vraťme k Jednomu prstenu, který je mnohem zajímavější a to i z hlediska hlubinné psychoanalýzy. V celku obviklý motiv změny superiority psychologických funkcí se dá nálézt i v příběhu Jednoho prstenu. Tento motiv však není hlavním tématem onoho příběhu, ale na druhou stranu v psychologii více méně neexistují motivy vedlejší. Ovšem na rozdíl od klasických přepisů tohoto motivu je zde stížené rozlišení jednotlivých prvků a osob, jelikož jednotlivé funkce nejsou zastoupeny "transparentními" krály, nejstaršími syny atd. Tuto úlohu přebírají podle hloubky pohledu buďto zástupci jednotlivých ras, nebo jednotlivé osoby sami za sebe a dokonce i jen jednotliví hobítci. U hobitů je toto snad nejzřetelnější. První se k prstenu dostane stata Deagol, ale vzápětí je zabit Smeagolem, již tento skutek lze chápat několika způsoby: 1. diferenciaci superiorní funkce, 2. úplný začátek procesu individuace, 3. první změnu superiority funkcí. Já se přikláním k první variantě, protože právě tato vražda změnila Smeagola v Gluma. Glum poté měl Prsten v držení velice dlouho a postupem času, jak byl jeho život mocí Prstenu natahován na nepřirozenou délku, degeneroval a "upadal", jako degeneruje a upadá dlouho využívaná superiorní funkce. Od Gluma získal Prsten hobit Bilbo Pytlík a co s ním podnikal je vylíčeno přímo pohádkově v Hobitu, aneb cesta tam a zase zpátky. I jemu síla Prstenu prodloužila jeho dny, ale moudrý Gandalf ho přiměl vzdáti se jej ve prospěch synovce Froda Pytlíka. Převedeno na psychologickou rovinu zkušenost a zásah "Gandalfa" nedovolili psyché opakovat tak docela tutéž chybu, přičemž Gandalf může znamenat cokoliv od psychoterapeuta, přes snové vnuknutí po sousedovic vnouče. Frodo sám nemá Prsten nijak dlouho, v porovnání s Glumem, a "předá" jej až v nejvyšší nouzi Samvědu Křepelkovi, a to jen na nezbytně krátkou dobu. Těsně před jeho zníčením se Prsten dostává opět ke Glumovi, který s ním padá do Puklin osudu. Což může bytí obrazem smrtelných "křečí" "lidské" psyché. V tomto případě by prsten symbolizoval superioritu dané psychologické funkce.

Ať již Jeden prsten symbolizuje cokoliv podle příběhu je negativní a je ho třeba zníčit. Veškeré možnosti a naděje na zníčení či jakéhokoliv jiného řešení byly souhrně probírány na Elrondově radě, která zasedala na podzim roku 1418 krajového letopočtu (3028 obecného počítání let) v Roklince, kam byl Prsten donesen Frodem Pytlíkem. Tady bylo navrženo šest +/- alternativních způsobů, z nichž je každý možno lépe či hůře interpretovat pro účely psychologie.

Prvním navrženým řešením bylo ukrytí Prstenu na některém relativně bezpečném místě ve Středozemi. Tento návrh byl zamítnut, protože problém neřešil a nebylo nalezeno žádné vhodné místo, které by disponovalo silou potřebnou k zadržení nepřítele. Toto by mohlo býti vyloženo jako pokus/návrh o/na vytěsnění, vytlačení problému ve více méně freudovském významu.

Druhý návrh byl obdobou prvního, akorát za místo ukrytí byl navržen Valinor. Tento návrh byl také zamítnut, jelikož by nebyl přijat. Zde by se dal Valinor vyložit jako kolelktivní vědomí, jako společnost, kam se měl daný problém vtlačit či vyprojikovat. Z psychologického hlediska by toto bylo možná řešením, ale řešení nehodné důstojného angličana, jakým Tolkien, držitel Řádu Britského Imperia, dozajista byl, od přírody introvertního, pro kterého je jakékoliv projevení emocí odporné.

Třetím návrhem bylo uskutečnění Sarumanovy lži, totiž, že se prsten řekou odkutálel do moře. Již tato lež je psychologicky zajímavá - svým obsahem. V přeneseném významu by znamenala svévolný přechod prstenu z osobního nevědomí (řeky) do nevědomí kolektivního (moře), a tedy by vlastně popisovala vznik archetypu nebo při nejmenším archetypiálního prvku z osobního problému. Odůvodněním zamítnutí tohoto návrhu byla jeho nestálost a hrozba návratu. V psychologickém smyslu slova je to obdobné - u každého vytěsněného obsahu hrozí návrat, ať již invazí nebo například při změně superiority funkcí.

Přichází další velmi zajímavá alternativa, která mimo jiné dokazuje velikost Prstenu a jím ztělesněných problémů. Čtvrtou možností je nechat prsten zničit draky, tato možnost padá nedostatkem velkých draků ve Středozemi a odůvodněnými pochybnostmi o jejich dostatečné síle. Draci mohou představovat kromě jiného i všeobecně archetypy a v této alternativě by se mohlo jednat o zničení problému pomocí jejich síly a moci. Opět varianta na první pohled z hlediska psychoanalytického procesu možná a použitelná, ale. Archetypy stejně jako draci jsou neovladatelní a "svéhlaví" a obého může býti, jako v tomto případě, nedostatek.

Zbylé dvě alternativy jsou složitější, obě se týkají zníčení Prstenu, akorát za použití jiných prostředků. Prvním prostředkem mají být ostatní Prsteny moci, ale, jak víme z předcházejících odstavců, tou dobou byly k dispozici pouze pouze Tři a ty nebyly vytvořeny jako zbraně pro válku. Pro tuto alternativu by psychologická interpretace mohla znít následovně: prsteny opět představují archetypy, nebo nějaký vztah, který pomůže překlenout daný problém. Z posledně jmenovaného vztahu by se velmi pravděpodobně vyvynul přenos. Oním druhým prostředkem jsou Pukliny Osudu v Orodruině v zemi Mordor. Tato varianta nakonec zvítězila, přestože byla označena za zoufalství a bláznovství, na což odpo věděl Gandalf: "Dobrá, ať je nám bláznovství pláštěm, závojem před očima nepřítele". O interpretaci této věty se raději nebudu pokošet, jelikož tak daleko má znalost psychologie nesahá.

Jeden prsten by také mohl ztělesňovat nějakou duševní poruchu nebo nemoc spíše "psychiatrické" povahy, případně příliš silný invazní materiál či negativní archetyp, jehož je třeba pro běžné žití se zbvaviti. Není duležité, co v tomto případě Prsten přesně představuje, ale je důležitá potřeba se ho zbavit ať už to je cokoliv. Tato "nemoc" nemá svou, pro Tolkiena tak obvyklou, paralelu v jeho životě, který tou dobou probíhal, až na druhou světovou válku, celkem normálně, zjistitelnou v životopisech. Jak již víte z předchozích odstavců Prsten měl být neutralizován, což nešlo provést vytěsněním do moře, a proto se přistoupilo na obvyklé řešení psychologických problémů, totiž na jejich uvědomění si, které představuje vítězná varianta Orodruina. Orodruina, Hora Osudu byla ohnivá hora, sopka, tedy protiklad moře. Obecně sopka je spojením ohnivého a zemského elemetnu, tyto elemetny představují na psychologické úrovní funkce myšlení a vnímání, které jsou v dnešním světě nejčastějšími nástroji vědomí západního člověka. Toto také podporuje konečný důkaz o totožnosti Prstenu provedený Gandalfem ve Dni Pytle, kde byl Jeden prsten rozpálen v krbu a tehdy se na něm objevily tyto verše, které mimo vší pochybnost prokazují jeho identitu: (verše jsou psány elfím písmem starodávného druhy, ale jazyk patří zemi Mordor)

Aš nazg durbatuluk, aš nazg gimbatul,
aš nazg thrakatuluk agh burzum-iši krimpatul.

Při čtení Pána Prstenů nikdo nepochybuje, že je svědkem souboje sil Dobra a Zla, ale to jsou jen lidské kvality, které nelze, či spíše já je nechci, přenášet do lidské psyché, protože by z toho nic dobrého nevzešlo. Celý děj souboje je střetnutím dvou vůdců, Gandalfa Bílého a Saurona Rudého oka. Jejich postavy se dají přenést celkem jednoduše, pokud se dá v psychonomii cokoliv označit za jednoduché. Gandalfa můžeme považovat za archetypovou postavu vědomí a Sourona za totéž nevědomí. Pak celý duel bude jakýmsi stabilizačním či kompenzačním procesem v duši, přičemž Prsten bude jen nástrojem tohoto boje, i když zároveň platí i ostatní výklady o něm. V tomto souboji se obě strany snažily Prsten někam dostat, a to komkrétně Sauron k sobě do Barad-Dur a Gandalf do Puklin Osuduv Orodruině. Obě místa jsou symbolicky podobná, mají blízko k falickému významu, ale o tom později. Orodruina by tedy mohla znamenat původní přírodní principy a Barad-Dur moderní umělé, pak by se ale muselo asi odhlédnout od rozdělení na vědomé a nevědomé, protože představa vědomého návratu k přírodě proti nevědomému setrvání u umělosti je podivná, ale začíná se mi čím dál tím víc líbit. Odpovídalo by to vlastně Jungovy a jeho snaze o návrat, která byla vědomá narozdíl od nevědomého odporu ostatních lidí. Jednalo by se tedy o obligátní krizy západního myšlení a léčebný návrat ke kořenům.

Poslední možností jak interpretovat prsten, která mě napadla, je věc možná ještě více diskutabilní než možnosti předchozí a svým způsobem se hodí více k Freudovi než do Junga. Tato možnost má velmi blízko k předešlé, také zde důležitou roli hraje sopka a její symbolický význam, jelikož sopka je také jedním z nejvýraznějších falických symbolů. Prsten by představoval personu, která teprve svým splynutím se sopkou dostane pohlavnost tentokráte mužskou. Pak by cesta Prstenu znamenala proces individuace v některém ranějším stádiu. Tato varianta, v této podobě, nezahrnuje všechny skutky kolem Prstenu a proto jsem ji zařadil až na konec, ale kdyby dosáhla stejné úrovně propracovanosti, tak by zaujala čelní místo, protože je méně typická než ostatní a svým způsobem zajímavější.

Závěr

Co říci závěrem...a neopakovat se... Snad jen, že Prsteny moci jsou, stejně jako ostátní součásti Tolkienova díla, hodny důkladné pozornosti opravdického odborníka na Jungovu hlubinnou psychoanalýzu, protože skýtají velmi transparentní příklady všech možných i nemožých archetypů. Ale to se zase opakuji. Při tvorbě tohoto referátu jsem vycházel hlavně z Tolkienova Pána Prstenů jak jej vydala Mladá Fronta a z Životopisu JRRT od H. Carpentera. Z "odborné" literatury bych zde zmínil hlavně své zápisky ze semináře Filozofické souvislosti Jungovy hlubinné archetypologie (z Junga), kterých, přestože to tak asi nevypadá, jsem se snažil držet.

Použitá literatura:
  • prof. J.R.R. Tolkien
    • Pán prstenů, Mladá Fronta Praha 1993
    • Silmarillion, Maldá Fronta Praha 1992
    • Nedokončené příběhy, Mladá Fronta Praha 1994
  • Davis Day
    • Průvodce světem JRRT, Mustang Plzeň 1995
    • Tolkienův bestiář, Mustang Plzeň 1995
  • Humprey Carpenter
    • JRRT životopis, Mladá Fronta Praha 1993
  • prof. C.G. Jung
    • Analytická psychol., Academia Praha 1993
  • M.-L. von Franzová
    • Psychologický výklad pohádek, Portál Praha 1998
Autor: Tesner Zdeněk
00:22:54  14. 01. 2000
Další články autora

Doporučit článek
Verze pro tisk
Hodnocení: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 / 5
Současný stav: 2.9 (10215 hlasů)

Komentáře (1)
13. 09. 2005 Pan Prstenu Lukas
mate to strasne dlohy skratte to

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiův J.R. R. Tolkien, © Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 1997 - 2003
Tolkien.cz: Společnost přátel díla J.R.R. Tolkiena, © Toomz, tolkien@fantasy-scifi.net, 1996 - 2004
Design: Rinvit, Toomz, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/jrr_tolkien/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora!

Společnost přátel
díla pana
J.R.R. Tolkiena

akce
časopisy
členství
o nás
oznamovatel
tiskoviny

nápověda