Jeremiův J.R.R. Tolkien
		Služby: - novinky - rozesílání novinek - vyhledávání

Reklama:

• Bazar
• Čítárna
• Dante (galerie)
• Deníček
• Encyklopedie
• Fankluby
• Hudba
• Knihovna
• Obchůdek
• Pohlednice
• Pokec
• Rozcestník
• Taverna
• Tolkien

Tip Obchůdku
The Art of the Fellowship of the Ring 500 obrázků z filmu 955 Kč

Nejoblíbenější pohlednice
New Line Cinema

Cesta k Severu

Už téměř dva měsíce nepřišla o Faramirovi žádná zpráva. Aragorn zamyšleně přecházel po místnosti ve věži a díval se palantírem k Mordoru. Jeho pohled však byl zahalen mraky. Arwen na něj často hleděla soucitným pohledem. Tak ustaraný nevypadal od té doby, co vedl vojsko k Morannonu. "Pojď se najíst a odpočinout si" říkávala mu jemně. "Vždyť už takhle přecházíš skoro celý den."

"Něco se musí udělat, a to hned." Řekl Aragorn a v jeho slovech byla touha, aby bylo všechno tak jako dřív. Po královniných dlouhých prosbách svolil a ulehl konečně ke spánku. Potřeboval si odpočinout. Vždyť jeho mysl pracovala naplno již několik hodin, ale věděl, že nemůže jen tak stát a čekat, věděl, že každou minutou nečinnosti ztrácí naděje na výhru, i když vlastně vůbec nevěděl, čeho se obávat. Byl Čtvrtý věk, věk jenž měl být plný míru, aby se Středozem mohla uzdravit z ran způsobených Sauronem. Zatím tomu všechno nasvědčovalo, ale náhlý stín v Mordoru a Faramirovo zpoždění ho zrazovalo v srdci. ‚Co když válka ještě není u konce, co když se nám nepodařilo vymítit všechno Sauronovo zlo?' říkával si často. Jednoho rána vstal a v jídelně políbil Arwen jako kdysi, naposledy to bylo na pře Faramirovým odchodem. Arwen se jeho změně v nitru velmi podivila, ale navenek zůstala klidná, ale přece jenom Aragornovy ostré důnanadanské oči uviděli v její sličné tváři radost z králova uzdravení

. "Má paní, pojedeme tedy do Arnoru, jak jsem ti navrhl tehdy v té hvězdné noci na hradbách?" "Ano." Odpověděla Arwen. Velice toužila pohledět do pradávného kamene na Emyn Beraid, Věžových kopcích nedaleko Kraje. O tom kameni se vypravuje, že je to jeden z menších palantírů, který nemá účel hledět daleko, jako ostatní, ale hledět ještě dál, jenom jednou přímou cestou na západ přes moře, a říká se, že ten, kdo do kamene pohlédne, přelétne nekonečnou plochu dělícího moře a dosáhne pohledem až k Tol Ëressei do elfího města Avalónnë, kde dodnes zůstává vládnoucí Palantír. Tam kde září země jako ryzí zlato a řeka teče stříbrným dechem, tam kde přebývá její milovaný otec Elrond Půlelf.

Ale ještě více toužila po uzdravení svého chotě a po jeho vlídném a laskavém slovu. Milovala ho totiž nade všechno a kvůli němu opustila svoji elfí nesmrtelnost a přijala úděl lidí. Vzdala se tak také nároku na odjezd pře moře, a tak je navždy oddělena od svého otce. Zvolila si úděl Lúthien Tinůviel a přijala sladké i hořké.

V probouzejícím městě se objevilo k ránu mnoho velkých pánů a vojáků se svými krásnými zástavami, na nichž se po dopadu paprsků třpytilo zlato a stříbro. Královská výprava byla připravena vyrazit s jitřím sluncem.

Aragorn s Arwen vyšel z citadely a královnin bílý šat ve světle svítil, až všechen lid přecházel zrak. Její sličná tvář budila úctu i oddanou lásku u všech přítomných, kteří po jejím příchodu ohromeně ztichli. Nebyli na to zvyklí, neboť královna většinou tlumila své světlo pod tmavým pláštěm, ale tato odhalená krása pronikala až k jejich srdci a pobízela k opěvování všech krásných věcí na světě. A tak lidé zpívali. Celé město bylo časně ráno vzhůru, aby spatřili krále a královnu. S nimi šel i Bergil ,syn Bmb_eregonda ze stráže pana Faramira, který zůstával v Minas Tirith, aby město nebylo bez kapitána, když ostatní odjedou.

Aragorn se oděl do mitrilové drátěné košile, kterou mu vyrobili trpaslíci z Ereboru, kteří se s pomocí krále dostali až do Morie a odnesli odtud tuto vzácnou surovinou. Přes ramena si připnul bílý plášť, kterým podpořil svou mocnou postavu. Na čele se mu třpytil Elendimir a u boku visel v Lórienské pochvě Andůril. Jel na svém velkém šedém hřebci, a po boku mu jela Arwen na bílé kobyle. Za nimi jeli hlavní muži království, kteří se také účastnili výpravy. Hlavní mezi nimi Imrahil pán Dol Amrothský právě popojel k Aragornovi a podal mu Anuminaské žezlo, důkazem moci v severním království. Zastavili před branou, král povstal ve třmenech a řekl ‚Jedu převzít svou severní zemi Arnor a zavést v ní pořádek a mír.' na důkaz zvedl do výše žezlo, které se zablyštělo jako tasený meč. Brána se otevřela a král vyjel z bran.

Pod kopyty koní rychle ubíhaly dlouhé míle Anóriénu. Daleko pře nimi se rýsovaly hranice temného lesa Firien, který leží na hranicích s Rohanem. Říká se, že v tomto lese na pahorku Halfirien byl postaven jediný Elendilův náhrobek, na nějž pak v minulosti složili přísahu správce Cirion a rohanský král Eorl Mladý o věčném spojenectví Gondoru a Rohanu a na důkaz toho dal Cirion Eorlovi zemi Calenardhon, která se později nazývala Rohan.

Krále doprovázela velká skupina gondorských vojáků z každé části země. První, hned za králem a pány jeli muži ze stráže citadely v dlouhých černých suknicích, s vyšitým královským znakem na prsou a mitrilovými přilbami s dlouhými křídly po bocích z mořského ptáka na podobný způsob jako Gondorská koruna. Většina členů stráže byli mohutní válečníci ošlehaní ostrým větrem a pokud došlo na boj, byli ti nejlepší šermíři. Jejich těžké ruce a ostré meče byly známé po celé zemi a se strachem vyslovovány u nepřítele. V těsném závěsu jeli rytíři z Dol Amrothu. Jejich pán Imrahil měl ve znaku labuť na zeleném poli. Všichni si pamatovali jejich statečnost v bitvě na Pelenorských polích, kde osvobodili výpadem pana Faramira z rukou nepřátel. Za nimi jelo mnoho lidu z jižních lén, kteří chtěli také spatřit královu severní říši a jeho opravdový domov.

Začalo se stmívat. Pomalu se blížili k Hraničnímu potoku. Jeho voda se studeně leskla za bílého svitu měsíce a mnoho jezdců seskočilo, aby se napili z chladného a čistého proudu. Překročili ho mělkým brodem a po pěti mílích se utábořili ve velkém dolíku. Stráže udělaly velký kruh okolo tábora, aby král nebyl rušen. Nebe bylo zasypáno hvězdami a proto nerozžíhali žádný oheň, aby netlumili jejich krásu. Ani světlo nebylo potřeba, neboť měsíc v úplňku stříbrně ozařoval celou rohanskou pláň. Začal vát od západu teplý vítr a tráva v krajině se vzdouvala a příjemně ševelila. "Krásná noc" řekl Aragorn. "Myslíte si, že se Faramir dívá na tentýž měsíc?"

"Doufejme" trpce se pousmál Imrahil. "Nedovedu si to vysvětlit, vždyť je to velký muž, který se přece nezalekne divoké zvěře v pustině."

"Co když tam ale není jenom zvěř. A i kdyby, i zvěř může dokázat nepředpokládané skutky." řekl Aragorn a tázavě se podíval na knížete.

"Ty jsi byl náčelník arnorských hraničářů, a tak bys to měl vědět nejlépe." řekl Imrahil. "Nebudu se s tebou přít, víš jak nerad prohrávám souboje, i ty slovní." poznamenal pobaveně. Ještě si chvíli povídali a vyprávěli příběhy života, ale na nebi se zatáhl mrak a měsíční světlo pohaslo. Za chvíli bylo slyšet pokojné oddechování všech členů družiny.

Až desátého dne konečně dosáhli mělkého údolí, které vedlo ke kopci, na němž stál Edoras. Město, kde sídlil král Éomer a většina Rohanských bydlela za hradbou v kamenných a dřevěných domech, ale i na travnaté pláni, která se táhla až za obzor na západ, na východ i na sever. Nad městem se vysoko tyčily štíty Bílých hor a zlatá střecha královské síně Meduseldu svítila široko daleko do kraje a byla první věcí, kterou člověk mířící do Edorasu spatřil, jak se blýská v dálce. Ve městě je už čekal Éomer a jeho sestra Eowyn. Vřele se přivítali a vypili na zdraví pohár nejlepšího rohanského vína. Poseděli spolu také u královské tabule a vyprávěli si o věcech dávno minulých a věcech, které budou. Éomera velice zneklidnila zpráva o Faramirově zdržení a také Eowyn, která odjela se svým bratrem do Rohanu těsně před tím, než Faramir vyrazil, byla velmi rozrušena. "Snad se mu nic nestalo" řekla smutně a Éomer jí objal.

"Neboj se" řekl. ,Je to jeden z největších mužů této doby. Eru pro něj má určitě připraven jiný a ušlechtilý osud, než smrt v pustině." Eowyn na to nic neřekla, ale od té chvíle byla mlčenlivější. "Má to být veselá hostina" řekl jí vlídně Imrahil. "Proto jez a raduj se bílá paní:" Sám jí nalil pohár vína a pobídl ostatní ke společnému přípitku.

Trvalo jim téměř týden, než se dokázali se Zlatou síní rozloučit. Šestého dne od jejich příjezdu z Minas Tirith konečně vyjeli posílení o rohanského krále, paní Eowyn a jejich doprovod. Měli namířeno k Brodům přes Želíz a dál do Železného pasu podívat se na Stromovouse a enty. Kam až dohlédli se rozprostírala travinatá planina, na níž se pásli koně jen tak, divoké a svobodné. V tom je krása rohanské země.

Jeli plání výletovou rychlostí, a proto bylo dost času na vyprávění. Nejvíce času trávila Arwen s Eowyn, které se často smály a těšily se na setkání se svými dalekými přáteli. "Pamatuješ si na toho půlčíka Smíška?" zeptala se Arwen Eowyn.

"Jak bych mohla zapomenout. Vždyť právě jemu vděčím za svůj život." Řekla a zasmála se."

"Ale nemysleme na temné věci, radujme se, neboť je jaro, celá země kvete a obloha je čistá a modrá. Dá se vůbec přijít na černé myšlenky?" zamyslela se Arwen.

"Dá, bohužel" řekla lítostivě Eowyn. ‚Když si vzpomenu na Faramira. Kéž by se už vrátil do Mundburgu. Ale to se nedozvím, dokud nepřijedeme zpátky ze severu. Arwen zamyšleně přikývla a pobídla koně k větší rychlosti, aby dohonily ostatní, neboť při řeči zpomalily.

Konečně se přiblížili k Brodům přes Želíz. Její bouřlivé vody omývaly písčité břehy a koně se s chutí napájeli. Muži seskočili a poklonili se u mohyly, kde byli položení mrtví rohanští z bitev u brodů. Kopí kolem mohyly už byly zrezivělá, ale pořád se pyšně tyčila a hrozila všem nepřátelským duším pomstou za své pány.

V mlze se vypínala tmavá vysoká věž. Když projížděl průvod troskami toho, co bylo kdysi Železným pasem, někteří muži, kteří znali Železný pas jako mohutnou a neporazitelnou stavbu překvapeně zírali na entí práci. Kolem Orthanku se rozprostíralo tiché jezero, na kterém se jemně čeřily malé vlnky. Sem tam nějaký pták u špice věže vykřikl, ale jinak bylo podezřelé ticho. Aragorn s Éomerem a Imrahilem popojeli o pár stop vpřed a zavolali Stromovouse. Podruhé však už zavolat nestihli. Zemí se rozlehlo známé dunění a z mlhy se vynořil Stromovous i s několika dalšími Enty. ,Húm hom, to jsou k nám hosti.' Zaburácel starý Ent. ,Kořínky větvičky povídám, takový vzácný průvod tudy nejel od pádu Temné věže. Húm hom.'

Aragorn před něj předejel a pozdravil ho. "Jedeme do Arnoru" řekl a zvedl ruku k severu. "Přišli jsme se podívat na Železný pas. Vypadá to, že jste tady spokojení."

"Ano, ano" řekl Stromovous a ukázal na velké stromy kolem vody. "Udělali jsme tady kus práce. Chceme se vám odvděčit za váš dar, a tak se o něj staráme co nejlépe. Ale dost řečí, musíte být hladoví, zase jsem na to zapomněl. Já, Fangorn, věřte mi to , nebo ne, začínám se cítit starý." řekl a zasmál se tak, že si kolem lidé museli zacpat uši. Stromovous řek jinému entovi, aby hosty odvedl do krytějšího zákoutí kamenného kruhu a odešel zajistit stravu a pití.

Aragorn se obrátil na enta, který kráčel vedle něj "Jeřábku, jsi to ty? Zeptal se překvapeně. Jeřábek se na něj usmál a řekl: "Pane Aragorne, nemohl byste ode mě pozdravovat ty půlčíky, se kterými jsem kamarádil? Slyšel jsem, že jedete do toho jejich, nemůžu si zrovna vzpomenout, jak se ta jejich zemička jmenuje. Aha Kraj, když jedete do toho Kraje?"

" Samozřejmě." Řekl Aragorn. "myslím, že budou rádi, když uslyší, že jsi na ně ty a ostatní enti nezapomněli." Mezi řečí cesta rychle ubíhala a za chvíli se ocitli v severní části kruhu. Tam už čekal Stromovous u velkého stolu s mnoha sedátky. "Našli jsme ho v Orthanku." Zasmál se. "Nejdřív jsme ho chtěli spálit, ale teď se ukázalo, že je užitečný." Řekl a pohybem ruky pozval Arwen ke stolu. "Posa'dte se jak je libo. Za chvíli vám enti donesou jídlo a pití." Dokončil svůj proslov Stromovous poněkud ,,ukvapeně'' jak by tak řekl, a zase se vytratil pryč. Hosté si toho však ani nevšimli a za veselé nálady se pustili do jídla. Na stole byly mnohé přírodní pochoutky jako medové koláčky z mouky, čisté a osvěžující čiré nápoje, o nichž kolovala nejedna legenda. Celý průvod jedl, co hrdlo ráčilo, neboť se zdálo, že enti mají jídla nevyčerpatelné zásoby. Běhali sem a tam a mezi sebou se podivovali: "Jak mohou takoví malí lidé mít takový velký hlad?" říkali a smáli se.

Když bylo slunce daleko na jihu, a lidé klimbali polední únavou zavolal si Stromovous Aragorna do svého příbytku. "Pane Elfkame" řekl a podíval se mu hluboce do očí. "Nevím, jestli o tom víte, ale mám takový pocit, že jsme ještě nedokonali společné dílo." Aragorn se na něj tázavě podíval. "Tihle ti ,,Burárum'', zase se začali množit v horách, průsmyky už nejsou bezpečné a zase mi osekávají přátele v lese, není to příznak něčeho temného?' zeptal se a svraštil obočí tak, jak to jen na jeho tuhé tváři šlo.

"Myslím si, že máš pravdu" řekl Aragorn. "Stromovousi, před pár měsíci jsme vyslali do Černé země průzkumný oddíl. Před tím, než jsme vyjeli se nevrátili. Jestli už jsou však ve městě nevím. Ale dal jsem rozkaz, že jakmile se Faramir vrátí, mají poslat na sever zprávu." ,Temné noviny' řekl Stromovous.

"Fangorne, mohu tě o něco požádat?"

"Ale jistě'"přisvědčil Stromovous.

"Kdyby se skřeti odvážili vyjít ze svých děr, a pokud půjdou blízko Fangornu, zkuste je zastavit. Nadlouho jsem totiž opustil svou zem, a pokud ve městě nebude Faramir, je bez kapitána."

"Húm hom, to se těším" praštil Stromovous do stolu pěstí, až se zem zatřásla. "Kořínky větvičky, to mi celý ten čas chybělo." Řekl a napřímil se.

K večeru přijížděl průvod k posledním výběžkům Nan Curuníru a na rozloučenou pozvedli do výše královu zástavu. Enty nebylo vůbec vidět, ale celým údolím se ozývalo "Húm hom" a hluboké dunění. Za chvíli jeli plnou rychlostí po cestě na severozápad. Aragorn se totiž chtěl, po Stromovousově varování, co nejdříve vzdálit od hor a vysočiny, kde žili divocí horalé. Jeho průvod by totiž nemohl dlouho odolávat přímému útoku. Až pozdě v noci se utábořili. Ujeli už mnoho mil, a Mlžné hory se táhly pouze jako tmavá dlouhá čára daleko na východě. Blížili se k ústí Labutí řeky, která pramenila u bran Morie a brodům v rozbořeném městě Tharbadu. O tom místě se vypravuje, že bylo kdysi velkým sídlem Cardolanských Důnadanů, ale později, když byl Arnor smeten černokněžnickou říší Angmar, která ležela daleko na severu, se stalo město sídlem duchů a přízraků, kteří obcházejí brody a zastrašují poutníky. Lidem ve větším počtu se však vyhýbají.

V táboře rozdělali velký oheň a všichni se k němu kolem dokola přisedli a dělali plány do budoucna. Ani neuplynula hodina, a všichni spokojeně podřimovali. Oheň se změnil v hromadu červeně žhnoucích uhlíků, a do tábora se vkradla noc temnější, než temno.

Zpět

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora!