Jeremiův J.R.R. Tolkien
		Služby: - novinky - rozesílání novinek - vyhledávání

Reklama:

• Bazar
• Čítárna
• Dante (galerie)
• Deníček
• Encyklopedie
• Fankluby
• Hudba
• Knihovna
• Obchůdek
• Pohlednice
• Pokec
• Rozcestník
• Taverna
• Tolkien

Tip Obchůdku
The Art of the Fellowship of the Ring 500 obrázků z filmu 955 Kč

Nejoblíbenější pohlednice
New Line Cinema

Brody Tharbadu

Aragorn nařídil zastavit. Průvod se seřadil za krále. U rozvalin kolem řeky Ghwatló žhnul obrovský požár a ozařoval rudě celou krajinu. Ve světle bylo lehké rozeznat ohavné skřetí postavy. Bylo jich spoustu, mnohem víc než králova doprovodu a muži se chápali zbraní. ,Počkejte' řekl přísně Aragorn. ,Ještě nikdy jsem neslyšel o skřetech v Eriadoru.' Řekl Eomer a s Imrahilem předjel ke králi. Skřeti je ještě nespatřili, protože byli skoro dvě míle daleko.

"Co uděláme?" zeptal se Aragorn a pohlédl za sebe na své vojáky. Nebylo jich málo. K původnímu doprovodu ještě přibylo mnoho mužů z rohanské armády. Dohromady jich mohlo být dobrých 200 bojeschopných mužů. Skřetů však bylo mnohem víc.

"Tak čtyři stovky, řekl bych" podíval se Imrahil k ohni. "Myslím si, že kdybychom podnikli prudký nájezd, mohli by se rozprchnout. Určitě nečekají krále Gondoru u brodů." Zasmál se a pěstí udeřil do meče, který se mu houpal na boku. Aragorn na to neodpověděl, ale začal seřazovat muže k útoku. Na poli se začali pohybovat spořádané útvary bojovníků a v čele největšího jezdeckého klínu se shromáždili knížata s králem. Vše už bylo připraveno k rychlému nájezdu a Arwen a Eowyn popojeli asi míli zpátky, kde s ostatními ženami začali připravovat příbytky pro zraněné.

Aragorn tasil Andůril a máchl s ním výhružně dopředu.

"Jeďte, a ukažte těm stvořením tmy, že se nemají stavět mezi krále, a jeho zemi. Jeďte" Vykřikl a tryskem se rozjel dopředu s Andůrilem v ruce, který zářil jako slunce, které se přiblížilo až k povrchu. Zbytek vojáků se rozjel za ním. V čele jeli Éomer a Imrahil a za nimi jejich oddaní vojáci, muži s okřídlenými helmami a spousta rohanských jezdců, na jejichž štítech se leskl bílý kůň na zeleném poli.

"Za strom, korunu a hvězdy" křičeli a jeli směrem k brodu.

První věc, kterou skřetí vojsko spatřilo byla králova zástava, na které se stříbro ohnivě třpytilo a slunečný jas králova meče. To světlo je naplnilo zoufalstvím a děsem tak, že začali navzájem zabíjet, aby se dostali co nejrychleji na druhou stranu řeky. Více než polovině se podařilo se přebrodit a zaujmout obrané pozice na břehu. Do ostatních, kteří se nestačili dostat pryč, vjeli plnou rychlostí rohanští jezdci a stráže krále. Aragorn právě srazil jednoho zvlášť výbojného skřeta, když začaly padat mezi královy vojáky šípy. Muži projeli nepřátelskými řadami a zem brzy začala vlhnout černou krví. Jezdci, kteří se chtěli dostat na druhou stranu toku však byli ostře odraženi skřetímy lučištníky.

"Zpátky, zpátky" zavelel Aragorn a za chvíli se sešli kapitáni v hloučku bezpečně z dostřelu.

"Co teď" zeptal se Elendor, kapitán stráže citadely. "Na druhou stranu se tak lehce nedostaneme, když po nás střílejí." Řekl a tázavě se zadíval na Aragorna.

"Elfkame" řekl Imrahil, který teprve teď přijel. Jeho zbroj byla zakrvácena, a z pravého ramene mu trčel dlouhý šíp s černým opeřením. "Trefili mě, když jsem se chtěl dostat na druhou stranu. Přeji tedy příjemný boj. Já už mám pro dnešek bitvy dost." Pousmál se trpce a se dvěma muži odjel směrem k táboru.

Aragorn rozmístil své lučištníky těsně ke břehu, neboť díky ohni na druhé straně viděli na skřety a mohli je postřílet, jako za světla. Ostatní muži bez střelných zbraní se připravovali k dalšímu rychlému výpadu. Vzduch začal houstnout šípy. Když skřetí vojsko přišlo o téměř polovinu svého počtu, začali prchat směrem na západ. Na to čekal Éomer. Převedl své jezdce přes brod a začal skřety pronásledovat. Jejich náskok se brzy zkrátil a jezdci začali dohánět poslední ohavné stvůry. Projížděli kolem nich a sráželi je k zemi za zpívání rohanské bojové písně v jejich vlastním jazyce.

K ránu byl celý brod zahalen šedým kouřem. V noci těsně po bitvě totiž přivál vítr ze západu jemný déšť, který uhasil oheň a spláchl nečistoty. Řeka Šerava se rozvodnila a odnesla většinu skřetích těl svým proudem, takže mělo královo vojsko mnohem méně práce, než očekávali. Kníže Imrahil se procházel po táboře, který ležel nedaleko od bojiště. Jeho ruka byla pečlivě ovázaná a ošetřená. V jeho tváři se však zrcadlil nespokojený výraz a díval se na svůj meč, který ležel bez užitku v pochvě. "Nestačil jsem dostat ani jednoho" zlobil se a nevzal si ani snídani. Na dotaz zdravotnice, jestli nechce ruku ještě víc ovázat odpověděl nevrlým trhnutím hlavy.

Řeka třpytící se na ranním slunci se na jihu širokým obloukem stáčela na západ. Její prudký proud, posílený deštěm podtrhával koním nohy, a průvod si oddechl, když byl na druhé straně. Když projížděli rozvalinami, které byly po obou březích řeky, viděli mohutné rozpadlé domy z kamene, mnoho zručné a pečlivé práce zde leželo v prachu a špíně. Byli rádi, když se od města duchů vzdálili a vydali se zase na cestu. Byl nádherný den. Slunce zářilo a vzduch voněl pozdním létem. Západní vítr byl hebký a příjemný na dotek a jediný v průvodu, kdo měl špatnou náladu byl Imrahil. Stále byl ještě nazlobený na včerejší událost, kvůli které se musel místo bitvy ležet v táboře. Nasupeně kolem sebe sekal levou rukou mečem, aby dal najevo, že by se teď i přes zranění dokázal postavit celému vojsku skřetů. Čím dál tím víc se však v jeho tváři zračil úsměv a začal brát včerejšek jako skřetí žert, který však pomstí až někdy jindy.

Pomalu jeli po cestě, která se táhla na sever až daleko, tam, kde se rýsovaly obrysy Jižních a Mohylových vrchů. Blížili se téměř ke konci své poutě. Po dni dlouhé jízdy dosáhli konečně kopců. Cesta ubíhala v hlubokém a rozlehlém údolí a rozdělovala výšiny na dvě části. Větší z nich se jmenuje Mohylové vrchy, protože na plochých vrcholcích se k nebi vypíná mnoho temných mohyl, které obývají strašliví mohyloví duchové. Kdysi dávno po rozdělení Arnoru na tři části zde ležela jedna z nich. Muži jeli kolem a dívali se na smutné vrcholky kopců, na nichž se v mlze rýsovaly v dálce malé vyvýšeniny a vysoké pilíře z černého kamene.

* * *

O Cardolanských důnadanech se toho ví velmi málo, protože je Angmarská říše velmi rychle rozprášila. Jejich poslední úkryt byl v těchto kopcích. Zde ve strachu ze tmy a nepřátel odcházeli v nemocích a pomalu vymírali. Tak se z nich stali mohylové přízraky, které strašily místní obyvatelstvo a poutníky. Lákali je k sobě tak, že je kouzlem uspali, a pak je jejich věrní mrtví služebníci odtáhli do mohyly. Co se dělo s nimi potom, to se už nikdo ani neodváží hádat. Lidé se z tohoto kraje odstěhovali a nejbližší obyvatelé byli lidé a hobiti z Hůrky, která ležela s jinými vesnicemi na úpatí Hůreckého kopce. Konečně po třech hodinách dospěli konce toho temného údolí a v dálce uviděli blikat světýlka které vyzařovala z černé siluety vzdáleného vrchu.

* * *

Průvod přijel k jižní bráně a Aragorn rázně zabušil na vrata. Po dlouhé odmlce se opatrně trochu otevřela a ze škvíry vykoukla buclatá hobití hlava, která když spatřila králův doprovod se vyděsila tak, že se muži museli upřímně zasmát. Hobit vyvalil oči na krále ve třpytivé zbroji a rychle zase vrata zavřel a zatroubil na malý roh. Z vesnice začali přibíhat lidé a hobiti chvatně ozbrojení, kteří vzali cestou co mohli. Byly vidět sekyry, kopí, cepy i smetáky.

"Jako nepřátelé nevypadají" ozvalo se vyděšeně za branou.

"Tak ty ani nevíš, koho jsi viděl?" ozval se druhý přísnější hlas.

"Nech ho Ječmínku" rozesmál se nahlas Aragorn, tak, aby ho bylo slyšet až k obyvatelům.

"Chodec" vylétlo Ječmínkovi překvapeně z úst, neboť to byl skutečně Ječmínek Máselník, majitel hostince U Skákavého poníka. Za ty léta se ani moc nezměnil. Vlasy mu sice už dávno zešedly, ale stále byl čilý a energický.

"Chci říst pane Elessare" opravil se hned.

"Ty jeden ňoumo" řekl k hobitovy zčervenalý hostinský "To nepoznáš našeho krále!!"

"Krále" vydechli překvapeně lidé okolo a malý hobit se zhroutil k zemi. Ječmínek konečně otevřel a Aragorn vjel s Imrahilem a Éomerem dovnitř.

"Prosím za prominutí" mumlal hobit se slzami na krajíčku. "Jsem ještě mladý, prosím, nezavírejte mě, moji rodiče by byli nešťastní, kdyby mě viděli viset za trám." Aragornovi přelétl přes tvář úsměv a řekl hobitovi: "Vstaň a běž si dát džbánek piva. Ječmínku, dneska platí královská pokladna" řekl a lidé kolem jásali a volali: "Ať žije král" říkali a běželi k hostinci. Malý hobit vstal, podíval se vděčně na krále, utřel si tvář do rukávu a běžel za ostatními.

Zpět

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora!