 |
|
|
|
Reklama: Fantasy a Sci-fi:
|
Staří přátelé"Máte, Ječmínku, stále dobré pivo, jako ostatně vždy" řekl Aragorn. I ostatní spokojeně upíjeli ze džbánů. Imrahil, který zpočátku považoval pití obyčejného piva z chmelu za přinejmenším nedůstojné přikyvoval a dal si poručit ještě jednu várku. Když se všichni dosyta napili a najedli, sesedli se v malém salónku v druhém patře hostince. "Potřebovali bychom zde přespat" řekl Aragorn. "Král spát v Hůrce?" vyletěl překvapeně starý hostinský. "Jistě. To se dá zařídit. Kolik vás vlastně je, v té tmě jsem to nemohl dobře odhadnout." "Dvě stovky, přinejmenším" odpověděl mu Aragorn. "Dvě stě" řekl zmatený hostinský. "To bude asi problém" u poníka se asi všichni nevyspíte. Počkat, už to mám. Hej, Nobe! Oběhni Hůrku a zeptej se lidí, kteří by byli ochotní u sebe nechat přespat králův doprovod." "Ale jistě pane" řekl malý chlupatý hobit. "Jen nevím, jestli budou lidé jistí, přece jen je neznáme a…" "Řekl jsem hned!" vstal už teď opravdu načepýřený hostinský, který se tak trochu styděl za své spoluobčany. "Je to náš KRÁL" řekl a vyhodil hobita z místnosti. Za chvíli se vojáci rozcházeli na noc do příbytků Hůreckého obyvatelstva. Někteří se smáli, protože poprvé v životě viděli hobití nory. Když však vešli dovnitř, podivili se komfortnímu zařízení, kterým útulné nory vyzařovaly. Dlouho do tmavé noci svítila v oknech světla a lidé povídali a popíjeli pivo z poníka, které nechal Ječmínek do každé domácnosti na svůj účet dodat. Lidé se brzy s vojáky spřátelili a přestavovali jim svoje rodiny. Kapitán královské stráže Elendor se zrovna dostal k jedné hobití rodině. Celá domácnost seděla u plápolajícího krbu v pohodlných pohovkách. "Něco k pití?" zeptal se starý Tolman Zelenka, jehož rodině nora patřila. "Ne, děkuji" usmál se důnadan a upřel své šedé oči na hobita. "Jak zvláštní národ" pomyslel si. "Na povrch vypadají křepce a zranitelně. Ale uvnitř mají horké srdce. Tak horké, že překonají mnohý chlad, který tíží i velké muže." Nahlas ale neřekl nic a s úsměvem přijal nabídnuté houby na hobití způsob, které byly věhlasné široko daleko. Důnadanovy temné vlasy mu splývaly až na ramena. Postavou byl velmi podobný Aragornovi, a proto ho měl král velmi rád. Pocházel ze správcovské linie, což věděl málokdo. Byl vzdáleným potomkem Belecthora II., který kdysi vládl Gondoru jako správce. Jeho pronikavé oči bloudily po místnosti a hledali skulinu, kterou by pronikl z tohoto pokoje a zrak dolétl až k milovanému údolí Lossarnachu, kde zůstala jeho milovaná žena, žena jeho snů. Jmenovala se Rúmanrien. Její krása byla známá po celém okolí a Elendor se do ní zamiloval na první pohled, když byl u svého přítele z Lossarnachu. Měla krásnou tvář, jako elfí královna, která zpívala krásnou píseň ve hvězdné noci zahalena měsíčním svitem. Její temné vlasy se odrážely v slunečním jasu a když ji poprvé spatřil usmála se na něj, tak něžně, jako slavík opěvoval Lothlórienské lesy, a její pohled ho zasáhl hluboko do srdce, tam kde se žal míjí s radostí, kde moudrost s bázlivostí, kde život v umírání. Zapřísahal se, že jí bude navždy milovat, i když její srdce k němu zůstalo chladné a neopětovalo jeho touhu. Zbožňoval její sličnost a spanilost. Vždy měl u sebe její malý portrét od její matky, která měla Elendora ráda a věděla, že ten muž by dal její dceři to nejlepší. Rúmanrienina mysl se však bláznivě obrátila k jinému člověku. Toho člověka od té doby nenáviděl. Byl to jeho nejlepší přítel, jeho příbuzný ze správcovské linie, Boromirův syn Baranath. Elendor si povzdech a opět se vrátil do přítomnosti. Oheň v krbu vesele plápolal a Tolman Zelenka spokojeně se svou ženou Lilií spal na pohovce v salónku. "Vlastně jim závidím" podíval se na šťastné hobití rodiče. "Miluji tě Rúmanrien." řekl tiše a políbil malý obrázek, který mu visel u krku. "Půjdu už spát" řekl a protřel si unavené oči. Rúmanrien si dal pod polštář a ulehl do pohovky jak nejpohodlněji mohl. V noci se nad Hůrkou rozpoutala veliká bouře. Vítr se lámal v korunách stromů a ohlušující rány a blesky bičovaly zem. "Ještě, že jsme nezůstali venku pod stany." pomyslel si Elendor a usnul s Rúmanrien v srdci. * * * "Co máte v plánu dále?" řekl Imrahil a podíval se na kruh kapitánů, kteří se sešli brzy zrána u Poníka. "Pojedeme do Kraje" řekl Aragorn. "Kam?" zeptal se Elendor. Aragorn se rozhlédl kolem a začal vysvětlovat. "Kraj je země pulčíků, hobitů. Přece jste někteří u nich spali, takže by vás neměli překvapit. Jeden z nich zničil Sauronův prsten, pokud si dobře pamatujete. Král Arvedui dal Kraj darem jejich předkům, kteří kdysi přišli do Arnoru. Rozprostírá se od řeky Baranduiny až po věžové kopce. Domluvil jsem si s mými přáteli schůzku u Brandyvínského mostu, takže vyjeďme co nejdříve. Mimochodem, mají výborné pivo a dýmkové koření Imrahile." K poledni se dal konečně králův průvod do pohybu. Loučili se s nimi, jako se svými dobrými známými a Aragorn musel lidem slíbit, že na cestě zpět se zase zastaví, pivo prý platí oni. "Veselý nárůdek" řekl Elendor, který jel Aragornovi po boku. "Mají krásnou zemi. Lidé jsou tu spokojení a zdá se, že sem zlo nemůže vkročit." "Počkej až uvidíš Kraj." Řekl Aragorn. To je jejich pravý domov. Políčka, zahrady, hospůdky, radost pohledět." zasmál se a zavolal nahlas: "Pohleďte, Rádovsko." Vlevo od nich se kulatil nízký kopec Brandov. "Za chvíli jsme u mostu" řekl Aragorn. "Staří přátelé čekají, pospěšme si." Zbytek cesty k mostu jeli cvalem. Před nimi se v zapadajícím slunci leskla Brandyvína, jejíž tok se ztrácel na jihu za Starým Hvozdem. Konečně dojeli ke velkému kamenném mostu, který měl na východním konci velkou dřevěnou bránu. Zastavili a najednou se za branou rozlehl jasný hlas rohu. "To je přece roh, který jsme Smíškovi darovali s Eowyn." rozjásal se Éomer a rozjel se k bráně. Ta se před nimi tiše otevřela. Když však za bránu přijel i Aragorn zůstal překvapeně stát. Nikde nikdo nebyl. "Že by se opozdili?" řekl Imrahil. "A co ten roh." řekl Eomer. "Ten poznám bezpečně." "Dobrýtro, nebo spíš dobrý večer?" ozvalo se najedou za nimi. "Omlouvám se pánové, ale malý žert na přivítanou jsme si odpustit nemohli. Taky jste tady měli být už včera, pokud se nemýlím. Loudají se cestou, upíjejí starému Ječmenovi pivo a my abychom tady čekali. Řekl hlas naoko přísně ale pak se rozesmál. "Mistře Pmb_eregrine, vidím že ses nezměnil." otočil se se smíchem Aragorn. Ostatní kolem se divili, že je neslyšeli za nimi přicházet. "Nedivte se" řekl zase. "Ta malá drzá stvoření se umí plížit jako elfové." Zasmál se a seskočil z koně, aby se přivítal se Smíškem, Pipinem a Samem. Byla tam také první Samova dcera Elanor, která se se zarudlým obličejem dívala na tu společnost kolem sebe. Bylo to na jejích patnáct let trochu moc. Vysoký král, krásná královna a lidské tváře, na kterých hrál pobavený úsměv kolem dokola. "Pane, to je úžasné, vůbec jste se nezměnil." "Však ty taky ne Same, jsi pořád stejný mužský" řekl Aragorn. Sam už byl tehdy starostou Kraje a pořádný hobit. "Smíšku, vypadáš výborně. Ty entí lektvary jsou opravdu zázračné. Snad neprodlužují i život?" řekl překvapeně Éomer. "Pane marky, vypadáte také stále skvěle." odpověděl Smíšek. "Jak se daří paní Eowyn?" "Vždyť je tady" řekl Eomer a zavolal na ni. "No páni, jestli tohle není zázrak. Myslel jsem si, že jste daleko s panem Faramirem." zavýskl Smíšek a zase radostí zatroubil na malý stříbrný roh.
Tolkien.cz: Společnost přátel díla J.R.R. Tolkiena, © Toomz, tolkien@fantasy-scifi.net, 1996 - 2004 Design: Rinvit, Toomz, Jeremius URL: http://fantasy-scifi.net/jrr_tolkien/ Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora! |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
