Jeremiův J.R.R. Tolkien
		Služby: - novinky - rozesílání novinek - vyhledávání

Reklama:

• Bazar
• Čítárna
• Dante (galerie)
• Deníček
• Encyklopedie
• Fankluby
• Hudba
• Knihovna
• Obchůdek
• Pohlednice
• Pokec
• Rozcestník
• Taverna
• Tolkien

Tip Obchůdku
The Art of the Fellowship of the Ring 500 obrázků z filmu 955 Kč

Nejoblíbenější pohlednice
New Line Cinema

Emyn Beraid

Byli už téměř deset hodin na cestě od mostu. Jeli zvolna a zastavovali se v každém hostinci, kde utratili mnoho peněz za výborné pivo a dýmkové koření, takže všichni hospodští z Kraje se shodli na tom, že jejich král vlastně není tak špatný. Na noc si postavili tábor, ale nestavěli stany, protože bylo krásně a obloha byla čistá bez mráčku. Ráno pokračovali dál. Cesta se táhla daleko dopředu podél Vody. To značilo, že se blíží k Hobitínu. Zastavili se až u Tříčtvrtkového kamene, který se tyčil uprostřed malé loučky. "Rozsypal jsem tady zbytek prášku od Galadriel, jestli to nevadí pane. Není to krása?" řekl Sam a podíval se na Aragorna a pak na všechny přítomné. "Je to nádherné mistře Samvěde" řekla Arwen "Připomíná to tak trochu Lothlórien. Jen mallorny tady chybí."

"Ne, jeden roste v Hobi…" nestačil doříct Pipin, protože mu Smíšek zacpal pusu.

"To mělo být překvapení Pipine." řekl a podíval se na něj. "Tak a je to venku" zalitoval.

"Mallorn v Kraji?" zeptal se překvapeně Elendor, který kdysi v Lórienu byl a dodnes nosí jeho kouzlo v mysli. "Opravdový mallorn?" řekl zase a podíval se na hobity, kteří ho překvapovali čím dál tím víc.

"Ano, pane. Vyrostl z toho malého oříšku krabičce, kterou jsem dostal od paní z lesa.

"Pane Aragorne, kdo vlastně jsou tihle hobiti. Zdá se mi, že se k vám chovají jako ke svému starému příteli." podivil se Elendor. A Aragorn řekl "Vždyť byli se mnou ve společenstvu Prstenu." "Tihle malé dě-"

"Chodče!" přerušil Elendora nazlobeně Pipin. "Nelíbí se mi, jak s námi ten pán mluví."

"Chodče!" vybuchl zase Elendor. "Pane, vidím, že máte zvláštní přátele.

"Možná ke mně  mluví poněkud zvláštně, ale jsme na to tak zvyklí. A oni přece nemluví ke svému králi, ale příteli. Ale dost řečí. Pojeďme, ať dorazíme do Povodí, než padne noc.

Za šera konečně dorazili k mostu přes Vodu, kde ležela vesnice Povodí. Neušlo ani pět minut od jejich příjezdu a už si kapitáni sesedli v hospodě U Zeleného draka. Hostinský s příznačným jménem Vínorád, které si změnil z původního Brandorád, nestačil kmitat mezi stoly a zase k výčepu. Na pomoc mu museli přijít jeho dva synové a tři dcery i s paní Vínorádovou. Pozdě v noci konečně dospěli do Dna Pytle. Zelené okrouhlé dveře nově nalakované se matně leskly v svitu pochodní. Z oken proudilo jemné světlo. "Růža nás očekává." řekl Sam. "Jen doufám, že po nás nebude chtít, abychom snědli další večeři." Zasmál se.

"Ale o "Drakovi" ani muk" upozornil je Pipin. "Paní Křepelková je na tyhle věci citlivá" rozesmál se potměšile.

"Kolik jsi schopný ubytovat lidí Same" zeptal se Aragorn. "Tak dvacet, možná"

"Neměj strach" řekla Arwen. "Budeme rádi, když se budeme moci vyspat pod stínem mallornu." "Pohleďte !" ukázala na Oslavovou louku. Všichni se otočili a překvapeně zůstali stát nepohnuti. Stáli tam dlouho a dívali se s úctou na mohutný strom, který jakoby svítil čistě bílým svitem měsíce, jehož světlo rozráželo temnou noční tmu. Jeho veliké listy se jemně pohupovaly v mírném vánku a jejich stříbrné paprsky po obvodu splývaly společně do ohromující zářivé kontury. Aragorn nařídil postavit tábor a šel do Dna Pytle pohovořit s Křepelkovými a jejich přáteli. Elendor nejdříve pomáhal s výstavbou, ale pak se vytratil do noci. Toulal se bílou krajinou a vzpomínal na Rúmanrien. Zjistil, že ho láska přivádí až téměř k šílenství. Kdysi jí věnoval báseň, která ji velmi dojala. Snad při ní i plakala, ale hlavní bylo to, že ji Elendor potěšil. I z toho, takové maličkosti, měl nevídanou radost. A to jí daroval báseň, nad níž strávil necelé dvě hodiny přemýšlení a její postavení k němu se výrazně

zlepšilo. Co kdyby jí daroval celé své srdce. Udělal by to pro ni. Udělal by pro ni všechno, všechno co by dokázal. Vždyť ji si stanovil jako cíl svého života. Podíval se na oblohu, a začal tiše zpívat:

A Elbereth Githoniel,

Silivren penna míriel,

O menel aglar elennath!

Na-chaered palan-díriel

O galadhremmin ennorath,

Fanuilos, le linnathon

Nef aear, sí nef aeron!

Earendilova hvězda na nebi zablikala jakoby na odpověď. "Děkuji za znamení hvězdná Elbereth." řekl a náhle upadl do spánku, který snad vyvolala sama Varda. Ve snu se mu objevil Manweho herold Eonwe. Viděl sám sebe jak klečí před poslem s rukama na nádherném zdobeném meči, který zářil jako sama Rúmanrien. Vlastně byla to jediné, co se mu v tuto chvíli ve snu objevilo. Díval se na první den jejich setkání. Viděl také to, jak se na něj usmála. Ten úsměv si pak chtěl vždy bez úspěchu připomenout. Až teď jej vidí tak zřetelně. Viděl, jak se pohybují její ústa a jak její temné vlasy září, jako by to byly stříbrné vlákna. Její oči. Ty oči se na něj tak prosebně a hluboce dívaly, jako by říkaly pojď, pojď za mnou, miluji tě, pojď. Její tělo bylo ve světle útlé jako mladý výhonek mallornu. Chtěl ji obejmout, dosáhnout na ní. Náhle však obraz zmizel s oslňujícím zábleskem. Zase uviděl sebe, jak klečí před Eonwem ve hvězdném svitu s rukou na meči. Slyšel, jak mluví elfím krásném melodickém jazyce. Slova se prolínala s obrazem a vytvářela dohromady fascinující výjev. Ni Elendor melle Rumanrien , oi ëuvamel, tenna tírë, sinvérë ninna elennion Rúmannáre. "Na tvůj život je vložen velký osud" řekl Eonwe. "Važ si Manweho rozhodnutí. Než přijde konec, střetneš se s nepřítelem, který je velmi mocný. Ale ty a tvoje láska ho přemůžete. Jste naděje pro všechny svobodné národy Středozemě. Přijmi od Valar dar, který stmelí jak tebe a Rúmanrien, tak veškeré bytosti s čistými myšlenkami. Teď  už však běž. Král Elessar tě  hledá." Viděl, jak se vyslanci Valar uklání a zase se prudce zablesklo.

Probudil se. Protřel si oči a chtěl vstát. Zase se však rychle položil zpět. Byl to on Elendor, byl ale tak unaven, že opět usnul, ale už beze snů. Jak dlouho tam ležel, to nevěděl, ani nedovedl odhadnout. Několikrát se nad ním zvedlo slunce i měsíc s hvězdami a vítr přivál déšť a kapky tancovaly po jeho vysíleném těle. Pak se ale najednou probudil a vstal zcela osvěžen, jako by se právě  narodil. Protáhl si ztuhlé kosti a rozesmál se, i když neměl proč. Podíval se, kde vlastně je a když poznal, že blízko něj se za lesem krčí Hobitínský kopec ulehčeně si oddechl. Když už se však chtěl rozběhnout zpátky všiml si něčeho lesklého v trávě. Shýbl se a v ruce se mu zablesknul meč. Byl to ten ze snu, ale teď vypadal ještě krásněji a skutečněji. Byl celý ze stříbrné oceli s černou rukojetí a na ostří mu žhnul nápis krásným malovaným písmem, jakoby to byly otvory, kterými unikal plamen zevnitř samotného meče. Celá čepel byla kromě velkého nápisu popsána malým, tentýž písmem a u jílce byla velká šesticípá hvězda. Na samotném konci meče byl bílý kámen, který odrážel mnohonásobně veškeré světlo v okolí, a proto meč ve dne plápolal slunečním žárem a v noci se v něm zrcadlily hvězdy a stříbrný svit měsíce. Vstal, zvedl meč do výše a řekl: "Přijmu tento dar do úschovy a budu jej používat jen pro osud, který je mu předurčen. Tak přísahám já Elendor Olorion.

Vyrazil směrem tam, kde tušil Hobitín. Ani neuplynula půl hodina a už uslyšel zvuky chvatného bourání tábora. Brzy se sešel s Aragornem v zahradě na trávníku. "Říkáš, že ti ho dal Eonwe. Víš kdo to vlastně je?" zeptal se Aragorn.

"Ano, možná. Slyšel jsem, že je to vyslanec hlavního z Valar." odpověděl Elendor.

"Ano, je to tak. Je to Manweho herold. Víš jak je mocný?" řekl Aragorn.

"Ne, ale vypadal, že má v rukou velkou sílu."

"Má, takovou si ani nedokážeš představit. Říkal, že je ten meč přímo od Manweho?"

"Ano, pamatuji si to zřetelně." odpověděl Elendor.

"Tak to máš v rukou velký dar, který je požehnáním pro nás všechny. Je to zároveň ale znamení, že hrozí nějaké nebezpečí, Manwe Súlimo nedává dary jen tak. Ukaž mi ho." Elendor sáhl po velkém balíku z jeho pláště a vytáhl z něho meč. Když jej podával Aragornovi, kámen se zaleskl tak, že muži kolem zvědavě otočili hlavy, ale když uviděli vážnou královu tvář dali se zase do práce. "Krásná práce. Čepel ukovali Noldor ze Zámoří, Varda mu dala světlo a Manwe jej posvětil" řekl Aragorn a hluboce se zadíval do žhnoucího nápisu na čepeli. "Je to elfí písmo. Tengwar. Víš co je tam napsáno?"

"Ne" odpověděl Elendor. Tento druh písma mě doma neučili.

"Rúmanrillë" řekl Aragorn. "Je to Queninsky. Znamená to-"

"Umím Quenyu, pane" přerušil ho Elendor. Aragorn se na něj zvědavě podíval. "Vypadá to, že tě ten název rozrušil. Dá se to přeložit jako Rúmanrienina zář. Co to znamená?"

"Rúmanrien" řekl si pro sebe Elendor. "Rúmanrien z Lossarnachu, dcera Celdarien z rodu Dol Amrothských pánů. Ale já to jméno meči nedal, ale ne že by se mi nelíbilo."

"Vidím, že jsou pro tebe přichystány mnohé věci, dobré i zlé , ale ostatní je zastřeno mlhou." řekl Aragorn. "Dál se tě  ale nebudu ptát, ani ti nic říkat. Zdá se, že máš o čem přemýšlet."

* * *

Na začátku května konečně vyrazili. Chabé jarní slunce ozařovalo celou rovinatou krajinu kolem nich. Celý den jeli velmi rychle, tak aby dosáhli Věžových kopců ještě před setměním. Projeli chvatně západní čtvrtkou Kraje a zpomalili, až když se začaly dloužit stíny stromů. Při západu slunce se před nimi konečně vypínaly tři vysoké věže. Král nařídil zastavit. Vybral Elendora, Imrahila a Éomera, aby je s královnou doprovodili k věžím nedaleko od nich. Na západě obloha úplně zčervenala a na nebi byl matně vidět měsíc spolu s nesmělými blikajícími hvězdami. Za půl hodiny namáhavého stoupání konečně dorazili na hřeben k nejvyšší věži. Slunce vysílalo poslední paprsky ke Středozemi a jejich rudá zář naplňovala všechny přítomné tváře úctou a odevzdáním. Najednou se ozval jasný hlas Arwen:

O Valinor, o Valinor,

Elfích tváří země.

Plavé zlato ve vzduchu

Čisté stříbro ve tmě.

Tol Eressea, Tol Eressea

Ostrovní prám snů,

Kde Noldor ve svých věžích,

Žijí dlouho, nespočet dnů.

Zlaté síně, bílé cesty, táhnou se v záři stromů

Život dlouhý, nekončící,

Smrt tam nepřichází do domů

A Valar na věži hořící

Vládnou světu všemu.

Aragorn odemkl velkým zdobeným klíčem těžká vrata, která se nehlučně a tiše otevřela. "Nechť nám Elendil Vysoký promine porušení nedotknutelnosti této věže západu." řekl slavnostně a vstoupil s Arwen dovnitř. Ostatní zůstali před branou. "Nelíbí se mi ta nejistota, co se děje doma." řekl Elendor. "Ani mě ne." odpověděl Imrahil, sáhl si na pravé rameno a vzdychl. "Ta rána se snad nikdy pořádně nezahojí." "To bude dobré." řekl povzbudivě Eomer. "Pár týdnů a budeš zase srážet skřety po tuctech." "Doufám, že nebudu muset." odpověděl Imrahil. "Nějak se mi zdá, že Aragorn vypadá ustaranější." "Všichni máme starosti po tom, co zmizel Faramir i s celým oddílem." řekl Elendor. Trvalo téměř půl hodiny, než se král s královnou objevili. Vyšli mlčky, plni dojmů a Arwen měla na prsou přitisknutý drahokam od svého otce.

Zpět

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora!