Jeremiův J.R.R. Tolkien
		Služby: - novinky - rozesílání novinek - vyhledávání

Reklama:

• Bazar
• Čítárna
• Dante (galerie)
• Deníček
• Encyklopedie
• Fankluby
• Hudba
• Knihovna
• Obchůdek
• Pohlednice
• Pokec
• Rozcestník
• Taverna
• Tolkien

Tip Obchůdku
The Art of the Fellowship of the Ring 500 obrázků z filmu 955 Kč

Nejoblíbenější pohlednice
New Line Cinema

Údolí bílých květů

V pokoji se zlatě rozlévalo světlo lampy a u stolu seděla dívka. Její útlé tělo objímaly černé šaty se stříbrným lemem. V malé místnosti byla cítit šeříková vůně jejích nádherných černých vlasů. Rozvinula nepopsaný kousek pergamenu. Neposlušný pramínek kadeře ji sklouzl z ramene ke tváři, odhodila jej zpět a zahleděla se do plamene dohořívající svíčky. Na tvář ji ukápla slza, která se ve svitu třpytivě zaleskla. A za ní další a další. Po chvíli si štíhlou dlaní utřela oči, uchopila brko a začala psát:

Milý Elendore

Jsem zoufalá. Nevím, jestli jsi o tom slyšel, ale mého milovaného Baranatha vyhnali ze země. Nic jsem netušila, dokud nepřijel posel, oznamující králův odjezd na sever, a nepřinesl tuto zlou zprávu Finarwen. Přišla k nám a dlouho si povídala s mou matkou. Když jsem se to také dozvěděla, dlouho jsem nebyla schopna tomu uvěřit. Jak by takový vznešený muž mohl něco takového udělat. Nevěřím tomu a Ty určitě také ne. Vždyť si jeho přítel, takže ho znáš moc dobře. Nevěděla jsem co dělat, ale nakonec jsem si vzpomněla na Tebe. Musíš mi pomoct, prosím Tě. Víš jak ho miluji. Přijeď co nejdřív a půjdeme ho hledat. Odešel prý někam k Emyn Muilu. Přijeď, vím, že tě král potřebuje, ale vrať se domů, musíme něco udělat. Z celého srdce Tě prosím.

Rúmanrien
28. března 3036, 15č.v.

*

Elendor složil dopis a hlasitě vzdychl. "Nakonec jsem si vzpomněla na tebe. Nakonec." Pousmál se trpce. "Ne, nemůžu přijet. Promiň lásko, i když…" znovu otevřel dopis a podíval se na poslední větu a zatnul pěst.

"Přijedu. Slibuji." řekl těžce a s námahou.
Otočil se a odešel do mlhy směrem, kde mžikaly světýlka tábora.

*

Toho rána přijel z Gondoru posel. Donesl Elendorovi psaní, ale přijel s daleko důležitější zprávou. Pán Faramir se konečně vrátil. Král Elessar jej ihned přijal a dlouho s ním rozmlouval ve svém stanu. Když skončili, svolal radu.

"Konečně se Faramir vrátil z Mordoru." řekl Elfkam. Éowyn, sedící vedle bratra, si ulehčeně oddechla.

"Napadla je totiž silná skupina východňanů. Kde se tam vzali je záhadou. Možná však, že byli z plání kolem jezera Nurnen. Ty jsem kdysi daroval zbytku nepřátel, kteří se pokořili. Mají kolem vnitrozemského moře spoustu vesnic a táborů. Do Gorgorothu jsem jim chodit zakázal. Jestli to však byli oni, nevím. Co navrhujete?" zeptal se po chvíli přemýšlení. Imrahil se zavrtěl, ale neřekl nic.

"Toto je věc Gondoru, avšak, Aragorne, co chceš dělat, když nemáš žádné bližší informace?" otázal se Éomer.
Elendor neřekl nic, jen se tázavě podíval na krále.

"Máte pravdu, musíme zjistit víc." Řekl král. "Měli by jsme se co nejdříve vrátit domů, ale mám zde ještě mnoho práce. Je třeba zčásti obnovit Annúminas, aby zde mohl někdo přebývat jako můj vyslanec, také musíme opravit mohyly hraničářů na Soumračných vrších. Mám v plánu se zde zdržet alespoň měsíc."

"Ale pane, když dovolíte, správce Faramir vás čeká co nejdříve. Řekl, že nebude jednat na vlastní pěst. A když je teď v Minas Tirith, nemá nikoho, kdo by se mu staral o jeho vlastní sídlo." Řekl posel, který byl také pozván na radu.

"Máš pravdu" zamyslel se Aragorn. "Už vím, co uděláme." Řekl po chvilce. "Někdo pojede zpátky s tebou, aby udržoval město, když bude kníže na Emyn Arnenu. Bergil na to sám asi nestačí. Kdo to však bude, nevím. Promyslím to a řeknu vám zítra. To je pro dnešek vše. Přeji dobrou noc a hvězdy nad vámi." Zvedli se a rozcházeli se do stanů.

*

Byla hluboká noc. Všudypřítomný klid se kradl Elendorovi do srdce. Ležel na lůžku ve svém stanu a v ruce tiskl dopis od Rúmanrien. Rozhodl se. Vstal a odtáhl část plachty. Podíval se ven. V některých stanech se ještě svítilo, a z jiných se ozývalo pokojné oddechování.

Ticho.

Poodhrnul ještě trochu látky a vyklouzl ven. Na obloze byl mrak. Kolem něj padla tma. V posledních stanech zhasla světla a hlasy zmlkly. Kráčel potichu ke královu stanu. Neozval se žádný hluk, jen kdesi daleko zahoukala sova nebo sýček. Došel k velkému kameni. Sedl si. Balvan byl na dotek velmi studený a Elendorovi kanul z čela pot. Ozvalo se cáknutí a na hladině nedalekého jezera se rozčeřily vlnky. Najednou ucítil na rameni nečí ruku. Prudce se obrátil a seskočil z kamene. Před ním stal strážný. Když voják uviděl Elendora hlasitě si oddychl. "Pane, co děláte tak pozdě večer venku."

"Jdu si promluvit s králem." Odpověděl.
"Pojďte, doprovodím vás tam."

Vyrazili. Obešli kámen a brouzdali se orosenou travou. Konečně dospěli pavilonu. Uvnitř ještě žhnulo světlo a ozýval se odtamtud tlumený hovor. Ze tmy se vynořili další strážci.

"Kdo jste a co potřebujete." Ozvalo se přísně.

"Jsem váš kapitán." Zasmál se Elendor. Stráže ho konečně ve tmě poznali a odhrnuli plachtu. Padlo na ně zlatavé světlo a Elendor vstoupil dovnitř.

*

"Rozumím." Řekl chápavě Aragorn a Elendor si oddechl. Král znovu prolétl zrakem dopis a zkoumavě se zahleděl na Elendora. "Souhlasím s tvým odjezdem, pokud ale přijmeš malý úkol."

"Poslouchám." Kývl hlavou Elendor.

"Pokud Baranatha najdeš, zkus ho prosím přemluvit a udobřit ho. Vím, bylo to nerozvážné vystrnadit ho ze země, ale jednal jsem tak ve velkém hněvu. Najdi jej a opět s ním navaž přátelství. Přiveď ho zpět ať spolu můžeme pojíst v přátelství u královské tabule.

"Jistě pane. Pokusím se, ale nebude to snadný úkol."

"Ne. To jistě ne, ale vkládám na tebe svou důvěru."

"Děkuji pane. Dobrou noc."

"I tobě." Elendor se zvedl a odcházel k východu.

"A Elendore," ozval se ještě král. Elendor se překvapeně otočil. "to s Rúmanrien je mi líto, ale přeji ti mnoho štěstí. Tobě, i jí."

"To nic. Děkuji."
Odešel.

*

Svítalo. Slunce se přehouplo přes tmavé vrcholky kopců, voda v jezeře zmodrala, zazářila a od hladiny se odtáhly mlhy. Bylo krásné jarní ráno. Vzduch voněl bezem a ostružinami. Od západu vál svěží vítr a mohutné borovice se na útesech kolébaly. Kolem tábora bylo k jezeru Nenuial sotva dvě stě sáhů. Někteří otužilci již vběhli do čisté vody a blaženě se probouzeli do jasného jitra. Z tábora se ozýval veselý hovor a smích.

Elendor vstal brzy. Sešel se s poslem Berlasem, který předešlý den přijel z Gondoru, a radil se s ním o plánu cesty zpět. Dopoledne proběhlo v přípravách na cestu. Elendor si oblékl čistě bílý plášť a oděv ze šedého sukna. Svůj stejnokroj královské stráže dal do úschovy svému panoši. V poledne k němu přišli řemeslníci s předem připravenou pochvou na Rúmanril. Byla zdobená úzkými větvemi s dlouhými lístky a hvězdičkami, které se ovíjely po celé délce pochvy. Připjal si meč k pasu a odešel za králem. Když se vrátil, měl už připravený vak s jídlem a dalšími věcmi. Přivedli mu koně. Krásného vraníka s bujnou hřívou. Jmenoval se Larcasúrë.

K večeru vyrazili. Přebrodili úzké koryto Brandyvíny, která zde vytékala z jezera. Stanuli na severní straně řeky. Až tam s nimi jel král se svým průvodem.

Zastavili. Elessar objal Elendora a řekl mu: "Jeď za svým osudem, který je pro tebe přichystán. Jeď s rozumem a odvahou. Nevím kdy se opět setkáme. Doufám, že co nejdříve v komnatě Bílé věže. Nechť ti Elberethiny hvězdy posvítí na cestu." Rozloučili se.

*

Když vyjeli, už se stmívalo. Letěli po pláni rychlým cvalem. Jeli dlouho do noci. A když se konečně utábořili, byl již měsíc vysoko na nebi. Dojeli na kraj malého borového hájku. Na louce mezi stromy postavili stan. Koně uvázali ke kmenům a rozešli se sbírat dříví. Za chvíli jim vesele plápolal malý ohníček. Na kmeny, které byly moc velké a nevešly se do ohniště, si sedli a odpočívali. Elendor se díval do plamenů a jejich odraz se mu zrcadlil v očích. Berlas naproti podřimoval. Elendora také začal zmáhat spánek. Vzduch byl čirý a čerstvý. A studený. Zachumlal se do pláště a přetáhl si kápi. Jeho obličej byl temný, jenom oči mu zářily. V dálce se ozývalo úpěnlivé vytí. Dlouhé a táhlé tóny, jeden za druhým. Od úst se mu dělala pára. Oheň pohasínal. Chtěl přiložit. Nepřiložil. Usnul.

Probudilo jej hlasité zavytí. Ozvalo se velmi blízko. Vyskočil a protřel si oči. Oheň už dávno vyhasl, jen uhlíky slabě svítily. Berlas ležel nedaleko od místa, kde si sedl a spokojeně oddechoval. Další zavytí. Ještě blíž. Elendor se zahleděl do tmy. Z toho, co uviděl ho zamrazilo strachy. Tam v noci a temnu se leskly zlé oči. Oči nenávisti. A ne jedny. Pochopil.

Okamžitě se vrhl k Berlasovi a trhnutím ho probudil. Společník něco zmateně zamumlal a otevřel oči. Když ale uviděl Elendorovu bledou tvář, trhl sebou a vymotal se z přikrývek. Ozvalo se zavrčení. Byla tma. Hvězdy svítily mdle a měsíc by zahalen mrakem.

Vlk skočil. V tom Elendor tasil. Rúmanril vylétl z pochvy jak blesk. Elfí písmo zazářilo jasným plamenem, který bodl vlka do očí. Elendor neváhal. Provedl únik a oslepený vlk spadl mimo.

Sekl. Přesně, rychle a smrtelně. Vlk zaúpěl a vydal nepopsatelný zvuk ve smrtelné křeči. Zapotácel se a padl.

Zaútočili další dva. Z druhé strany. Elendor tak tak stihl uskočit. Uviděl třetího, který právě přibíhal zpoza stromu. Obhlédl situaci. Dával si pramálo nadějí.

Rozběhl se ke stromu. Vlk vyběhl vstříc. Elendor mu uhnul širokým obloukem a nadskočil. Jednou nohou se odrazil od kmene a v rychlosti, kterou tím získal, sekl rovně na břicho. Vlk zavyl a stočil se do klubíčka. Další dva se chystali k útoku. Elendor neváhal a bleskově se rozběhl a odrazil se od pařezu, který byl těsně před nepřáteli. V letu sekl prvního široce do hrdla, udělal piruetu a přesnou ranou šikmo přes hruď srazil druhého vlka tancujícího na zadních.

Měkce doskočil udělal kotoul. Rychle vstal a zadíval se do tmy. Berlas se konečně vzpamatoval. Vytáhl meč a doběhl k Elendorovi. Nebylo třeba. Ostatní vlci se rozprchli.

Oddechli si.
Elendor poslal svého druha spát. Neusnuli však ani jeden. Seděli ve tmě, neschopni slova.

*

Přivítalo je slunce. Oba leželi v trávě a rosa jim prosakovala oděvy. Vál studený severní vítr. Vstali, zuli se a proběhli se bosi v mokré trávě. Byla jim zima. Po nočním zážitku byla ale příjemná a rychle se otřepali. Paprsky začaly vysoušet jejich těla. Natáhli mezi dvěma vzrostlými borovicemi provaz a pověsili na něj své mokré věci. Vlci leželi stále tam, kde je Elendor v noci srazil. Zem kolem byla ještě nasáklá krví. Ten první byl velký šedý vlk ze severu Mlžných hor. Poznali to na první pohled. Takové ohromné exempláře se nacházely jen tam. Když si ho prohlédli důkladně, ukázalo se, že Elendor jej sekl přímo do středu páteře. Prorazil obratle a zabořil se asi do poloviny těla. Berlas se ohromeně podíval na Elendora.

"Za takovou ránu by se nemusel stydět ani skalní obr." Řekl obdivně. Elendor neodpověděl, jen vytasil meč a podíval se na něj. Čepel se v raním slunci studeně zaleskla.

"Měli by jsme vyjet co nejdříve." Řekl Berlas. "Vlci se určitě vrátí. Nenechají svého náčelníka bez pomsty. Vůbec se mi nelíbí, že se objevili tak daleko od domova. Dávno nevkročili vlci do Eriadoru. Muselo je něco hnát. Něco jako nějaká síla. Ale co?"

"To teď nezjistíme. Musíme odtud co nejdřív zmizet. Vyjedeme hned."

"Pane?"

"Ano?"

"Měl by jste si sundat ten jasný bílý plášť. V tomhle slunci musí být vidět na stovky sáhů daleko."

"A, jistě. Děkuji." Odpověděl Elendor a chvatně rozepjal sponu. Plášť stočil do malého balíčku a z vaku vytáhl jiný. Celý šedý. "To by mělo stačit." Řekl a zahalil se do něj.

Slunce už bylo vysoko, když dobalili a vyjeli. Kolem byla pláň, jen tu a tam se krčily roztroušené borové hájky. V uších jim hučel vítr. Kam až dohlédli, táhly se zelené traviny. V poledne sesedli, aby se trochu najedli. Neměli sebou mnoho zásob, protože měli v plánu nakoupit po cestě v Hůrce. Teď zamyšleně seděli v trávě a žvýkali tvrdý chleba. Na jejich hladové žaludky však byl jako med. Sem tam zaslechli táhlé zavytí. Zvuky byly ale vzdálené a udušené. Pokaždé jim však zamrazilo v zádech. Dojedli a vyskočili do sedel. Chtěli mít cestu bezútěšnou krajinou co nejrychleji za sebou.

Netrvalo dlouho a na východním obzoru se objevila temné šmouha kopců. Byly však blíž, než se zdálo, neboť řídká mlha krátila zrak. Studený den však náhle přešel do mírného odpoledne. Slunce začalo hřát více a mlhy se rozestoupily. Stanuli na malé vyvýšenině. Před nimi se proti mdlé obloze tyčily nevysoké, ale mohutné pahorky.

"Hle, Severní vrchy." Opsal Elendor ve vzduchu přímku směrem ke kopcům. "A tam na úpatí nejjižnějšího kuželu jsou zříceniny města Fornost Erain. Královská severka se jí říká. Kdysi hlavní město Arthedainu a střediskem dúnadanů. Mocné bývaly zdi Severky a věže města králů. Lidé jí však dnes říkají Val Mrtvých."

"Val Mrtvých?" podíval se na město s podezřívavým výrazem Berlas. Hlavou se mu prohnaly všechny vzpomínky na své mládí, kdy mu staré bylinkářky vyprávěly v lese na paloučku pověsti ze severu, mimochodem se zmiňujících o těchto místech.

"Ano. Fornost. Náš dnešní cíl. Tam začíná dlouhá Zelená cesta, která vede až k nám domů. Tou cestou se dáme zítra. Ale teď dost řečí. Pojeďme, ať jsme tam co nejdříve. Po té pláni, která se rozprostírá odtud až ke kopcům, musíme jet tryskem."

*

Travnatá rovina kolem nich míhala, jako stíny. Ani si neuvědomili kdy a jak jim celý obzor vyplnily vrchy. K Berlasově velikému překvapení uviděl tam, kde odhadoval Fornost, svítit mnoho malých ohníků a světel. Elendor nedával nic najevo, ale z očí mu bylo možno vyčíst, že je příjemně potěšen. V trávě kolem nich se začalo objevovat mnoho kamenů různých velikostí. Pláň začala stoupat. Konečně dosáhli prvních polorozpadlých zdí. Ze stínu jedné z nich vystoupily další, temnější stíny. Přikázali koňům zvolnit krok. Někdo chytil oba koně zároveň za uzdu. Vše ztichlo, jen vítr se proháněl skulinami zříceniny. Náhle se ozval temný a hluboký hlas. "Co zde děláte a kdo jste?"

"Jsem Elendor syn Elanathiel. Kapitán stráže krále Elessara. Právě jedu s jeho posláním do Gondoru. Pokud to nevíte, král právě sídlí na nějaký čas v Soumračných vrších. Řekl mi, že zde najdu pomoc a nocleh, ale zatím to tak nevypadá. Kdo jste vy?" řekl a zahleděl se postavám do neviditelných tváří v kápích. Okolostojící si znatelně oddechli.

"Omlouváme se pane. V této době jezdí kolem mnoho zvláštních lidí. Nemůžeme nechat projíždět královskou zemí jen tak někoho."

Teď si oddechl Elendor i Berlas. Dúnadani stojící kolem si shodili kápě. Silný vítr jim rychle rozevlál jejich havraní vlasy. Nařídili rozsvítit pochodeň. V jejím svitu uviděli cestující vysoké muže v šedých hábitech, které dokonale splývaly s okolní ponurou krajinou. Každému se na opasku houpal v obyčejné dřevěné pochvě meč. Někteří měli také kopí, jiní dlouhé luky, jako oni sami. Bylo jich přes dvacet. Mocní, větrem ošlehaní arnorští hraničáři, o nichž se vyprávělo v hospodách mnoho příběhů, ze kterých běhal mráz po zádech.

"Vítejte, mí příbuzní." Řekl Elendor a seskočil z koně. Berlas ho následoval. Elendor vypadal jako oni. Vysoký a mocný. Jen ti nejvyšší hraničáři se s ním mohli měřit.

"V poslední době se nestává často, že se setkají dúnadané z jihu a ze severu, ačkoliv doufám, že to teď bude méně vzácnější. Pojďme to zapít a zajíst!" zasmál se náčelník hraničářů a zástup se rozestoupil. Koně jim odvedli. Ani si nevšimli jak a zůstali sami. Po hraničářích ani stopy. Byl s nimi jen náčelník. Když se zadívali pozorně, poznali, v mihotavém světle louče, že je poměrně mladý. Oproti ostatním dúnadanům velmi rozdílně. Když uviděl jejich tváře, opět se rozesmál.

"Vždyť jsem Haldur, syn Halbardův, který padl na Pelennroském poli. Zdědil jsem po něm titul náčelníka severních dúnadanů, když se stal pan Aragorn králem. Nyní vládnu této zemi jako králův velvyslanec." Řekl na vysvětlenou.

"Jaká je zde vojenská posádka?"

"Především asi stovka mých příbuzných dúnadanů. Přidalo se k nám mnoho lidí z Hůrky a z chudých zemí na západ i na východ odtud. Celkem tak pět set mužů ve zbrani. Z toho stovka lučištníků. Ale dost řečí. Pojďte. Je čas na odpočinek."

Zmizeli v šeru.

Došli do hlavního tábora. Uprostřed náměstíčka, tvořeného stany a malými dřevěnými domy, hořela velká vatra. Kolem ní sedělo v kruhu mnoho dúnadanů a několik mělo harfy. Jejich zpěv slyšeli už na úpatí kopce. V čele náměstí stál poměrně velký stan. Ze šedé látky, stejně jako všechny ostatní. Odhrnuli plachtu a zalilo je zlatavé světlo.

*

"Dobrá práce" řekl Elendor zkoumajíc dílo hraničářského mistra kováře. "Meče jemně vykládané a prolínané pásky oceli, umě tepané hlavice, zručně zasazené kameny, pružný kov… Máš dobrého kováře Haldure."

Hraničář neřekl nic, jen se významně podíval na mistra. Tomu polil tvář ruměnec. Elendor uchopil za jílec jeden z mečů, udělal několik seků a pohotově přešel do bleskového krytu.

"Skutečně pěkná práce."

Kovář Regon si odkašlal. Červeň z tváře nezmizela, i když to v jeho staré vrásčité tváři nebylo znát.

Haldur vytáhl svoji čepel a podal ji Elendorovi. Ten se s obdivem zahleděl. Tvrdé ocelové ostří jemně protkávaly stříbrné žilky a záštita a hlavice byly umně vykládány mědí.

"Mistrovské dílo." Konstatoval hraničář. "To nejlepší, co Regon kdy vytvořil. Přede mnou ho měl i můj otec na Pelennrou. Lepší kousek jsem ještě neviděl."

"Tak se podívej na tohle." Vytáhl Rúmanril a podal jej zírajícímu Haldurovi. Ten jej potěžkal a pohladil stříbrnočernou záštitu. Jeho oči neskrývaly hluboký úžas. Beze slov jej podal Regonovi.

"To, to není lidská práce" zalapal po dechu kovář, "ani trpasličí. To elfové-"

"Ano Regone, zřejmě elfové."

"Ale kde jsi ho vzal?"

Elendor zaváhal.

"To není důležité."

Opatrně vzal meč a zasunul ho do pochvy.

"No," odkašlal si Haldur, "myslím, že se půjdeme najíst."

"Výtečný nápad." pohladil si Berlas břicho.

*

K pozdní večeři byl velký výběr jídel. Seděli ve velikém pavilonu, nedaleko stanu Haldura. Po celé délce se táhl dřevěný stůl. Na něm byly rozloženy takové pochoutky, jaké si jen mohl Berlas přát. V mísách byl čerstvý salát a jiná zelenina, jako hlavní chod měli libovou vysokou a vše zapíjeli výborným vínem, s jakým se nemohly rovnat ani ty nejlepší ročníky z lebeninských vinic.

"Stará vinice. Nejlepší červené, jaké jsem kdy okusil. Ať žijí půlčíci!" zvolal Haldur

"Ať žijí!" odpověděli sborově ostatní.

Haldur dojedl a založil si pod bradou ruce. "Elendore, jak vidíš nynější situaci? Nový stín v Mordoru, ztracený kapitán se vrátil, bitva u brodů….

"Zprávy se šíří velmi rychle." poznamenal Elendor.

"Může se zdát, ale o Tharbadu si povídají i vrány na kopcích. A o tom, že se ztratil Faramir se ví už dávno, dřív než přijel král. Elendore, řekni mi, proč ses vydal zpět domů. Vždyť bys měl zůstat s králem. Jsi přece kapitán jeho stráže!"

"To je nadlouho."

"Povídej."

"Boromir syn Denethorův, posledního vládnoucího správce Gondoru, měl syna." Začal vyprávět. "Nikdo neví kde se vzal a kdy se vlastně narodil. Jeho matka je chudá žena žijící v jednom z Gondorských údolí. V Lossarnachu. Povídá se, že byla Boromirovou milenkou před jeho odjezdem do Roklinky na radu moudrých. Odtamtud se nevrátil. Byl zabit skřety u Rauroských vodopádů blízko vlastní země.

"Tato věc mi není neznámá. O Boromirově skonu se v krčmách vypráví nejedna legenda."

"Baranath, tak se totiž jmenuje Boromirův potomek, brzy zjistil svůj pravý rodokmen a původ. Jako mladý a energický muž začal otevřeně vystupovat proti králi. Znáš to, reptání, zavádění, buřičské řeči, dokonce i krádeže na královském majetku. Zajali ho a když byl předveden před krále, urazil královskou linii. Král ho nechal vyhostit ze země. Ani se mu nedivím. Býval jsem Baranathův přítel, dokud…."

"Dokud?" zeptal se zvědavě Haldur.

"Do té doby než jsem měl důvod stát se jeho nepřítelem."

"A ten důvod?"

"Jedu za ním." Pousmál se.

*

"Ještě jednou tě prosím, dovol abych jel s tebou. Prosím"

"Ne Haldure, tvojí lidé tě potřebují. Nemůžeš odjet jen tak."

"Jsou zde starší a zkušenější lidé. A ještě jsem nikdy neviděl jižní země. Pořád žiji pod stínem severu."

"Tak nechtěj, aby ses octl pod stínem Mordoru." odvětil Elendor. Berlas přisvědčil kývnutím hlavy.

"Ve třech bude cesta mnohem bezpečnější. V horách se zase množí skřeti a kdovíjaká ještě havěť a špína. Pamatuj na brod. Dva nic nezmůžete. Tři jim alespoň před smrtí udělají nějaké škody, takže umřeme s úctou. Myslím si, že cesta na jih v téhle době bez ozbrojeného doprovodu je šílenství."

"Tak proč chceš jet s námi?" zasmál se Elendor.

"Ale-," zakoktal se Haldur vida, že se zaplétá do vlastních argumentů, "ale já znám stezky touhle zemí široko daleko. Jsem hraničář severu. V lese se mi vyrovná jen nemnoho mých příbuzných. Provedu tě krajinou tak bezpečně, že nás nikdo neuvidí, dokud nebudeme na pokraji tvé vlastní země. A s mečem umím zacházet tak, že se určitě vyrovnám těm nejlepším."

"Nepochybuji o tvých schopnostech, ale jsi příliš mladý." Řekl vážně Elendor.

"Mladý, nebo starý, kdoví, kdy budu mít zase příležitost se dostat do Gondoru. Vždy jsem si přál vidět bílé věže Minas Tirith a vlát královskou zástavu nad jeho vlastním městem."

"Do rána si to rozmyslím. Měj však už nabaleny věci. Ať totiž dopadne mé rozhodnutí jakkoliv, vyrazíme co nejdříve."

Večer probíhal v přípravách na cestu. Dostali čerstvé jídlo a píci pro koně, do láhví jim doplnili čerstvou vodu. Šli spát brzy, protože měli vyjet za rozbřesku.

Ráno je, podle domluvy, vzbudili hraničáři. Ještě byla tma. Oblékli si své cestovní šaty a šli se podívat na koně. Larcasúrë se již vzpínal radostí na pořádný běh po pláních. Byl z rohirského plemene a v trávě letěl jako vítr. Elendor se s ním radostně přivítal.

"Tak to vidíš, koníku. Ani jsme se neohřáli a už zase vyrážíme." Larcasúrë zařehtal a zahrabal předními kopyty do země. V tom se objevil Haldur.

"Tak jak dopadlo tvoje rozhodnutí, Elendore?"

"Víš, hodně jsem přemýšlel a došel jsem k rozhodnutí." odmlčel se.

"Ne. Nepojedeš s námi bez souhlasu krále. To nemohu připustit. Ale myslím si, že až pojede král Elessar domů, rád tě přijme v svém doprovodu." Haldurovi se stáhla tvář smutkem a zklamáním. Ovládl se však.

"Přeji tedy šťastnou cestu," řekl, "nechť ti směr ukazuje sám Oromë. Pamatuj však na má slova. Vyvaruj se větších cest jdoucích pod stínem Mlžných hor. Doufám, že se jednou setkáme ve tvé vlastní zemi. Dávej na sebe pozor a pozdravuj ode mne tvůj "důvod"

"Budu." Přisvědčil s úsměvem Elendor. "Uhodl jsi. A díky za pochopení." Vyrazili. Haldur spolu s dalšími pěti hraničáři doprovodili poutníky až tam, kde začínala pláň. Dali si sbohem a vyjeli.

Slunce už roztáhlo svá paprsčitá ramena a rosa v trávě se jasně zatřpytila. Haldur se za nimi díval, dokud nezmizeli v ranní mlze. Sklonil hlavu a šel zpět.

* * *

Postřelený bojovník v zelené a hnědé klesl Faramirovi do náruče. Ze zad a z ramene mu trčely šípy.

"Ach ne, Anborne, neumírej! Prosím, žij!" Anborn zvedl hlavu a ztěžka otevřel ústa.

"Pomstěte mě, pane. Bojujte. Za svou zemi, za Gondor a za krále." Více nepromluvil. Faramir ztěžka vydechl a silně ho objal. Berlas stál vedle. Z pohledu na knížete a mrtvého Anborna se mu tlačily do očí slzy.

"Má pravdu, pane." Řekl těžce. "Musíme se jim postavit a pomalu ustupovat k morgulskému průsmyku. Není to daleko. A odtamtud k Anduině a domů. Domů!"

"Ano. Domů. Musíme se za každou cenu dostat z tohohle prokletého místa pryč!" řekl kníže a vztyčil se.

Byli, ještě s několika ithilienskými hraničáři, v malé rokli na východní straně hor Elphel Dúath. Kolem se ozýval hluk boje. Ani ne před hodinou je napadla silná družina divokých mužů, kteří neměli daleko do skřetů, tak byli znetvořeni. Byli však také dobře vyzbrojeni. Spousta z nich měla jižanské šavle z dobrého kovu a byli tam i zkušení východní lučištníci. Kroužková brnění měli jednoduché, avšak zručně tepané a pospojované. Málo hraničářských šípů jimi prorazila. Faramir nedokázal přesně odhadnout, kolik jich bylo. Zprvu si myslel, že kolem čtyřicítky a proto se rozhodl přijmout boj. Gondorských ubývalo, východňanů však pomaleji. Brzy poznal kníže svůj omyl. Byli obklíčeni v jedné hluboké a těžko dobyvatelné rokli, která měla okraje vystouplé, jako valy. Tam se soustředila poslední obrana hraničářů.

Útok ustal. Poslední muži přelezli okraje hájené pevnosti a sestoupili do rokle ke knížeti. Pár jich zůstalo na stráži. Dívali se pozorně do okolní pláně provrtané roklemi a děrami, z nichž mohli každou chvíli vyběhnout nepřátelé. Prsty měli stále na tětivách.

Kníže a několik výše postavených mužů se sešli v kroužku.

"Anborn, můj zástupce je mrtev," řekl Faramir. Muži sklopili hlavy. "Zemřel však statečně bojujíc za svou zem a krále. Nyní však ustavuji svým zástupcem Berlase, králova kurýra. Žádám vás, abyste jej přijali jako svého kapitána, když nebudu přítomen, nebo-"

"Nezemřete, pane." řekl Seldor. "Ani nikdo z nás. Pokud se budeme udatně hájit, nezvítězí. Šípy už téměř vystříleli a v boji tváří v tvář se nám nevyrovnají. A to vědí. Nezvítězí."

Z kruhu se ozvalo pochvalné mručení. Po chvíli se zase ozval.

"Stejně z téhle díry neutečeme jinak než výpadem a musíme počítat s tím, že se budeme muset dostat přes valy, které by nás jinak měli chránit. Mé slovo nemá v téhle družině moc velkou váhu, avšak, pane kníže, vezměte tuto radu na vědomí."

"Vezmu." Kývl souhlasně Faramir. "V této situaci každá rada drahá. Stále ale nevíme kolik jich vlastně je a odkud se vzali. Jakou mají výzbroj. A co zač vlastně jsou."

"Řekl bych, že to není podstatné" řekl Berlas. "Teď se hlavně musíme držet, nebo co nejdříve odsud zmizet. Tahle díra totiž páchne smrtí. A ohledně valů, na jižní straně, tedy straně která nám vyhovuje, jsou zdi nižší a je tam také široká průrva, o které nepřátelé nevědí. Tam tudy se dá krásně ustoupit. Souhlasím s tím, abychom pevnost drželi, ale být stále připraveni k ústupu, jakmile pan Faramir rozká-"

Přerušilo je jasné zatroubení rohu od valů. "Útok! Nepřátelé jsou tady! Gondor! Gondor! Král Elessar!" křičeli muži na zdech a stříleli na východňany mračna šípů. Za chvíli se dostali nahoru i kníže a ostatní. Po svahu, který se táhl od valů dolů do pláně, jim běžel vstříc silný útvar sveřepých bojovníků. Neměli však podporu lučištníků, a tak se brzy rozpadli pod náporem gondorských střelců. Nepřátelští lukostřelci však na sebe nedali dlouho čekat. Hraničáři se museli ukrýt za valem. Ke středu zdi dorazila další početná skupina nepřátel. Střelci zmlkli aby nestříleli do vlastních zad. Gondor neodpovídal. Muži byli stále skrčeni za valem. Nepřátelé se rozesmáli cizím a hrdelním jazykem. To dúnadanům stačilo. Vyrazili. Skočili na hliněnou zeď, odrazili se od ní a s válečným řevem vlétli přímo do řad nepřátel. Kníže ani nestačil vydat rozkaz. Byl tam Berlas, Seldor, Anbornův bratr Abard a mnoho dalších. Běhali mezi východňany a sekali je jak se dalo.

Seldor tasil svůj pověstný trpasličí meč, kterým se často pyšně chlubil u korbelů čerstvě stočeného piva. Čepel se zaleskla. Stále ještě nerozhodně stál na zdi. Pod ním se to černalo nepřáteli. "Vida," pousmál se. "Minule jsem se vsadil, že s ním srazím alespoň deset hlav. Teď mám výtečnou příležitost." Uviděl jak už do houfu skočil jeho přítel Abard a další hraničáři. Nadechl se. "Gondor!" zařval.

Skočil. V letu přešel do půlpiruety a dva padli s proseknutým hrdlem. Dopadl a rozhlédl se kolem. Okolo něj byl kruh. Nepřátelé se tísnili a snažili se utéct z dosahu jeho hořících očí. Doutnal v něm hněv. "Toho bohdá nebude" pomyslel si. "Když ne skřet za bojovníkem, tak bojovník za skřetem." Opět zařval něco nesrozumitelného a rozběhl se jako vítr. Vstříc mu vyšel vysoký a vyzáblý soupeř. Očividně zkušený a chladnokrevný zabiják. Seldor zatočil mečem. Trpaslická čepel zasvištěla. Sekl z leva, avšak v půli rány změnil směr a čepel se stočila. Letěla spodem, protivníkovi přímo do boku. Východňan byl rychlejší. Ocel zasténala o jeho postoj a meč se smýkl. Zbraň sekla do země, kde udělala hlubokou rýhu. Soupeř zaútočil. Seldor však uhodl jeho záměr. Provedl únik a půlobrat. Nepřítel pohotově vykryl, nicméně to Seldor čekal. Odrazil se od jeho zbraně a zavířil v piruetě. Široce sekl, odskočil a sekl ještě jednou na krk. Druhá rána byla zbytečná. Zkrvavená záda východňana prozrazovala, že jejich vlastník se už na nohou dlouho neudrží. Seldor se chtěl pokochat jeho skonem, ale měl práce nad hlavu. Začal na něj dotírat další. Avšak ten nebyl dobrý šermíř. Seldor jej srazil, předstíraje jednoduchou ránu na hlavu a obratem mu prosekl břicho. Snědý vykulil oči a klesl. Za chvíli se probil k bojujícímu Berlasovi. Byl tak rozžhavený bojem, že si ani nevšiml dlouhé sečné rány na jeho stehně. Kolem něj byl také slušný kruh. Byl zaplněn mrtvými. Musel už ale ztratit spoustu krve.

"Tak pojďte vy křivé mrchy, pojďte a okuste tohle železo!" řval a divoce mával mečem. Seldor ale při pohledu na jeho nohu dostal strach. Přiběhl k němu. Sklonil se pod jeho špatně mířenou ranou a chytil ho za ruku.

"Chceš vykrvácet?!"

"Ne, chci je pozabíjet!" snažil se mu vytrhnout Berlas. Seldor ho chytl za rameno a vláčel směrem k valu.

Faramir rozestavěl své muže okolo zdi. Ty, kteří skočili do houfu už nebylo pořádně vidět. Jen jejich křik slyšeli na zdech zřetelně. Na pravé straně se pokusil jeden oddíl přelézt val. Byli však za cenu velkých ztrát odraženi. Naštěstí únikový průlom nenašli. Uprostřed, před největší vřavou, stále stříleli lučištníci do houfu šípy. Nepřátelským střelcům buď šípy došly, nebo se obrátili na útěk. Nebylo je nikde vidět. Brzy se však záhada vyřešila. Skutečně jim došly střely, tasili však meče a obešli rokli. Proplížili se aniž by je stráže viděly. Ostatně v takovém terénu to nebylo nic těžkého. Zaútočili nikým neočekáváni zezadu. Naštěstí dole zůstalo pár hraničářů, kteří se starali o raněné. Seldor mezi nimi.

"Říkal jsem, že když nepřijde skřet-" přerušilo ho tvrdé seknutí z boku do ramene. Naštěstí bylo vedeno neobratnou rukou. Čepel udeřila naplocho. Jestli v něm předtím doutnal hněv, teď hořel. Když tři z nich srazil, rozprchli se.

Nápor na hlavní val ztrojnásobil. K posilám se přidali ještě rozehnaní lučištníci. Brzy byli všichni hraničáři z pole stáhnuti. Chopit zbraně se museli i zranění. Seldor bojoval na zdi, po boku Faramira. Ten na něj znenadání kývl a odvedl ho dolů do rokle. Nikdo tam nebyl. Všichni bránili. Seldor se na knížete nechápavě podíval. Ještě nebyl raněn a byl dychtivý boje.

"Příliš se ti chce zabíjet. Vidím ti to na očích." Řekl kníže. Seldor sklonil hlavu.

"Pomůžeš mi pohřbít Anborna?"

"Ale vždyť musíme jít bránit val. Nahoře je potřeba každého meče." namítl Seldor.

"Nahoře už není potřeba nic. Jediné co teď potřebujeme je zachránit se." Procedil mezi zuby Faramir. "A teď mi pomoz navršit mohylu." Seldor se uklonil.

Byla to pro dva těžká práce, ale naštěstí nemuseli chodit daleko pro kameny. Kolem jich bylo spoustu. Před mohylu zarazili do země pro výstrahu Anbornův vlastní meč. Na ni položili jeho luk.

"A nyní pojďme. Domů."

Zazněl jasný roh.

"Signál k ústupu!" křičeli muži a začali se v malých skupinkách shromažďovat před průlomem. Čekali ještě chvíli a spatřili utíkat poslední hraničáře, kteří drželi rokli. Za nimi letěli jako vítr nepřátele. Zaplavili celou prohlubeň. Mohyly se však nedotkly. Věděli že na ní leží hněv pánů západu. Seldor se zastavil. Ostatní už byli daleko v pláni. On byl jeden z posledních, kteří bránili proti východňanům val. Kníže se na něj zdálky nevraživě zahleděl. Ale pochopil ho.

Seldor ztuhl jako kámen. Nepřátelé se jako vlny valili směrem k němu. Nepohnul se však. Vytasil meč a zakroužil s ním. Jako předtím v poli. Někteří to gesto poznali a znejistěli. Zastavili. Gondořanova čepel se leskla v zapadajícím slunci. Jeho oči zářily.

"Je jenom jeden!" ozvaly se od nepřátel výkřiky. "A sám!"

"Ano, sám" zvolal. "Tak pojďte vy křivé mrchy!" zopakoval Berlasova slova. "Chci zabíjet!"

"Bij! Zabij!" zařvali nepřátelé a rozběhli se na něj. Seldor, místo toho, aby se postavil do obranného postoje a čekal nápor, udělal zcela něco neočekávaného. Rozběhl se jim vstříc.

"Ať tě nezahltí slepá zuřivost!" zvolal zdálky kníže. Hraničáři přestali ustupovat. Mlčky hleděli na tu strašlivou podívanou.

Seldor skákal, sekal uhýbal a tančil. Jeho čepel svištěla jako blesk a nepřátelé padali. Byl zborcený krví. Několikrát už dostal zásah do nohou, nebo do ruky. Nevěnoval tomu ale pozornost. Prosekal se až k zástavě s hnědým kolem na zeleném poli. Znaky východňanů. Krev mu utíkala mnoha tržnými ranami.

"Alespoň toho s praporem musím dostat. Než bude konec!" Rozběhl se, odrazil a ve vzduchu s ohromnou silou udeřil dvojitou piruetou. Prví rána zasáhla žerď a zástava klesla. Druhá oddělila praporečníkovi hlavu od těla a vytryskla krev. Jeho meč se s třasknutím zlomil a vzduchem odumírala ozvěna lámané oceli. Zasáhli ho do hlavy. Spadl a cizí ruce ho začaly drásat a mlátit. Když tu náhle uslyšel známé hlasy. A rohy. Nekonečné volání rohů… Omdlel.

Probudil se. Ležel na lůžku v úplné tmě. Vpravo od něj, nějakých padesát sáhů, plápolal oheň a kolem sedělo mnoho mužských postav.

"To byl ale strašný sen." pomyslel si. Měl hlad. A žízeň.

"Půjdu si něco najít." Prolétlo mu hlavou. Vstal. Šílená bolest ho ale zase položila zpět na zem. Zakřičel a hmátl. Celé tělo měl zavázané a pokrývka byla cítit krví. Potil se. Někdo se vynořil ze tmy.

"Budeš muset ještě hodně odpočívat, Seldore, než si zase budeš hrát na hrdinu a bláznivě zvedat meč sám proti celé armádě." Řekl Faramir.

"Ale kolo na zeleném padlo. Padlo!" zakřičel v horečce, ale ovládl se.

"Jsi hrdina, můj milý Seldore."

"Kde to jsme, pane?"

"Doma. Skoro doma!"

* * *

Berlas dovyprávěl a odkašlal si. Elendor se na něj podíval.

"Tak takhle to tedy bylo." Nevěděl jsem, že ses té výpravy sám zúčastnil."

"Jsem královský kurýr. Měl jsem celou věc sledovat a potom jet sem, abych podal králi zprávu." vysvětlil.

"A jak dopadl Seldor? Pamatuji si na něj z Minas Tirith. Často jsem ho vídával."

"Podlehl zraněním."
Elendor vzdychl a sklonil hlavu.

"Ale zemřel s úctou a slávou." pokračoval Berlas. "Když mu v Domech uzdravování řekli, že je to s ním velmi špatné, vstal, uchopil do ruky jeho zlomený meč, který si nechal donést až k lůžku, s obtížemi vyšel bez jakéhokoliv vysvětlení z domu a z posledních sil kráčel do hostince v Lampářské ulici. Měl jsem o něj strach a tak jsem šel s ním. V krčmě našel stůl jeho oblíbených posluchačů, u nichž se tehdy vsadil. Přišel k nim, hodil na stůl obě poloviny zubaté čepele, významně se rozhlédl, usmál se a umřel. Jak jsem říkal. Ve slávě a obdivu."

"Byl to statečný muž."

"To opravdu byl. Zachránil mi život."

Oheň vesele plápolal a do noci vrhal temné stíny. Před nimi, za nimi i kolem nich se rozprostírala šedá plocha travnaté pláně. Elendor přiložil velký kus borového dřeva. Plameny vyskočily a rozjasnily se. Vlevo od nich se táhla černá čára cesty. Kdesi v dálce z lesíka zahoukal sýček. Měsíc jasně ozařoval celou plochou krajinu a hvězdy plály stříbrným světlem. Teplý západní vítr ohýbal trávu a čechral jim vlasy.

Ráno vstali, když bylo slunce už vysoko. Předešlého dne ujeli mnoho mil a šli spát pozdě. Když se Elendor probudil, bylo asi deset hodin. Vstal, unaveně zívl a protáhl se. Přes noc se vítr obrátil. Foukalo teď prudce z východu.

"Vstávej ospalo!" zavolal na spokojeně dřímajícího Berlase. "Večer se ti nechtělo jít spát a teď chrápáš. Ať už si venku!"

Berlas zívl, promnul si oči a snažil se vymotat z přikrývek. Byl ospalý a nedařilo se mu to. Byl na něj takový komický pohled, že se Elendor rozesmál. Po dlouhé době upřímně. Elendor šel ke koním a vytáhl z vaku potraviny. Pojedli, co se dalo, protože k večeru očekávali příjezd do Hůrky, kde chtěli doplnit zásoby. Dobře naladěni sytou a bohatou snídaní vyjeli ke dvanácté hodině. Pláň se začala směrem k jihu mírně svažovat. Když zvolnili tempo, vytáhl Elendor z vaku dopis. Pozorně se zadíval na datum. "Berlasi!, kolikátého dnes vůbec je? Úplně jsem ztratil pojem o čase."

"Ať počítám, jak počítám, je dnes čtvrtý den od našeho odjezdu z Annúminasu." uvažoval.

"Čili jednadvacátého května. Jaro se blíží ke konci. Už se těším jak pojedeme do Lebenninu k moři."

"Taky se těším." Řekl Elendor a zamyslel se. "Už je to skoro měsíc od doby, kdy napsala svoje psaní. Doufá ještě, že přijedu?"

Jeli bez zastávky celé dopoledne a odpoledne. Tak se těšili na měkké postele, teplé jídlo a čerstvé pivo u Poníka, že jeli, co koně stačili. Dorazili tam až za tmy. Přivítala je známá světla v temné siluetě kopce. Dojeli až k hostinci. Na jeho štítě se vypínal mladý a bujný poník. Pod ním bylo napsáno:

U Skákavého poníka Ječmínek Máselník

Zabušili na dveře. Dlouho nečekali. Dveře jim otevřel sám Ječmínek a z domu se rozlilo zlatavé světlo.

Koně jim odvedl Nob, už poměrně starý hobit, něco přes sedmdesát. Sloužil u Poníka od nepaměti. Na noc si zaplatili pokoj v jižním křídle domu. Tam jim služebnictvo s Ječmínkem přineslo večeři a odešlo. Hostinský zůstal. Hladově pojedli a dali se s Ječmínkem do řeči. Hrozně si přál dozvědět se všechny novinky z jihu i ze severu. Tak mu povídali o velké bitvě u Tharbadu, samozřejmě o ní už slyšel od hostů, ale podrobnosti nikdy nebyly nazbyt. Poslouchal je s vykulenýma očima a jen přikyvoval a sem tam řekl něco jako: "Opravdu?" , "Skutečně se to stalo?" "A jak k tomu došlo?" Když mu řekli i o útoku vlků, zlověstně zamumlal: "Vlci sem nechodí jen tak. Bude se dít něco velmi špatného. Cítím to v kostech. A ještě k tomu v mých letech, je mi už skoro pětasedmdesát, a takovéhle potíže." Když řekli vše, co chtěl, pozval je Ječmínek do sálu. Bylo tam velmi zakouřeno a všude byla cítit pravá vůně hostince. Po chvíli váhání se přidali ke skupině trpaslíků cestujících z Mlžných hor na západ.

"Radím vám," řekl už potřetí jeden z nich, bohatě oděný trpaslík se stříbrnou kapucí a zlatým řetězem kolem pasu. Vous mu sahal až ke kolenům a jak seděl, měl jím přikrytý celý klín, "Radím vám, držte se od Mlžných hor co nejdál. Zase se to tam začalo hemžit skřety a jinou havětí všeho druhu. Poslední bezpečné místo je jen prastaré trpasličí sídlo Khazad-dum, Morie jí říkáte, která byla znovu dobyta a obnovena Velkým králem. Ale na sever i na jih od ní, co povídat. A ještě když jste jen dva. Sami cestovat zemí v těhle časech, to jsem ještě neviděl." Takových řečí slyšeli toho večera spoustu. Když se Elendor začal nudit, šel do pokoje a přinesl do sálu svou malou stříbrnou harfu. Ze začátku jen tak brnkal na její jemné struny pletené z dívčích vlasů a potichu si k tomu pobrukoval. Hosté si jej však brzy všimli a jako na povel utichli. Jemné harmonie tónů se vznášely v prostoru sálu. Tu se z jednoho hloučku hobitích mládenců ozvalo: "Písničku!" zvolali. "Zazpívejte nám něco z krajů, ze kterých přicházíte. Elendor chvíli přemýšlel, co by zahrál a pak obratně sáhl do strun, vyloudil kouzelnou melodii a začal píseň, kterou sám kdysi složil pro svoje potěšení.

Tam v hlubokých nížinách,
Království kamenného
Je jedno údolí
Kouzelné má jméno.

Údolí bílých květů
Pro sebe Lossarnach nazývám
Tam je pohádka světů
Tam ve snu přežívám.

Kde ženy krásné, spanilé,
Jak růže v zahradách
Chodí krajem s úsměvem
Líbezným jak ve snách.

Tam přál bych si zůstávat
Po celý dlouhý život
Jednu ženu milovat
Nádherné by to bylo.

Není mi to však souzeno
V tomto světě mlhavém
To bude mi dovoleno
Až ve věku světa sinavém.

Já však myslím na ni, vzpomínám
Jak ten úsměv věnovala mi
A v Údolí bílých květů
Stále ve snu přežívám.

Elendor dohrál a dozpíval.

"Jé!" vydechli mladí hobiti. I Berlas, který si myslel, že ho zná dobře, se na něj ohromeně podíval. Lidé v sále pochvalně mručeli a společně mu objednali pořádnou láhev piva. Rád si s nimi přiťukl a napili se na jeho zdraví. Byli s hosty dlouho do noci a napovídali pověstí a příhod, až jim nechtěli věřit. Po půlnoci vyčerpaní, ale dobře naladění, odešli do svého pokoje. Když uléhali po dlouhé době do měkkých postelí s prachovými peřinami, ze kterých byla cítit vůně jarních květů a rostlin, ještě než usnul, zaslechl Berlas Elendora, jak si potichu prozpěvoval nápěv jeho písně.

Noc byla tichá a klidná. Kdesi na nebi vycházely hvězdy, i eleni, jak by řekli elfové a stříbrná luna ukázala svou tvář. Vítr se jemně proháněl v uličkách mezi dřevěnými domy a pohupoval záclonami přes otevřená okna jejich pokojíku. V tom větru bylo cítit přicházející léto.

Ráno vstali opět pozdě. Snad to způsobilo to dobře vychlazené pivo, které včera upíjeli, nebo ten ospale jemný vzduch, nevěděli. Ječmínek se s nimi přivítal a donesl jim zásoby. Šli do stáje pro koně. Zdálo se, že se také dobře vyspali. Spokojeně švihali oháňkami a zdravili své pány. Když slunce pozlatilo střechu hostince, vyjeli.

* * *

V mlze před nimi se rozprostírala Rohanská brána. Místo, kde se k sobě blížily poslední ramena Mlžných a Bílých hor. Mezi nimi byla široká pláň. Tou se hnali tryskem, jak cítili blížící se domov. Byli už týden na cestě z Hůrky. Projeli celou zemí Cardolan a Enedwaith. Konečně dospěli k hranicím Rohanu. Blížili se k brodům přes řeku Želíz, která pramenila v posledním údolí Mlžných hor. Překročili její kamenité koryto plné zpěněné a spěchající vody a jeli plání až do západu slunce. Pak se utábořili v malé prohubni, kde přečkali velmi větrnou a nepříjemnou noc, o jaké na travnaté pláni nebylo nouze. Ráno však vstali časně a neúnavně jeli dále. V poledne minuli rohanské královské město Edoras. Poznali to podle toho, jak se v dálce zlatavě zatřpytila střecha Meduseldu. Jeli stále dál. Přenocovali na úpatí prvních svahů Bílých hor u lesa Firien pod majákem Halifirien. Ráno pokračovali cvalem po koňské silnici směrem k východu. Tentokrát přes noc nespali, ale jeli stále dál, jakoby je poháněla nějaká cizí síla.

Konečně, až ráno čtvrtého dne jejich štvanice přes rohanské pláně, dojeli ke zdem Pelennorského pole. Tam si krátce odpočali. Byla ještě tma. Slunce však na sebe nedalo dlouho čekat a první paprsek zlatého světla udeřil do špice Bílé věže Minas Tirith, posledního velkého města dúnadanských králů. Ta zahořela stříbrným plamenem a na ní se zatřepetala bílá zástava správce Faramira. Město začalo ožívat. Jeho zdi zářily světlem a první velká černá zeď se studeně třpytila. Dojeli k bráně. Tam se rozloučili. Elendor se totiž nechtěl zdržovat. Měl v úmyslu jet co nejrychleji do Lossarnachu za Rúmanrien. Předal Berlasovi váček se zprávami krále pro knížete a rozloučili se. "Doufám, že se co nejdříve sejdeme ve zdech tohoto města." řekl Berlas.

"Já také." odpověděl Elendor

Hnal se od brány ještě rychleji než předtím. Larcasúrë jel jako vítr, až mu od kopyt odletovaly jiskry, jak letěl po kamenné cestě. Pustili ho jižní branou ve velké Pelennorské zdi a dostal se do volné krajiny na jih od zářivého vrcholku zasněžené hory Mindoluiny. Vjel do zelených gondorských údolí, o nichž zpíval své písně. Konečně se vracel do svého snu. Dál po cestě porostlé tak sytě zelenou trávou, že až přecházel zrak. Mezi jedlemi a smrky na horských svazích po pravé straně spěchaly dolů k moři safírově ledové potoky s četnými skalními terasami a vodopády. Nevěnoval té kráse ale pozornost. Věděl, že ho čeká ještě větší.

Ti, kteří by se zrovna dívali na cestu, uviděli by pouze mohutného černého hřebce a na něm vznešeného a hrdého dúnadana s duhou v očích a v zářivém bílém plášti, od kterého se odráželo ranní slunce, jak letí jako blesk zemí a za ním zůstává ve vzduchu stříbrně jemný prach, který se vznáší v mořském větru. Tak dospěl na pokraj Lossarnachu, té nádherné části gondorské říše, do Údolí bílých květů, jak jej sám nazval pro jeho krásné zahrady bílých růží. Dojel k malebnému bílému domu s vysokými sloupy, na nichž byly vytesány podoby mořských králů z dávných časů. Přejel, rovněž bílý, obloukový most přes živou horskou říčku. Vítr zatřepal větvemi vysokých jedlí v zahradě. Dospěl až k velkým dřevěným dveřím, na nichž byl stříbrný zvonec. Sesedl a jemně zazvonil. Ozvaly se kroky a otevřela štíhlá a sličná dívka ve stříbrobílých šatech. Vzduch se zaplnil její šeříkovou vůní. V krásných šedých očích a na jemné tváři měla slzy. Byla to ona. Jeho vším milovaná Rúmanrien. Smutná a unavená, ale jako vždy sličná a líbezná. Vkročil, vzal ji do náruče a objal. Pak ji ze samého štěstí vroucně políbil. Vroucně a hluboce. Nebránila mu. Objala ho a polibek mu vrátila. O nic méně sladší. Pohladil jí tvář.

"Vrátil jsem se a už tě nikdy neopustím. Nikdy." řekl. Neodpověděla. Štěstím nebyla schopna slova. Líbali se a hladili dlouho až je zahalila tma. Stáli tam na prahu pod lunou a hvězdami, které jim svítili do vlasů. Z veliké dálky byl slabě slyšet křik racků. Noční vzduch voněl mořem. Stáli tam sami hluboko do noci, majíc jeden druhého a šťastni jako nikdy.

Zpět

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránek není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora!