Bitva armád na motivy Pána prstenů, skoro tak, jak ji viděla poslední z pěti pojmenovaných postav gondorského lidu.

Časové odkazy, hlavně nepřátelských pohybů, by měly být v pořádku, jelikož jsem své poznatky setřídil pomocí mohutné žranice, která byla pořádána na oslavu dobré hry v sobotu večer v hospodě, za účasti: Prvního nazgůla, obrovitého Janka, který spořádal mísu fazolí a začal mít hlad; Třetího nazgůla, menšího, dlouhé černé vlasy s orlím perem a chodící v kroužkové košili; pravděpodobně pátého nazgůla --- menší blonďák; osmého nazgůla, dlouhé blond vlasy, (první správce Minas Morgul); skřeta, kterému při zkoušce trpasličí sekera proťala štít i ruku a který se bil se stříbrným obouručákem v jedné ruce; Boromira, udatného nepřímého zástupce Gondoru, který skvěle bojoval do naprostého vyčerání přesto, že ho družinka odmítla mít ve svém středu; a mě, rytíře Gondoru, muže v černých nohavicích, červeném prošívanci, šedém "vycpávaném" brnění a s úzkým krvavě rudým a chybně podceňovaným obouručákem (třináct ověřených vítězství proti pěti ztracených v boji kromě těch, ztracených kouzlem a zradou.) Tedy opravdu "vybraná" společnost. Dále jsou informace ověřeny a doplněny řadovým skurut-hai z vlaku do Přerova.

Všechno to začalo při dělení vojsk bílé strany na Trpaslíky, Rohanské jezdce, Elfy, Důnadany a Gondorské muže. Pouhou náhodou jsem se já, nepřihlášený účastník, stal vyvoleným nástupcem za pojmenovaného, který nepřijel. Nevím, podle čeho mě náš pán, "bílý" organizátor Karel, nezranitelný vládce Minas Tirith, vybral, myslel si prý, že jsem dobrý šermíř, ačkoliv mě nemohl vidět bojovat (nedržel jsem meč přinejmenším jedenáct let, od svých osmi, kdy jsme se šavlovali bez jakýchkoliv regulí na vesnici vším možným, od hokejek, přes obouruční palice a opravdové chodské čakany (!!!) až po broušené novodurové házecí nože a oštěpy s železnou trubkou na konci; náhodný výčet zranění: přelámaná žebra, rozbité hlavy, probodená stehna, naštípnuté obratle atd. Proto DĚKUJI za šerm s pravidly). Ani byste nevěřili, jak se mi po Karlově hlášení, jestli bych si nechtěl zahrát jmenovanou postavu, k němu zvedly sympatie a rozhodnutí nezklamat ho. (Povedlo se mi to Karle?)

Potom nás Gondorské Karel odvedl na místo, kde vzniklo Minas Tirith. Při rozdělování mužů na elitu a zbytek si do sloupce těch, kdo uměli šermovat, stoupl Faramir a Imrahil; do řady k těm, kdo už držel meč v ruce jsem si stoupl sám; a ten zbytek, jedenáct mužů --- nedrželi ještě meč nikdy! Karel se zachmuřil. K Imrahilovi přidělil mě a pět vojáků a zbytek si ponechal. Nedaleko jsme založili Dol Amroth. Imrahil, mimochodem hrála ho krásná Jana, malá dívka s velkými zkušenostmi a obdivuhodnou odvahou, otevřela obálku, kterou jsme dostali na začátku a naši věž zachvátil mor. Po přestátí morové rány, která nás stála sedm životů, jsme se plni nadšení vydali na průzkum terénu. Úkol zněl, objevit spřátelené věže. Do akce Imrahil vybral mě, snad ze sympatií k mému obouručáku, a tři vojáky. Na věži zůstala jedna pojmenovaná a jedna řadová postava. K hraniční silnici jsme se dostali až po jednom úprku zpátky, protože byla napadena Minas Tirith asi třicet minut po zahájení hry. Na skalách jsme zahlédli dva skřety, ale nechali jsme je být, byli příliš vysoko a hned prchli.

Play script 1.
Velmi vysokou travou postupovalo pět zvědů. Nesli jen své zbraně a nervy napjaté k prasknutí. Postupovali k silnici, kterou už dávno ovládl nepřítel. Potvrzovaly to stopy bezohledných kol, které rozrývaly cestu v kaňony, které se teď změnily v bažinaté strouhy. Oblečeni byli velmi lehce, žádné brnění ani velké zásoby netížili jejich bedra. Přesto se zde necítili právě nejlépe. Na to jich bylo málo, příliš málo... Jejich úkol byl zjistit cokoliv, co by vysvětlovalo sníženou aktivitu temných vojsk. Bylo naprosté ticho. Jako by někdo nasával vzduch a pak ho chtěl v jednom okamžiku přeměnit ve vichřici a jí zpustošit svět... Padal déšť, nebo slzy stromů ? A opravdu to byly svítící oči, co zahlédli vysoko ve skalách ? Stop

Potom jsem se lehkovážně vydal na průzkum daleko od své jednotky směrem k hranicím Mordoru. Byl jsem asi dvěstě metrů daleko a vysoko v horách, když někdo zahlédl malého skřeta. (Skutečně malého (asi deset let), jsem proti tomu, aby byl do boje připušten tak mladý a malý hráč, znásobuje to šanci na zranění, neboť meče švihají ve výši jeho hlavy, mluvím z vlastní zkušenosti.) Vyběhli tedy zpoza stromů a chtěli ho krvelačně oddělat, jenže za ním na silnici se na ně ušklíblo dalších sedm skřetů. Já jsem nahoře slyšel pouze výkřiky a tak jsem se ještě fit rozeběhl dolů po úbočí kopce. Absolutně šílené skoky asi dva metry dlouhé, kámen nekámen, hlava nehlava, pak jsem nemohl zastavit, mě donesly až k postavám stojícím dole. Asi bych je rozrazil jak koule z katapultu, ale mnou způsobený hluk je varoval a oni se otočili. Ten pohled na ně mě zastavil líp než betonová zeď, absolutně nádherně pomalované exepláře s dekorovanou výstrojí a výzbrojí; byli naprosto dokonalí, skvělé.

Protože jsem přiběhl z jejich strany, jejich pohyby byly a několik sekund pomalejší. Tělem jsem vrazil do štítu a na dalším muži jsem získal první trofej. Byl jsem u svých. Nedostatečně nacvičená obrana nás odsoudila do série osobních soubojů rozhozených po lese. Naši nováčci se drželi dobře, už to vypadalo, že pět Gondořanů zažene na útěk osm mordorských. Jenže najednou se v ruce dvěma kvalitní šermířům objevily stříkačky a já první na řadě dostal dva zásahy kouzlem, další zapískal.

Zkrátka, byli to tři nižší nazgůlové, čtyři skřeti a jeden maličký skřet. Dva z mých mužů, myslím že i Imrahil, přišli o jeden život stříkačkou. Já o dva, tři naši nováčci s nulovou morálkou (Mordorský děs, myslím) museli opustit boj, já měl morálku ještě jednu a Imrahil dvě. Pomalu jsme ustupovali, když se na nás z vesela a s triumfálním řevem vrhlo sedm lidí. Dva z nich nám odevzdali trofeje, pak to přestalo jednoho nazgůla bavit a zapískal, já s nulovou morálkou jsem to vzal k věži a inkasoval dva zásahy do zad. Byl jsem mrtvý. Chtělo se mi řvát. Tryskem jsem to vzal pryč, když jsem si uvědomil, že když mě zasáhne jeden, nemůže mě hned zasáhnout druhý, ať žijou pravidla. Otočil jsem se, jenže morálka nula, kolem Imrahila na louce stálo sedm nepřátel, jediná šance byla doběhnout na věž, vzít zbylé lidi a "life" a utíkat mu na pomoc. Doběhl jsem pozdě, Kruh se sevřel a Imrahil sebou vzal ještě dva, ale když ho chtěli zajmout, statečně volil smrt. Tak zahynul Imrahil, kéž bůh nedá nikomu zahynout hůře. V tomto boji jsme dobyli deset trofejí a ztratili jedenáct, hlavně u nováčků. Vypadá to jako velká porážka, také byla, ale později jsem se dozvěděl, že ti tři nazgůlové mířili na Morii, a tak, díky nám, stanulo proti trpaslíkům jenom šest nazgůlů a o čtyři skřety méně!

Tato nepříjemná potyčka měla drtivý dopad na mou skutečnou morálku. Za to, že jsem nebyl odvolán, vděčím zřejmě pouze Imrahilovi, který mi dokonce donesl jmenování jako správci věže.

Play script 2.
Zničeho nic se v zatáčce objevil jeden skřet. Zelené pláště splynuly s travou. Mužové na holé čepele položili své ruce. Byly maskované zelenou barvou. Když byl na stejné úrovni, nervy zvědů nevydržely neustálé vypětí a během okamžiku byl skřet zmasakrován. Vítězný výkřik odumřel na rtech, nyní smrtelně bledých mužů.

V zatáčce se totiž rozlehl dusot okovaných nohou a najednou se ojevilo množství skřetů. Ne, oči mužů se neupíraly na takovou chátru. Do morijských dolů byli skřeti vedeni třemi z nazgůlů. Tyto vysoké černé postavy zaútočily v čele svých lidí a chtěli vychutnat jatka, která tato situace slibovala. Představa smrti však zmobilizovala veškeré síly gondorských. S jistými problémy odráželi veškeré útoky nepřátel, ale pomalu ustupovali. Temný pán však přikázal spěchat a tato šarvátka už trvala příliš dlouho. Nazgůlové nechali šermování a ovanuli bojující svým černým dechem. Ti, kteří stáli proti nim, byli okamžitě dezorientováni a sraženi na kolena. S nesmírným vypětím však pozvihli své meče a se smrtelným odhodláním se vrhli do útoku. Vedoucí z nazgůlů náhle vydal svúj smrtící výkřik. Ubozí mužové gondorští, nedávno ještě orali pole a zpívali krásné písně a teď stáli proti protivníkům, na které jejich síly ani odhodlání nestačili. Smrtící výkřik jim zmrazil srdce a oni prostě museli prchnout! Chmurný úsměv však strnul na neviditelné tváři. Ne všichni z gondorských prchali před jeho hněvem. Dva nejodvážnější se strašným účinkem řádili mezi skřety a ač krvácejíce z četných ran, stále se jejich zbraně zakusovaly do nepřátelských těl a černé výpary stále rozrážel smrtelný chropot umírajících. Vedoucí nazgůl znovu, silněji vřískl. I skřetům, které výkřik měl spíše povzbudit, se podlomila kolena. Už jen jeden muž brání své prchající druhy. Nazgůlova sebedůvěra klesá. Nikdo, nikdo ještě nevydržel dva jeho výkřiky, to musí být jeden z jejich největších kapitánů. Imrahil, neboť to je on, stojí obklopen nepřátelským kruhem, který sbírá síly k poslednímu náporu. Vzduch prořízl děsivý šepot. Sražte jej živého...

Kruh se sevřel... Nazgůl se však neodvážil po smrti Imrahila pokračovat dál. Tato událost jej naplnila nejistotou, neví zda na silnici nebudou číhat další protivníci, a jeho síla není nevyčerpatená. Průvod se obrátil zpět. Stop

Chtěl jsem napravit reputaci. Vzal jsem dva z posádky na výpravu hledat spřátelené věže. Měli jsme totiž málo životů, dali jsme je dúnadanům a rohanským. Helmův žleb byl na místě tábořiště bílých, a my přišli právě, když se chystali na bitvu se Sarumanem. Rohanší skutečně upřímě přijali nabídnutou pomoc (poslal jsem ještě pro pár lidí). Kolem radostně poletoval Pán větrů, Vláďa Chvátil, a všechno vypadalo růžově, vojsko se řadilo, nás bylo víc, skutečně to vypadalo fajn. Já vůl. Nechal jsem svoje lidi chvíli o samotě s Pánem větrů a... Palča odtroubil začátek bitvy, odhodlaně jsem vykročil vstříc nepřátelům rozhodnut ukázat rohanským, že když přijdou Gondorší, jako by už vyhráli. Náhle mě zezadu někdo zabil, rozčarovaně jsem se otočil, Vláďa Chvátil se změnil na Sarumana a po mojí likvidaci sejmul ještě moje muže, několik Rohankých přijalo jméno bílé ruky, a jeden z mých se změnil taky. Bitva skončila pro Bílou fiaskem. Na otázku proč to udělal, mi dotyčný prozradil obrovskou novinku. Saruman je prý muž mnoha tváří a jazyků. Do pr...

Klesl jsem na nejhlubší dno s morálkou ale ovládl jsem se. stal se ze mě utajený berssekr, a nevěděl jsem jestli Sarumana sním syrového, nebo počkám až se uškvaří v oleji (objektivně musím uznat, že Vladimír Chvátil zahrál postavu Sarumana naprosto dokonale, balancoval na ostří nože, mezi bílou a černou stranou, on vlastně vyhrál černým války v údolí. Byl dokonalý tak, že bych ho bez výčitek zabildots )

Play script 3
Eomer stanul v čele chrabrých jezdců z Rohanu. A Forlong vedl těch pár mužů, které mohl Gondor postrádat. Rohanská jízda se rozvinula u Helmových vrat. Mnoho řad koní a několik útvarů pěších se po odtroubení vrhlo na nepřítele. Náhle dusot koní přehlušily smrtelné výkřiky ze zadních řad. Že by nepřítel zaútočil ze zálohy? Pravda byla mnohem děsivější. Mnoho mužů zradilo a zezadu se vrhli na své bratry, otce. Mezi prvními byl rozprášen oddíl pěších z Gondoru, i tu si zrada vybrala svou daň. Jen Forlong a několik mužů vyvázlo živých a bez zranění ... nikdo. První řady sice vjely do nepřátelských vojů, ale bez dalších jezdců a podpory pěších se brzy staly jen potravou pro krkavce.

Toto byla zatím největší porážka rohanských. Nebylo možno myslet na pronásledování, i když se několik mužů, zaslepených vztekem, hnalo Sarumanovi za patami až k Orthanku. Saruman se stal velkou hrozbou, o to větší, že byl uprostřed území bílých a o jeho ďábelské činnosti se ještě mělo začít povídat. Stop

Po této bitvě (ekvivalent bitvy V Helmově žlebu) jsme rozčarovaní a demoralizovaní, a ve mně to vře.

Někdo vykřikne, že tam je Saruman a to je konec s morálkou. Nevím kdo "bouchnul" první, ale najednou se po pěšině k Sarumanovu sídlu valí asi patnáct lidí, dupají a řvou jako by jich bylo sto, Já se už snad nekontroluji, nejen moje kanady šlapou prchajícímu Sarumanovi po krku. Ale uniká nám, přátelé uniká pod ochrannou clonou z šípů. Ne, na Orthank je nás skutečně málo a tak se hodně znechuceně stahujeme k rohanským.

Ti nám velkoryse nahradili ztracené životy a potom odpochodovali do Minas Tirith domluvit se s Karlem na dalším postupu. Karel mi již nenabídl další šanci, a tak jsem zkroušeně zůstal na věži a jal se hlídat poslední baštu Gondoru. (Dol Amroth a trpasličí Dol jsme kvůli nedostatku lidí zrušili.) Skoro všichni odešli bojovat do Rohanu. V této době bojovali Elfové a trpaslíci v Morii, prý to byla Jatka. Následně se vrátili Gondorští a já se slepým vztekem pozoroval prořídlé řady a zraněné. Saruman nepadl, prostě samé špatné zprávy. Já měl jenom čtyři trofeje, vařil jsem se. Karel to asi vycítil a nabídl mi vedení v následné bitvě u opuštěného Dol Amrothu (prostě proto, že už tam žádnou pojmenovanou postavu neměl) a dál mi slíbil jednu morálku, pokud vyhraju.

Přešla mě soudnost. V následné bitvě jsem povolil uzdu svému vzteku, rudý závoj přes oči, sám na pravém křídle, první v nepřátelských řadách, ne uměním, ale silou jsem zlikvidoval tři skřety a jednoho nazgůla, potom mně kdosi dostal, pak mě naši bílého zuřivostí odtáhli do tábora, uzdravený jsem ještě jednoho sejmul a když už nebylo koho sekat, rozhlídl jsem se po bojišti, bílí s přehledem vyhráli. Potom kdosi vykřikl, že padla Minas Tirith. Strhl jsem si morálku a protože jsem měl ještě jednu a byl pojmenovaný, zavelel jsem k návratu, a zpívaje naprosto nesmyslnou píseň jsem ochraptěl. Minas Tirith jsme našli prázdnou, dobytou, ale nehlídanou. Prohlásil jsem ji za obsazenou a s radostí jsem se uklidnil. Vrátila se mi morálka skutečná i ve hře, nosil jsem už tři.

Play script 4
Obzor se zaplnil černou, jednolitou masou. Oči mužů jsou plné zoufalého odhodlání. První z nepřátel jsou již podrobně vidět pouhým okem a tam, v dáli, stále přitékají další a další. Nad nimi poletuje několik černých stínů. Řady gondorských se ještě stáhly k sobě, jako by v jednotě hledaly záchranu. Skřeti se začínají šikovat, když v tom, těsně před útokem, se ozve jasný hlahol trubky. Na pomoc přátelům přicházejí Rohanští. Neb kdo odolá, jesliže gondorští teď padnou...

Pravé křídlo, složené ze všech obránců města, vede poslední z přítomných kapitánů, Forlong. Ne příliš štasný, ale stále ještě mocný bojovník. Nalevo jsou rohanští se svou pověstnou jízdou.

Skřeti zaútočili. Volná země mezi oběmi armádami se stává minulostí. Zvuk se zahltil cváláním koní a rezonuje dupotem statných nohou. Bílí nečekají na zkázu a sami se jí rozbíhají vstříc. Obě útočící vojska zahalila oblaka prachu, jen na pravém křídle, kde jsou mokřiny, je jasně vidět stav bitvy.

Oproti očekávání se početně slabší útok vedený Forlongem zakousl do té zmítající se masy jako hladový vlk. On sám na čele pomyslného kopí proniká do hloubi nepřátelské formace. Muži, kteří ho v sebevražedé euforii následují, se mění ve vraždící zabijáky s nekonečnou silou a devíti životy. Všichni odhodili štíty a do volné ruky vzali tesák, nebo svému meči udílejí drtivou průraznost obouruč. Tento boj neoplývá žádnou z šermířských fines ani grácií. Se strašně demoralizujícím účinkem proniká malá družina do srdce nepřátelské armády a bude srovnávat protivníky do bahna pod dupající nohy tak dlouho, dokud nebude sama srovnána.

A již se zdá, že je tento konec neodvratně očekává. Forlonga omráčila drtivá rána od velitele, když jeho meč uvízl v lebce jeho osobního strážce. Ale přesto, že z okraje útočícího klínu, jako z ledovce, když se pod nekonečnými nárazy vody hroutí jeden mohutý pilíř za druhým, se vylamuje několik krví zalitých mužů, ostatní se stahují kolem svého velitele a probírají ho k životu. Forlong se postavil na nejistých nohou. Pohled mírně zastřený, pancíř na mnoha místech proděravěný, ale živ. Už není třeba, aby se se svými muži vrhal do krvavé řeže, neboť skřeti s vřískotem prchají z prohrané bitvy.

Rohanští, kterým hroty kopí i břicha koní barví rudá krev, se rozjíždějí dobíjet uprchlíky. Forlong a jeho družina pomalu postupuje zpět k Minas Tirith, neboť se dostavilo vyčerpání a všechny rezervy jsou vybrány do dna. Každý z nich má celé paže, čelní pancíř, nohy až po stehna zabarvené jednolitou vrstvou rudé kaše a každý krvácí aspoň z tuctu ran. Před nimi jedou vozy plné těžce raněných. A své mrtvé zítra pohřbí do kamenné mohyly na památku tohoto okamžiku příštím pokolením, pokud ještě nějaké budou počata.

Není to návrat vítězné armády. Třetina jich padla a třetina je těžce zraněna a přesto, že pobili ohromné množství skřetů, dobře ví, že je to jen první předvoj, který přišel prověřit jejich bdělost, a že je čeká mnoho bitev, mají-li přežít.
Stop

Potom přišly zprávy, že družinka se pokouší přejít hranice Mordoru. Bylo třeba odlákat pozornost. Legolas, Bohomir, já a sedm Gondořanů jsme byli vysláni proti Minas Morgul.

Husím pochodem jsme se opatrně přiblížili k pevnosti, která byla vklíněna mezi imaginárními skalami. Hlídal ji jeden skřet. Co skřet, skřítek, takový malinkatý, prťatý, sám... (pardon, nechal jsem se unést). Pohledem jsem zkontroloval, zda je nás opravdu deset vojáků, mohutných a velice dobře vyzbrojených. Samozřejmě ve srovnání s jeho ubohou šavličkou. Velice suveréně jsme se chystali zabrat tuto pevnost, jenže. Pro nějaké nesrovnalosti s obléhací vlajkou (neměli jsme ji, ale to měl vyřešit Karel pomocí vysílačky. Určitě to vyřešil, ale ten skřet to prostě nevěděl.) jsme tam nemohli vstoupit.

Tak jsme se vesele hádali. Čas vesele ubíhal a kde se vzal, tu se vzal, zvesela přiletěl nazgůl. (trojka?) My jsme se už tak vesele netvářili a nazgůl, přestože stále vesele lítal okolo, se neodvážil zatím přistát. Protože byl (čistě teoreticky) taky smrtelný a pak by mu zas tak veselo nebylo. No a k dovršení všeho veselého se začali do pevnosti trousit po malých skupinkách veselí skřeti.

To víte, sledoval jsem vše s klidem. Tam přichází tři, tam jeden, tam pět, tam čtyři, tu přichází jeden lučišník, tam se s kopce řítí pár nádherně rohatých skurut-hai, no a nás je přece deset. Kruci vlastně JEN deset. Právě jsem si to uvědomil, když veselý nagůl vesele přistál a s veselým výrazem zaskuhral nějaké kouzlo. Já jsem už chtěl zkušeně odevzdat morálku, ale naštěstí se objevil mezi námi jeden koumák. Omluvte čistě civilní citaci "Hele, ukaš mi ten papír s popisem kouzla, (na to jsme měli právo) nevím jestli nekecáš." Náš veselý nazgůl začal šacovat veselou kroužkovou košili. Kupodivu neměla kapsy. No a z toho vyplývá, že ten papír v kapse nebyl. No a když tam nebyl, tak jak jsme měli vědět, že je to nazgůl. Že.

Tak se ohlédl dozadu, a když uviděl napěchovanou pevnost tak, že hrozila plastickou deformací, jeho veselou tvář opět navštívil veselý úsměv. S odstupem času, myslím, že mě tehdy napadl naprosto nečekaný a geniální nápad. Zařval jsem "ústup". Musím uznat, že napoprvé (a taky naposledy) jsme ustoupili naprosto vesele, totiž spořádaně (jednalo se taky maximálně o dvacetsedm kroků). Seskupili jsme se za jakoby vyschlým řečištěm, které se táhlo po směru naší ústupové cesty. Boromir a já jsme stáli nejblíže k Minas Morguli (to znamená nejdál od naší věže. (( náhodou to tak bylo.)))

Dáin a ještě dva, o nic méně chrabří trpaslíci (rozuměj rasou, ne postavou), spolu s asi dvěma rohanskými si vybrali naštěstí tuto chvíli k posílení našich řad. Polonahý Dáin se přiřadil na špici k nám dvěma kapitánům. Své muže (trpaslíky, kteří testovali novodobý chránič rukou) strategicky rozmístil po kraji strouhy. Dlužno dodat, že to všechno nezměnilo veselý škleb na tváři protivníkú. Stále to bylo dva na jednoho. No pak si pamatuji jen boj tří šílenců proti Nazgůlovi, lučišníkovi a třem skřetům. Podařilo se jim sice na našem konci překročit strouhu, ale přes balvan se nedostali. Nazgůl, bez kouzel degradovaný na šermíře, sice hodně kvalitího, ale stejně, neměl se svou katanou proti dvojnásobné délce strašlivé sekery (a o mém obouručáku ani nemluvím ) skoro žádnou šanci.

Dáin vždycky vyskočil na balvan, srazil mu meč a já ho klepl. Nebo obráceně. Ti ostatní skřeti v našem úseku se sice snažili, ale. Jednomu jsem, samozřejmě nechtě, zlomil meč, druhý na mě vystřílel všechny šípy, třetí se nemohl dostat přes hustý porost a čtvrtého s přehledem srovnal Boromir. Mimo jiné nás taky chránil zespodu (ještě že tak).

Situaci jsem totiž považoval za udržitelnou, ale najednou se cosi zvrtlo. O jednoho muže pod Boromirem se na celém úseku, až dolů, podařilo skřetům jediným překvapivým a rychlým útokem překročit strouhu. Naši, samozřejmě ve snaze zachránit si život, volili úprk. Tím se situace naší malé enklávy, která byla hluboko v nepřátelské formaci, stala rozhodně veselou. Než se nazgůl dostal přes balvan, uběhli jsme z kopce hezkých pár kroků. Pohled na promíchané armády byl zezadu velmi komický. Všichni měli oči upřené před sebe a neviděli, že jen o pár kroků vedle běží protivník, který honí toho před sebou.

My dva s Dáinem, kéž mu sekera nikdy nezrezaví, jsme utíkali celkem v klidu (jestli to nebude tím, že nám nikdo nefuněl za zády a navíc nás kryl Boromir). A bavili jsme se. Představte si: klesající jehličnatý les. Měkké, pérující jehličí, celkem veliká hromada chrastí. A teď: dva z našich to berou, těsně vedle sebe přímo na tu hromadu. Těsně před ní se rozdělí, každý ze své strany ji oběhne a zase se za ní dostanou vedle sebe. Celý tento naprosto šíleně veselý manévr úplně dokonale kopírují dva skřeti. My běžíme asi šest kroků za nimi stejnou rychlostí. Oba naráz, a vedle sebe, se vymrštíme přes tu hromadu a dopadneme tak půl kroku za ty dva skřety. Obě naše zbraně úplně ve stejný okamžik zasáhnou jejich záda. Oběma skřetúm, úplně zaráz, vyjde přes rty smrtelný výkřik (ani se nezdržujeme trofejemi). Prostě Conan hadr. Pak jsme se s Dáinem rozdělili, Boromir a já jsme už bez problémů dorazili do věže a o trpaslíkovi jsem od očitého postiženého slyšel tohle.

"Toho polonahého ďábla jme my, skurut-hai zatlačili do míst, odkud nemohl utéct. Velice pomalu jsme se půlkruhem svírali a on stál u stromu. Jediná cesta vedla přes naše mrtvoly. On se najednou rozběhl. Všichni jsme se skrčili za štíty a očekávali drtivý nápor. Jenže těsně přede mnou zrychlil, já se skrčil ještě víc, zauzlil svaly a (podle mého odhadu ten skurut měřil dobrých stoosmdesátpět centimetrů!) zapřel se do štítu. Jenže on vyskočil, téměř mě přeskočil a jak byl nade mnou, tak mi svou sekyru zarazil do zad. No prostě, válel jsem se po zemi, moji kámoši vypadali jak solné sloupy a trpaslík po několika kotoulech, ta rana ho opravdu musela ve vzduchu zbavit rovnováhy, pelášil k Neumětelům." (řekl "pryč", ale toto se mi zdá pikantnější). "Prostě nááádhera." (To byl ten maník z vlaku.)

Play script 5
Malá armáda zoufalců se pomalu blížila k horám a strašné pevnosti Minas Morgul. Mezi odvážlivci se nacházel Boromir, poslední syn pána věže; elf Legolas (přišel, aby pomohl přátelům) a Forlong, který šel, aby zničil co nejvíce nepřátel než sám padne.

Za nejbližším zákrutem cesty, která se točila mezi skalami, se objevila hrozivá mohutnost černé citadely. Výprava stanula před ocelovou branou. Bylo ticho. Bylo absolutní ticho, které se dusilo tichem a jehož smrtelně výkřiky ničily odhodlání a teplo v myslích mužů.

Na hradbách se neprocházely stráže a nikdo je ze střílen nezasypával šípy. Jenže bylo třeba proniknout do pevnosti. Ale slézt ty nebetyčné hladké stěny, hladké tak, že ani Sauron nedokázal vyrobit lepší, bez žebříků? Nemožné. Zatímco přemýšleli jak se dostat dovnitř, Legolas zahlédl vysoko, vysoko mezi mraky tmavý stín. Nazgůl. Srdce se zachvěla chladem. Někteří již slyšeli jeho výkřiky, a ti co neslyšeli, představovali si je z vyprávění jako horší nežli smrt.

K dovršení všeho zlého se v průsmyku nad městem objevily první jednotky skřetů. Velice moudře se kapitáni dohodli na ústupu. Nepřítel se dal zlákat snadnou kořistí a tak nakonec stály, jen přes řeku proti sobě, dvě armády. Tu na bílé straně naštěstí posílilo několik trpaslíků a hlavně Dáin, kompletně oděný v ocelovou zbroj. Jeho sekera byla nadprůměrně veliká a těžká, ale svíral ji jako kus dřeva. Tak stáli vedle sebe Boromir, Dáin, Forlog, o kus níže Legolas a spousta chrabrých mužů i trpaslíků. Nastala bitka, ve které se snažili skřeti překročit řeku. Skutečně se jim to na konci u kapitánů podařilo. Vedl je totiš nazgůl, Třetí z devítky. Ale kapitáni ho nepustili ani o krok dál. Nakonec se zachytil spolu s několika největšími skřety těsně u břehu, ostatní dostala řeka.

Vypadalo to, že bitka dosáhla určité rovnováhy, ale opak byl pravdou. Najednou se všichni skřeti rozeběhli do řeky, a přesto, že mnohý zahynul při přechodu, strašlivým náporem prorazili na druhou stranu. Muži, útokem oddělení od svých velitelů, začali prchat, a za nimi, jako pokřivené stíny skákali skřeti. Kapitáni zůstali opomenuti v týlu nepřátelské formace, protože nazgůl se ztratil lízat si rány, které mu uštědřil Dáin svou sekerou. Těch několik málo bojovníků se pustilo za skřety a z pronásledovatelů se stali pronásledovaní. Mnohému z gondorských se ulevilo, když za sebou uslyšel smrtelný výkřik nepřítele. Skřeti nakonec nechali muže na pokoji a vší svou záští a zlobou se obořili na kapitány. Jsouce v nastalém zmatku odděleni od sebe a obklopeni mořem nepřátel, stali se na chvíli skalisky mezi přílivovými vlnami. Nakonec se všichni štasně probili zpět. Až.

Až na Dáina. Jeho sekyra jej sice obklopila blýskavým kruhem, ale těžko se s ní brání. Brnění nespočetné údery sice zadrželo, ale šavle přece jenom několikrát zasáhly řemeny a zbroj se rozpadla na jednotlivé pláty. Dáin, polonahý, rudý od hlavy až k patě, zatlačený ke skále a obklopený půlkruhem nepřátel se rozhlédl. A rozeběhl se. Zbavený těžkého brnění, jenom ze svou, nyní už zubatou sekyrou, zamířil přímo do středu skurut-hai. Oni, přestože vyšší než trpaslík, měli před tímto bojovníkem veliký respekt. Nastavili před sebe mohutné štíty v neprostupnou zeď. Necouvli ani když Dáin ještě zrychlil, jen se trochu schoulili, aby vydrželi očekávaný náraz. Ale Dáin se těsně před štíty mohutným odrazem vznesl nad jejich hlavy a jeho sekyra dopadla s drtivou silou. Téměř přepůlený skřet, kterému se sekyra zasekla do zad utvořil svým pádem tolik potřebnou mezeru, kterou trpaslík proletěl jako šíp. Než se skřeti vzpamatovali, dohonit už ho mohl jedině nazgůl. Zkuste honit severák. Stop

Prostě vrátili jsme se téměř vítězně a já konečne zvýšil maximum na pět životů a měl jsem již devět ověřených. Potom se konala bitva na polích Pelenoru. Černá strana, bylo jich víc, bílá, chyběli elfové a někteří ostatní, a Saruman stanul uprostřed v síle asi deseti mužů. K Sarumanovi byli vysláni zástupci obou stran, aby ho přiměli připojit se k nim. Nepřijal nabídku černé strany, a tak naši vyslanci zajásali. Jaká chyba. Hned po odtroubení bitvy se na nás Saruman proti všem úmluvám vrhl a způsobil zkázu našeho pravého křídla a já jsem znovu zezadu padl Sarumanovou rukou. Tuto bitvu jsme prohráli.

Play script 6
Mnohým z těch, kteří očekávali nastávající řež sešikováni před branami města, se ještě nezahojily rány z minulé bitvy a již znovu musí čelit přívalu čersvých nepřátel. Mimo toho, že jich bylo mnohem, mnohem více, se na pravé straně, uprostřed mezi armádami objevili Sarumanovi pololidi a skřeti. Vypadalo to jako by se ještě nerozhodl, kterou stranu má podpořit. Mnoho ze skleslých pohledů gondorských zaplálo znovuoživenou nadějí. Byli schopni dokonce odpustit Sarumanovi jeho zradu v Helmově žlebu. To bylo přece něco jiného. A Saruman byl přece největším z Rady a proti Sauronovi dlouho bojoval. Hned se dýchalo lépe, když vyjednávači černých zlostně zamířili k vlasním řadám a vyslanci Denéthora se vraceli s radostnými pohledy zpět.

Zbraně se už nezdály tak těžké a nepřátel už nebylo tolik. Na pravém pravém křídle stála část mužů Minas Tirith vedená Boromirem a Forlongem, byl tu i trpaslík Dáin v nové zbroji, střed byl tvořený zbytkem gondorských pod velením Faramira a levé křídlo tvořili rohanští.

Správa, že Saruman bojuje na naší straně se rozšířila jako blesk a hned po zahájení bitvy se všichni mužové rozeběhli vpřed. Nešťastníci. Sotva se pravé křídlo dostalo těsně za Sarumana, nastala jeho zkáza. Jeho skřeti se rozeběhli vpřed a jediným, naprosto nečekaným úderem se přehnali přes Boromira a ostatní. Mnohý z mužů umíral s jasně otevřenýma očima plnýma strašného překvapení.

Na rohanské narazili nazgůlové a sám Faramir padl, když jej prostě zatlačili do řeky. Naštěstí je možné se přes chrabré gondořany přehnat, ale není možné je jedním úderem všechny zničit. Jakmile se převalila vlna dupajících dohou a sekajících šavlí, z bahna se ojediněle zvedají zakrvácené postavy a když vidí stav bitvy, rychle prchají za hradby města. Tak se zachránil Dáin, Boromir a Forlong, který ve svém srdci třímá novou osobní zášť proti Sarumanovi, neboť ho zase zradou ze zadu srazil. Už není dost mužů ani na obranu města, ale, jak se zdá, skřeti po vyhrané bitvě na polích Pelennoru se obrátili zpět. Stop

Za chvíli přišla zpráva o tom, že se družinka chystá překročit hranice Mordoru. Armáda bílých, musela napadnout Minas Morgul a tak rozložit síly nepřítele.

Největší armáda, jakou jsem doposud viděl, zamířila do hor. Oproti očekávání obsadilo věž větší množství skřetů, skurut-hai, tři nazgůlové a samozřejmě Sarumandots.

Jakmile jsme se shromáždili, vystoupily tři postavy a třikrát se ozvalo ZAKLÍNÁM. Už je to jasné. Samozřejmě devadesátpět procent naší armády mělo morálku menší neš čtyři, včetně mě.

Někdo z našich vyhlásil ústup. Smutně musím prohlásit, že většina naší armády se dala bezhlavě na útěk. Na to samozřejmě čekali nepřátelé, na třicet se jich vyřítilo z hradeb (pro ilustraci, původní hradby nestačily, a tak byly asi dvakrát zvětšeny).

Panický útěk většiny našich vojáků se nezměnil v historickou porážku hlavně díky několika lidem. Nerad bych někoho nejmenoval. Ale poznal jsem jenom trpaslíky a Legolase. Jmenovitě. Mé oblíbené pravé křídlo a střed (dvanáct až osumnáct skřetů) chránil Neznámý trpaslík (chránič na ruky), Legolas, Bohomir, Dáin a já.

Naše zuřivost byla obrovská. Viděl jsem jenom řadu skřetů, kteří se na mírném svahu zdáli větší, a sehranou práci tří Bojovníkú. Obrovskou a demoralizující rychlost polonahého Dáina, zarputilost a drtivost Boromira (pracoval na levé Dáinově straně) a mou šílenou práci mečem, nad kterou by šermíř zaplakal, na straně pravé. Vypadalo to asi takto: Dáin se vrhl tři kroky do útoku a obyčejně dostal jednoho skřeta. Následný protiútok zastavil Bohomir štítem a s přehledem zlikvidoval dalšího, nebo mečem zachytil útok na Dáina. Já jsem ho podobným způsobem chránil zprava. Nutno dodat, že jsme neztratili (v této fázi ústupu) ani jeden život. Dostali jsme se až na okraj lesa, kde nás podpořili ti odvážnější, ale spíše morálně než jinak. Pak jsem uviděl Sarumana, Boromir a Dáin dva nazgůly a všichni jsme je vyzvali na souboj. Já už s trochu ochlazeným hněvem proti Vláďovi. Domluvili jsme se na ztrátě nejvýše dvou životů (zbývali mi tři) a on souhlasil a čestně dodržel. Měl zajímavý úder, většina šermířů zaútočí přímo, ale on ťal z vrchu a změnil směr na můj levý, či pravý bok. Zajímavé i účinné --- dostal mě. Potom následoval sled mých akcí. Silou jsem mu srazil meč a horní třetinou své zbraně zasáhl jeho levé rameno. Jedna--jedna. Potom jsem odrazil pár jeho úderů, bylo vidět, že neměl svůj meč, byl hodně mrštný, hodně mi unikal dozadu, několikrát jsem mu hrotem sekl přes hruď, ale naneštěstí tyto zásahy neplatí. Zatracené pravidla. On toho určitě zneužíval. Po jednom takovém útoku mě zasáhl bodnořeznou ranou do vnitřní strany lokte, prohrál jsem jedna--dva.

Dáin ještě bojoval s protivníkem a Bohomir s přehledem rušil dalšího nazgůla. Jenže, tímto soubojem jsme se ocitli uprostřed armády Mordoru. S absolutní drzostí jsem se v klidu prodíral tímto houfem a rukou si dělal cestu. Nikdo na mne nezaútočil.

Play script 7.
Poslední armáda Gondoru. Na hradbách nezůstal ani jeden muž. Nastoupily dokonce i stráže citadely. K nim se připojily ubohé zbytky rohanských a několik jednotek trpaslíků. Byl to poslední pokus dobít Minas Morgul. Po dlouhém pochodu dorazili před soutěsku. Ale tentokrát je neočekávala mlčící pevnost. Celé údolí vřelo rušným životem. Tisíce skřetů zaplnilo každičké místečko kam až oko dohlédlo. Nad nimi poletovalo několik stínů. Ty si jako první všimly těch pár set tvorů v ústí soutěsky a všichni se rozletěli k nim. Vzduch zaplnily smrtící výkřiky beroucí dech, zrak i odvahu. Konec. Jako na obrtlíku se všichni vojáci otočili a prchali pryč. Bláhoví. Kam uprchnou, jestliže teď nepadnou a nesplní tak plán, který znal jen málokdo. Odvrátit Sauronovo oko od prstenu, který se družinka snažila přenést do Mordoru. A tak se těch několik vědoucích obrátilo a přijali boj. Trpaslíci dlouho odolávali skřetům, ale když se před Dáina snesl okřídlený stín...

Dáin, přestože zničil menšího z nazgůlů a utvořil kolem sebe val mrtvých, padl rozsekán na kusy mordorskou armádou. Legolas, těžce zraněn, vyvázl v lese, který ho ochránil. Boromir, který zabil dva nazgůly a desítky skřetů, nakonec nevládl rukou a jako mrtvý byl odnesen řekou, aby se o několik dní později probudil daleko od Města. A Forlong? Tomu se splnila touha utkat se ze Sarumanem, a přesto, že než se k němu dostal, byl mnohokrát raněn, a jeho cestu tvořila řeka krve, se dlouho bránil kouzelníkovi. Téměř na konci sil se o několik dnů později dovlekl před bránu města. Ale jak se dostal přes mordorskou armádu, o tom už nikdy nemluvil...

Všichni lidé, elfové a trpaslíci se v jeden strašný den zachvěli, schoulili do sebe a propadli malomyslnosti. To se celým světem nesl strašlivý výkřik před nímž hlasy nazgůlů zněly jako kňučení psa. Přes celý svět se natáhl stín podoben obrovské postavě. Na prstě jí zářil rudým ohněm svítící kruh. Již se nikdo nikam neschová a všichni bídně zahynou pod biči dozorců.

V tom z Lórienu vyletěl bílý blesk a uťal stínový prst, a ohnivý kruh bledl, zmenšoval se a padal dolů. Obrovská postava se náhle začala smršťovat a zamířila k Temné věži. Spousta tvorů, kteří před ní prchali a nyní stáli porůznu na cestách do hor či hlubokých hvozdů, ucítila, že ještě snad není konec dobra na zemi. Ale na vítězství se mohlo pomýšlet jen tehdy, když jediný prsten najdou oni a ne Sauron. Znovu se jejich ruce přiblížily k ohmataným rukojetím zbraní. A kam se vlastně ten kroužek poděl?

Daleko od nich, v malé zemičce maličkých lidiček si jeden, právě když po dobrém obědě pouštěl do větru obláčky kouře a pranic se nestaral o jiné, právě všiml maličkého prstýnku ležícího u jeho nohou. A co myslíte že udělal? Dál bafal ze své dýmky kvalitní tabák z Jižní čtvtky a ten důležitý kousek kovu prostě strčil do kapsy u odpoledního pláště. Stop

V hradě byla sešlost všech ras a mrtvol, nebyly žádné životy a situace rovna porážce. Byl jsem vyslán do Rohanu pro životy a poprvé jsem potkal někoho z Elfů, cestou jsem našel vysíleného Bohomira, který dorazil nazgůla a sejmul ještě dva další skřety, ale už nevládl rukou. Dáin, Dáin prý padl... Oba jsme se dobelhali do Rohanu. Bylo posledních devět životů.

S doprovodem dorazil vůdce elfů do Minas Titith, a tam jsme se dozvěděli, že Sauron získal Jeden prsten a domlouvala se bitva, v níž bychom vítězstvím uhájili remízu. Bohužel se nakonec konala nahoře v Mordoru. Nezúčastnil jsem se jí ani já ani Boromir, ani další pojmenovaní ze strany bílých (ale ani např. druhý nazgůl atd.). Balili jsme si věci. Prý jsme podruhé prohráli, ale to na výsledku hry nic nemění. Strana bílých skončila porážkou.

Ale prohrál jen ten, kdo na této akci nebyl, anebo odcházel znechucen. Byla to skvělá zábava a pouze organizátorům vděčíme za nádherný víkend. Chtěl bych jim poděkovat a vyzvat je, aby se nenechali odradit nářky na pravidla (ne, že by nesnesla nějaké úpravy). Konečné zhodnocení: Bitva se konala za slušného počasí v krásném prostředí rakovnického údolí. Sjelo se na sto bojovníků, mohlo by jich být radši čtyři sta. Kostýmy byly pěkné a zbraně rozmanité. Parta dobrá. Organizace díky vysílačkám pružná, podobnost příběhu dostačující.

Tato hra jako taková má však jednu chybu. V knize Sauron nevěděl o tom, že se někdo pokusí pronést prsten do Mordoru a zničit ho. Uvažoval pouze nad možností, že jej Aragorn použije proti němu. POUZE díky tomu Sauron prohrál. Tady už fiktivní Sauron o této možnosti věděl a mohl se podle ní zařídit. To podstatně SNIŽUJE šanci na vítězství bílých, i když byla silová rozvaha téměř stejná. Říkám to jako fakt, Ale NEVÍM, jak by to šlo obejít.

Další nerovností bylo asi toto. Nazghůlové, devět prstenových přízraků. V knize bylo devět na statisíce skřetů a tisíce bílích. Tady bylo devět asi na čtyřicet bílých. To znamená, že nesmírně silná postava s kouzelným potenciálem se mohla přidat do každé nepřátelské formace, a být rozhodujícím faktorem v bitvě. Stačilo jedno písknutí a všechny nepojmenované postavy odcházely z boje.

Bohužel nemám zprávy např. o síle Gandalfa, toho jsem vůbec neviděl, ale proti Gondorským bylo neustále několik nazgůlů a my jsme byli bezmocní. Vážně. Naštěstí zasáhla soudnost většiny z nich a tuto výhodu nepoužívali proti obyčejným postavám (samozřejmě, pokud jim nešlo o krk) --- sami byli dobrými šermíři a věřili si. Ale tímto způsobem měli vždy eso v rukávu a mohli ukončit boj, pokud jim teklo do bot. Opakuji, neznám sílu Elfů a vím že, šestku naghůlů převálcovalo pár trpaslíků. Kouzelná odolnost a strašný, nejen psychický účinek sekyr. Ale gondorští, první v náporu, neměli žádnou šanci.

---

Pozdravy. Hlavně organizátorům. Vážně díky.

Janě --- Imrahilovi, vyrobím si pořádnou zbraň a naučím se šermovat a budu Tě chránit, i když si sama víš velmi dobře rady. Těším se až Tě příště uvidím, Moc.

Dáinovi a Boromirovi, přesto, že jsme všichni spolu bojovali jen ve dvou nájezdech na Minas Morgul, stala se z nás nejlepší trojice, o kterou se rozbíjela jedna přesila za druhou. Do příště vás v šermířském umění doženu a pak běda nepřátelům.

Druhému nazgůlovi. Nezapomeň na mě při žádné podobné akci, přijedu kdykoliv. Ale bylo by třeba, aby mi to došlo alespoň 24 hodin před zahájením.

Palčovi --- byl jsi dobrej, začínám cvičit všechny mladé, které mám na povel a přivezu je příště sebou (až deset).

Prvnímu nazgůlovi, Jankovi. Barbare, příště si to rozdáme... V jídelně u fazolí.

Sarumanovi, Vláďovi Chvátilovi. Podle mně jsi jediný pravý vítěz této hry. Role podlého Sarumana ti sedla fakt skvěle a nevím, jesli se mám víc obdivovat tvé strategické rozvážnosti, nebo šermířskému umění.

Aragornovi. Přes sympatie, které jsi u mne vzbudil, jsi to u Morannoru přehnal, je to jen hra a měl by ses krotit.

Všem. Příště přijeďte všichni a vemte s sebou známé --- čím víc, tím líp.

Příště se uvidíme

Petr Suchánek, Zlín