Letošní Oslava se konala kousek od Prahy na chatě Jiřiny Vorlové v Mnichovicích. Už v pátek večer se začalo sjíždět množství nedočkavých hobitů toužících po chutné krmi na oslavě. To ještě netušili, že soutěž o Bilba bude vytvořena tak, aby si následnou hostinu všichni opravdu zasloužili a nerušeně si povídali. Ze zaručených zdrojů vím, že ten večer se již nic význačného nedělo a skupinky diskutujících se postupně během noci uložily k spánku.
Když jsem v sobotu něco po desáté hodině dorazila na místo, všichni odpočívali po bohaté snídani (jak jinak, jsme přece mezi hobity), hráli na kytaru, zpívali, hráli Pylos či se jinak bavili. Ihned jsem byla Danielou Binderovou připravena o peníze a mohla se přidat k ostatním. Honza Vorlíček byl evidentně nespokojen s tím obrovským potenciálem, jež zahálí a jal se volit krále, kteří si museli vybrat své poddané. Těmito vyvolenými byli Jakub a David Kočí, Michal Bronec a Dan Soukup. Až na Jirku Grunta, jež se raději sám odsoudil k údělu dřevorubce, byli všichni ostatní rozděleni do jednotlivých skupinek a přesvědčeni, že teď nastává ta pravá chvíle pro nové hobití hry. Pro lepší odlišitelnost jsme si nejprve vybrali jména: Sedmá beruška z devíti, Diskutabilní Melkor, Pozdvižený Andúril a Draťobijci a byli seznámeni s jednotlivými soutěžemi. Nebudu čtenáře připravovat o překvapení, ponechám si jejich jména i pravidla zatím pro sebe a popíši je v pořadí, jak jimi procházela naše družinka.
Každý ví, že dostat se do Odulina doupěte, stejně jako do doupěte jiného pavouka, může být věcí velmi nepříjemnou. Pokud jsou hobiti trénovaní, udělají na pavouka dlouhý nos a aniž by jej probudili, prolezou skrz síť, každý samozřejmě jinou dírou, protože kudy někdo prolezl, tam se pavučina uzavře. Se sítí se organizátoři stavěli prý tři hodiny, Petr Macháček ji zvládl pochroumat za pár sekund, když zkoušel, jak by jí mohl projít jako poslední. Jakub Kočí si k její úplné demolici musel přinést matraci, aby při kotoulu letmo skrze a pod síť měl měkký dopad. Za necelou půlhodinku jsme postavili síť novou. Motivací nám v tomto případě nebyla Odula, ale Honza Vorlíček, který kdyby přišel náhodou v okamžiku stržené sítě, asi by nás všechny omotal vláknem a pověsil na konstrukci původní sítě. Honza přišel až v okamžiku, kdy jsme se pokoušeli předpisově prolézt a krom poznámek o příliš velkých okách a následné snadnosti úkolu raději nic neříkal.
Odule jsme šťastně utekli i nastal čas dát si kafíčko. Původně jsme si chystali chuťové buňky na velmi silnou či odpudivou kávu, ale ouha - jedna skupina postavila pevnou kozu vybraného formátu a druhá skupina na ní celá naskákala. Když byli všichni nahoře, koza se mohla ještě nějakou dobu vetřelce pokoušet setřást. Kdo spadl, prohrál a strany se vyměnily. Při remíze v prvním kole se toto celé ještě jednou opakovalo. Pak už by to byla úplná remíza.
Komu kafe vyrazilo dech, mohl jej znovu chytit při známé hře HU-TU-TU. Vždy na střídačku vybíhá člověk z jedné či druhé strany a snaží se dotknout lidí v druhé polovině a vrátit se zpět. To vše na jeden nádech a vydávání slabiky tu po celou dobu pobytu v poli soupeře. Komu došel dech, byl mrtev, jinak byli mrtvi ti, kterých se dotknul (či se dotkli jeho). Drobnou a v útoku často využívanou změnou oproti běžným pravidlům bylo, že obránci se nesměli aktivně bránit dokud se útočník někoho z nich nedotkl.
Pohledy na unavené hobity přiměly organizátory k vyhlášení přestávky na jídlo. Po přestávce na nás čekala další družina na kafčo a HU-TU-TU a zničené nás Jiřina Vorlová přivedla k veliké řece na jejímž břehu bylo o jeden kámen méně, než bylo hráčů a my měli za úkol po nich tuto řeku překonat. Ač jsme se převelice snažili, dvakrát jsme spadli do řeky a jediný břeh, kde se dalo vylézt, byl na výchozí straně. Do třetice všeho dobrého jsme se dostali až na druhou stranu, a protože ostatní byli plně zaměstnáni, dali jsme se do svačinky nošené ve vaku našeho velkého krále.
Takto posilněni jsme remízovali s poslední družinkou a pustili se do klidnější zábavy - hod šipkami na terč, kterým, k velké lítosti většiny, nebyl Honza Vorlíček. Pro příliš pozdní hodinu byl vynechán hobití národní sport - golf - a všichni ochotní hobiti byli vyzváni k pomoci s přípravou hostiny, aby byla ještě za světla. Vynesly se stoly, chlebíčky, saláty, koláčky a jiné pochutiny. Honza Vorlíček se ukázal býti zdatným kuchařem a po důležité přednášce na téma Co je to a kolik je v tom cibule např. Toto je mrkvový salát a není v něm cibule. ... Toto je rajčatový salát a je v něm hodně cibule. , jsme se mohli pustit do hodování.
Souboj o Bilba však ještě nebyl u konce. Každý si nalezl tužku a papír a psal slova z okruhů, jež diktovala Daniela. Vše muselo být z Tolkienova díla. A tak jsme se snažili vymyslet, které z měst, řek, hor, jmen elfů, lidí, skřetů či hobitů napíše nejvíce z přítomných tvorů. Aby jich nebylo právě třináct, zaimprovizovali organizátoři a přidali vražedný poslední okruh - výrok či citát.
Nejžhavějšími uchazeči byli členové družinky Draťobijců, kteří vyhráli sportovní část, ale když se vše posčítalo, ukázalo se, že zůstávají tři kandidáti s nejvyšším počtem bodů, Dan Soukup, Gilhad a Zdeněk Hedlík. Zatímco se připravovali na zlatý hřeb večera - hádankářskou soutěž, Petr Bohdan hrál na kytaru písně poetického společenstva a všichni se bavili, nu, jako na oslavě.
Hádanky byly velmi hezké a vesměs obtížné. Seznámit se s nimi můžete na jiném místě Palantíru. Štěstěna byla chvíli na té, chvíli na druhé straně, ale nakonec zvítězil a Bilbem pro příští rok se stal Dan Soukup. Po slavnostním projevu, na němž letos opět chybělo číslo s prstenem, se ukázala náročnost celé Oslavy a takřka všichni se velmi záhy rozprchli a ulehli ke spánku.
Protože jsme večer nezvládli všechno sníst, čekala ráno na ty, jež brzy vstali, přebohatá snídaně. Po ní se sedělo, odpočívalo, hrálo na kytaru a provozovaly se další podobně nenáročné činnosti. Nejvíce zájmu okolí vzbudil Michael Bronec, který se pokoušel osvěžit okolí ve vaně s dešťovou vodou. O tuto příjemnou lázeň jej čerstvě vykoupaní nemohli připravit. Všichni byli uchváceni pohledem na jeho oranžový plavecký úbor (čtěte trencle) s hnědými čtverečky.
Většina chtěla jet domů s ostatními, čímžto se vůbec nevědělo, jak se pojede. Až se ve 13:45 zvedlo pár lidí, že jedou a postupně se přidali skoro všichni. Nakonec jsme byli svědky rychlé a zajímavé proměny - 13:44 seděl kroužek lidí kolem kytary a spokojeně pěl, 13:50 již bylo takřka uklizeno po oslavě, stoly odneseny, jídlo uklizeno a většina vyrazila na vlak. Sportovněji založení hobiti ještě pomohli Jiřině douklízet zbytek a po pár minutách též vyběhli.
Ve vlaku jsme dělali zmatek popocházením z jednoho vagónu do druhého a zase zpátky, ale zbyl nám čas i na povídání. A už nás vítá pražské Hlavní nádraží a to je čas rozloučit se a rozjet do svých domovů.
Jana Syrovátková
