O Tolkienově díle jsem poprvé slyšel ve 4. ročníku gymnázia z referátu spolužačky v rámci literárního semináře. Do té doby jsem byl jaksi netknutý.
Dnes je mi až záhadou, jak bylo možné, že jakožto vášnivý čtenář dobrodružné literatury, sci-fi i fantasy jsem Tolkiena dlouhá léta míjel.
Vzhledem k tomu, že právě probíhalo meziobdobí mezi prvním a druhým vydáním PP, odpoledne po zmíněném referátu jsem si to úprkem zamířil do Obvodní knihovny, čímž jsem si definitivně podepsal svůj ortel.
Předmaturitní období jsem tedy místo učením převážně trávil opakovaným hltáním stránek Hobita, Pána Prstenů a Silmarillionu. Naštěstí se to na výsledku maturity moc nepodepsalo.
Podepsalo se to ovšem na mnohém dalším. Další rok jsem sice ještě vydržel v blažené neorganizovanosti, ale v létě 1994 jsem (z zcela netolkienistických důvodů) navštívil první Bohemiacon, který se sice Tolkienovi vůbec nevěnoval, ale já jsem, opojen novým prostředím, narazil na pozvánku na Dracon a tam se v té době pořádaly kongresy Společnosti.
Pokud se mě někdo zeptá, čím mě přitahují příběhy napsané profesorem Tolkienem, nejsem si jist, že budu schopen adekvátně odpovědět.
Tolkienovy příběhy ukrývají obrovskou vnitřní sílu, která až neskutečně silně působí na čtenářovu psichyku. To co mě asi nejvíce přitahuje, obzvláště na Pánovi Prstenů není přímo děj, ale jsou to emoce, které ona slova budí v mém nitru pokaždé, kdy je čtu. Existuje několik pasáží Pána prstenů, které nedokáži přečíst bez toho, aby mi zrak zakrývaly slzy. A nejsou to pasáže vzbuzující smutek, ale spíše naopak. Je mi líto Gandalfa padajícího do propasti v Khazad-dűm, ovšem mnohem více se mých citů dotýká jeho návrat.
Možná je to i tím, že s pozitivními a krásnými událostmi si Tolkien vyhrál mnohem více než s těmi špatnými. Všechno to krásné v Tolkienových příbězích díky tomu působí mnohem opravdověji než to špatné. A ač racionální myšlení nutně musí protestovat vůči jisté naivitě a nadsazenosti dobra v rámci příběhu, citová stránka osobnosti je nadšená a pláče radostí.