Tento rok je opravdu bohatý na výročí. 3. ledna jsme si připomněli hobitsky význámné 111. výročí narození profesora Tolkiena, které jsme i oslavili pořádáním Tolkienconu a před pár dny 2.září byl den 30. vyročí profesorova úmrtí.
V minulém Palantíru jsme slíbili přinášet krátká vyznání milovníků Tolkienova díla, měli jsme sice původně trošku jiný záměr, ale vzhledem k tomuto výročí se nám do mysli vkradla Vzpomínka na J.R.R.Tolkiena.
Je 2.září roku 2003 a na zem se snáší tma. Dnešní den není na první pohled ničím zvláštní, ale pro fanoušky trilogie Pán Prstenů a dalších knih profesora J. R. R. Tolkien je připomínkou smrti tohoto výjimečného autora.
Nevím o životě pana Tolkiena nic zvláštního, jen to, co jsem se dočetla z přebalů jeho knih a mnoha článků v nejrůznějších časopisech. Nebudu vás zatěžovat tím, kde se narodil, jak žil, kde studoval, kdy si vzal svou ženu Edith či kolik měl dětí. Tento článek, psaný pod tíhou smutku nad jeho úmrtím, je pouhým vyjádřením obdivu tomuto báječnému autorovi.
Pro mě, jako pro oddaného fanouška, jsou Tolkienovy knihy něčím posvátným a když kteroukoliv z nich beru do ruky, probíhá mnou příjemné mrazení, které je zárukou jedinečnosti všech příběhů. Je velmi těžké zakrývat, že mě fascinuje promyšlenost celého světa Pána prstenů, a proto se o žádné zakrývání ani nesnažím. To, že Tolkien sám žil ve Středozemi, dokazují nápisy na náhrobním kameni obou manželů. Pod jménem Tolkienovy ženy Edith je připsáno jméno Luthien a pod jménem Tolkiena je jméno Beren. Předpokládám, že vám nemusím vysvětlovat, co tato dvě jména znamenají. Kdyby to však přece jen někdo nevěděl, tyto jména symbolizují dvě rozličné strany, které se i přes strasti a úklady nakonec spojily jednu. Jsou to symboly nekonečné lásky, která skutečně sahá až za hrob a jde přes všechny překážky s nadějí, že dosáhne toho, po čem touží.
Je až neskutečné, s jakou přesností a dokonalostí jsou psány příběhy Jednoho Prstenu. Vše je detailně promyšleno a každá událost má své přesné místo v ději i ve Středozemi. Také elfský jazyk, který Tolkien vytvořil, by bylo možno používat jako jazyk rovnocenný češtině či angličtině. Vše jen potvrzuje kniha Sil marillion, kde jsou zapsány příběhy Prvního a Druhého Věku Světa.
Protože mě celá kniha velmi fascinovala, cítím se nesmírně zahanbena tím, že jsem její krásy objevila až po shlédnutí filmového zpracování Společenstva Prstenu. Když jsem odjížděla do kina, navrhla mi moje matka, abych si knihu přečetla a já ji s díky odmítla. Jaké bylo její překvapení, když jsem se hned po návratu dožadovala Hobita a za tři dny všech dílů Pána Prstenů! Tyto knihy jsem přečetla obrovskou rychlostí a pamatuji si z nich každičký detail, což se mi většinou nestává. Poté, co jsem se konečně dozvěděla, jak vše dopadlo, pročítala jsem opět všechny svazky kolem dokola, a nemohla jsem se nabažit toho výtečného příběhu. Také film, podle mě velmi kvalitně zpracovaný, jsem shlédla nejméně padesátkrát, kdykoliv jsem měla příležitost. Nic se však nevyrovná tomu pocitu, když pod prsty cítíte papír, do kterého je vtištěn ten fantastický svět, který vás dokonale pohltí a po dočtení ho již nechcete opustit. Když jsem knihu dočetla, pocítila jsem obrovskou beznaděj a lítost, která pramenila z toho, že to není skutečnost a já nikdy Středozem nenavštívím.
Nejde vůbec popsat, jak na mě Pán prstenů zapůsobil. Jedno je však jisté. Tato kniha změnila od základů můj život a po jejím přečtení jsem začala lépe chápat okolní svět. Dalo by se říct, že mě v mém dospívání posunula o notný kus vpřed. Možná se některým z vás, kteří tento článek čtete, zdá, že je plný nenaplněných a cynických klišé, ale já věřím, že se najde někdo, kdo se mnou bude souhlasit v názoru, že profesor John Ronald Reuel Tolkien byl géniem své doby a díky jeho knize je jím dodnes. Má mou nejhlubší úctu a obdiv.
