Klasická dřevěná bitva na motivy Pána prstenů se letos myslím mimořádně povedla a řekl bych, že byla hodnotná i z jaksi tolkienovského hlediska, protože, ač to nikdo nečekal, sledovala děj knihy překvapivě přesně. V odpoledních hodinách byla Bílá strana demoralizovaná řadou porážek, z mnoha jejích věží zbývaly ruiny, když Aragorn Darion vedl poslední zoufalý útok na odpoutání pozornosti od malé družinky nesoucí Prsten k Orodruině. Podařilo se (poprvé po čtyřech letech byl Prsten zničen) a Černé hordy prchaly v panice před obnoveným náporem Svobodných národů. Nutno říci, že to taky mohlo dopadnout jinak, kdyby na Bílé straně nebojovali (a nelétali) tři roztomilí orlíčci, z nichž jednoho jsem požádal o vyprávění, jak že to tedy doopravdy bylo..

„Slyšíte? Slyšíte to bušení mohutných křídel, opírajících se do vzdušných mas. Pohleďte vzhůru, jak jejich majestátná těla se rýsují proti blankytně modré obloze“
To sou kecy. Klasickej přízemní pohled. Tady nahoře se rýsuje akorát mohutná postava Zipa, kterej si před holkama, nevim proč, nechává řikat Gwaihir. Pak možná hubená, věčně nenažraná postava kukačky Vlada. Co se mě tejče, tak já se vůbec nerýsuju. A nevim, co je na mejch kumpánech tak majestatnýho, takže ticho. A kde to vůbec sme?
Ňáký hory nebo co. Hele tady z tý jeskyně něco kouká.
Zob!
„Jauváááá!“ Hele už to leze ven.
„Ahoj. My sme orli.“
„Ekhrm“
„Teda. My sme orli a Kukačka. Kdo seš ty?“
„Já jsem odulá.“
„Hm, hm. Hele, já mám známýho dietologa a ten...“
„Hňupe lítavá! Já se jmenuju O-D-U-L-A!“
„Tak sorry. A co děláš tady v kopcích. Je tu nuda ne?“ „Žeru všechno živé, co sem přijde. S nikým nemám slitování!“
„A sakra. Mládenci! Zdrháme!“
Třeba se ještě někdy zastavíme, až bude nažraná.

„Ahoj my sme orli a Kukačka“ „Já jsem Denethor. Pán Gondoru…“

No a takle to všechno začlo.
A Co?
Někdo řikal největší stěhovací akce v dějinách lidstva, někdo konec světa, válka tisíciletí a já bych řek, že to byla pěkná blbost a že sme se do toho vůbec neměli míchat.
Já sem to teda tak úplně nepochopil, ale celý to mělo bejt vo tom, že nákěj pytel sebral asi nákěj slečně prsten a její starej ho chtěl zpátky nebo co. A jako že bude válka. Co se mě tejče do le na zemi se můžou třeba stavět na hlavu, hlavně, když budu mít co žrát. Tak nevim, proč se do toho máme plést. Ale od přemejšlení je tady Gwaihir, takže co bych si tim zatěžoval hlavinku.
„Skřeti útočí! Na hradby!“
Co za hňupa tak řve? Jo to je ten páprda. Ne. Opravdu se nehodlám unavovat. A navíc ty skřeti se určitě nemejeou a já bych od nich moch chytit nějakou ošklivou chorobu. Kdepak. A navíc bych se určitě rozcuchal.
Jako bych si to nemyslel. Jak naše militantní kukačka Vlado vidí příležitost, hned se musí vytahovat. Takhle si hrát se žrádlem, který se eště nemá jak bránit.
Gwaihir ty chudáčky taky bral pěkně, i když ne tak masově jako Kukačka. Zase to mělo styl. Byl to boj, ne Kukačky jatka. A já sem na to jen koukal. Přece se nebudu unavovat. Až někdo přišel na to, že pěšáci se dají shazovat ze vzduchu. To byla bžunda! Letíte, letíte. Snižujete vejšku. A když ste těstě před letcem, vysunete podvozek a milou oběť drapnete za ramena. Vystoupáte pár desítek metrů a pustíte. Buheheee. Chudáček se zmítá, jak padá a mává ručičkama pro případ, že by mu stihly dorůst křídla. Mává, mává, křídla furt nerostou. A pak se rozplácne. Príma. To mě baví.
„Vyhlídkové lety! Okružní lety po Gondoru.“ „Tady, tady. Já, já tu byl nejdřív.“ Chudáček. Skočit na takovej průhlednej reklamní tah. A taky letěl. A taky padal. A taky se rozplác. Nemá bejt blbej.

Tak sme se doho teď pořádně vobuli. Útočící skřety ňáko rozhodili ze vzduchu padající kamarádi, v hlavách se jim to rozleželo a povídali něco vo tom, že si spletli hrad nebo co a že se omlouvají. Nechali sme Gondor bejt a letěli očíhnout okolí.
To upouštění skřetů se mi vážně děsně zalíbilo. Asi si jich pár koupim domu a budu si s nima hrát. Moc ale nevydrží, jak dopadnou je z nich pucle. Moch bych založit chov a prodávát je. Už to vidim: „Upusťte si svého skřeta! K balení po deseti kusech lopatka a smetáček zdarma.“ To bude kšeft.
Taky sme sehráli zásadní roli v přepadení pirátskýho města Umbaru. Invaze na lodích. Kam oko pohlédlo samé válečné lodě. No né no, dobře. Byli tři, ale stejnak. V Umbaru se mi moc nelíbilo. Taky proto, že Umbařani byli už na vyššim stupni vývoje, díky čemuž znali tajemství ohnutýho klacku a provazu a mohutně po nás pálili. Úplně nejhnusnější fakt bylo, že ostatní přízemníci to vod nich asi vokoukali a luky si pořídily taky. Nic mě nedokáže tak namíchnou, jako když se mi někdo trefí šípem pod křídlo. Nebo i na horší místa.
No tak sme se otočili a oklikou přes Harad sme se vraceli zpátky. Doma jich bylo jen pár, žádný střelci, ale srabíci si náma hrát nechtěli – zabednili se vevnitř. Tak jim aspoň Kukačka ukrad zástavu. Patří jim to. Kdyby si s náma hráli...
Poledne už dávno minulo a my dva s Kukačkou (Gwaihir asi někde nahání baby) sme zkonstatovali, že sme eště od rána pořádně nežrali. Rozbalili sme si teda naše cestovní jídla. Půlka srnčího mezi bochníkama, hraboši nakládaný v oleji a jiná letecká strava. Gwaihir nejspíš ucítil vůni domácí stravy a připlachtil k nám. Vypadal celkem pochroumaně, ale žral, tak mu asi nic vážnýho nebylo. Když sem zrovna dožíral zadní nohu svý srnky, všimli sme si, že se k nám blíží Nazgúlové. Odložili sme tedy své svačinky, otřeli si ruce, připravili se. A čekali, až se přiblíží na vhodnou vzdálenost. Když se přiblížili... Navzájem sme se pozdravili, tak jak to dělávají odborníci od fochu. Musim říct, že přes všechna varování a předsudky sme s většinou Nazgúlů vycházeli výborně. Znáte to. Stejný řemeslo, stejný problémy. Pár z nich bylo i slušně vychovanejch, dobře oblíkanejch a měli i pěknej hlas. Celou tu grupu kazil jen jeden takovej vyslokej habán, co se furt chtěl prát.
Po sváče to bylo takový jednotvárný. Tu se to mlelo u ňáký hory, tamhle v ňákým dolíku. Gwaihir furt někde lítal, Kukačka byl v sedmim nebi, páč moch šikanovat protivníky. Já sem si zpestřoval dlouhé a nudné boje pouštěním skřetů.
To sem vám eště určitě neřikal. Totiž sledovat Kukačku jak se rve, je pohled pro bohy. Napřed si vyhlíd vhodnou skupinku skřetů nebo jinejch nepřátel to znamenalo tak pět, šest a vrhnul se mezi ně. Prach se vířil. Slyšet byl jen řev a krákání. Z chumlu občas vykoukla hlava hledající cestu ven. Když to všechno utichlo a prach se usadil, bylo vidět, že žrádlo už to má za sebou. Vlado si jen prohráb pěšinku a už hledal další maso.
U těchdle bojů se taky Kukačkovi podařilo ukrást další zástavu. Ja nevim, že si ty lidi na takový důležitý věci nedávaj větší pozor. Řek bych, že to je jeden z důvodů, proč budou navěky chodit jen po zemi. Na lítání sou moc blbý.
Když se Kukačka vyblbnul a já k smrti unavil polítáváním nad bojištěma, tak sme letěli do Lórienu trošku si odpočinout, pojíst a tak vůbec. Jak sme tak polehávali, hřáli se na sluníčku, přiletěl Gwaihir, že pro nás má něco děsně důležitýho. Kukačka vyletěl jak střelenej (ba ne, když byl Kukačka střelenej, tak většinou letěl ten střelec), já se líně zvednul a co že se děje tak nutnýho.
V Roklince na nás čekali tři, jak sem pozdějc zjistil, hobiti (takoví malí jako trpaslíci, ale míň fousatý) Frodo, Řechtal a Slepička (asi tak nějak, ale já na jména nebyl nikdy dobrej) a jeden strejda, kterej vypadal jak vypranej v novém Arielu, co si řikal Gandalf Bílý (jestli von to nebyl druhista!). S výrazem agenta 007, nám vysvětloval „vo co že jako de“. Jeden hobit má prsten (ten co sekli prve) a je třeba ho zničit v hoře Osudu v Mordoru. Nikdo mi nevysvětlil, proč ho předtim kradli, dyž ho teďka chtěj ničit, ale to jejich boj. Estě to má jeden háček a to ten, že přes mordorský hory sice přeletíme, ale ne s prstenem. Takže budem muset krz Odulino doupě to je ta co žere na co příjde. Super. Už takhle mám své krásné peří pošramocené od těch střelců, eště aby mě někdo okusoval. No ale přece nenecham kámoše ve štychu. A aby to nebylo úplně jednoduchý, nikdo nevěděl, kde ta hora, do který se má hodit ten pouťovej prsten.
Ty přemejšlivější (takže všichni kromě mě) se dohodli, že se schováme někde v houští a Kukačka, podle popisu tý hory, ji poletí hledat. A až budeme jistě vědět, kde je, vymyslíme, jak se tam dostaneme. Kukačka s orgastickým výrazem odplachtil hledat Orodruinu a zbytek nás se schoval v jednom příhodným houští kus od cesty.
Asi tisíc lidí si v ten moment vymyslelo, že „zrovna timhle“ křovím dycinky chtělo projít. Štestí, že to nebyli nepřátelé jinak sme byli na kaši. Po pár minutách se objevil Kukačka a vítězoslavně hlásil, že našel horu a že je cesta volná.
Sprintem (jo pěšky, fakt sem si připadal jak slepice) sme se hnali směrem k hoře. Nevěřil bych, že pěší orel je schopnej vyvinout takovou rychlost. U Oduly jeden z hobitů, Frodo, vyndal z kapsy flaštičku, která svítila, jak všechny hvězdy dohromady. Obestoupili sme Froda, kdyby Odula „dělala potíže“ a prohali se skrz její doupě. Nevím, jestli to světlo byla výhra, doupě v tom ja su vypadalo jako solidní masovej hrob. Jak sme vylezli z doupěte, šlo to ráz na ráz. Frodo vběhl do hory, hodil do pukliny prsten načež vyšlehnul plamen snad až do nebe. Opodál stojící skřeti jen tak pokukovali, co že se to jako děje a chválabohu nejevili známky agresivity. Naložili sme Froda a ostatní hobity, plavně zakroužily nad Mordorem a vrátili se domů jako hrdinové.
No a tim to skočilo. Naši, povzbuzení tou radostnou novinou (nechápu, co je tak úžasnýho na prstenu v ohnivý hoře), se vrhli na nepřítele a rozsekali ho na hadry. Celkem je mi líto Nazgúlů, pěkně se s nima povída lo, sice nebyli tak krásný jako my, ale pár jich bylo sympatic kejch. No a voni se ňák rozpadli v prach. A skřeti už nejsou, nemáme koho pouštět ze vzduchu. S našima to není taková psina. Kukačka si asi nudou ukouše drápy. Já budu muset najít někoho na pouštění ze vzduchu nebo se dám na zahradničinu. Gwaihir asi pude do důchodu. Do tý doby než zase ňákej borec jinýmu šlohne prsten nebo jinej šmuk. Protože lidi sou nepoučitelný…