Když slunce mladé a měsíc nový byl,
zpěv bohů vše zlatem a stříbrem rozzářil,
do zelené trávy stříbro vlili
a vody zlatem naplnili.
Než byly díry pekla vykopány,
než byly trpaslíků rody dány,
byli tu elfové a kouzla silná,
ti pod horami ve svých dílnách
pěli při tvorbě věcí překrásných
i jasných korun králů svých.
Však písně vyprchaly, tma padla na osud,
železem byl rozsekán, do oceli vkut.
Lakota nepěla ni ústy nesmála se,
jen ryté stříbro a zlato v jeho kráse,
bohatství v temných děrách hromadila
a elfí domov mračna zahalila.

Byl starý trpaslík v jeskyni temné,
ze zlata, stříbra kul klenoty jemné,
s kladivem, kovadlinou z kamene
jak kost měl ruce znavené,
prsteny dělal, z nich řetězy splet
a myslel, že koupí si pro sebe svět.
Však uši mu ohluchly a zrak se zkalil,
lebku mu čas žlutou září zalil,
skrz spáry mu kamenné klenoty
s zábleskem klouzaly v temnoty
a neslyšel nic, když zem se chvěla,
duněla pod tíhou dračího těla,
hustý dým naplnil příbytek kamenný,
na vlhké podlaze syčely plameny,
v rudém ohni tam skonal sám,
co popel v bahně byl pochován.

Byl starý drak pod kamenem šedým,
sám leží jen v očích s přísvitem bledým,
mládí už ztraceno, mrtvé radosti,
byl samá vráska, suk, ohnuté kosti,
spojen s tím zlatem, k němuž léta lnul,
z výhně jeho srdce oheň vyvanul,
kupil si drahokamy ve slizu svého břicha,
to zlato a stříbro co polykal a dýchal,
o nejmenším prstenu pod svým křídlem věděl,
každý kousek znal, jak na nich dnem i nocí seděl,
na svém tvrdém loži o zlodějích snil,
o tom, že by se jejich masem nakrmil.
Jejich kosti drtil a pil jejich krev,
však poklesly mu slechy a zanik jeho dech,
cinkly kroužky zbroje, on neslyšel je včas,
když po hluboké sluji rozlehl se hlas-
to mladý válečník šel, v ruce jasný meč,
vyzýval ho ven na poslední zteč.
Měl místo zubů nože a pancíř žádný kaz,
však ocel roztrhala ho a jeho plamen zhas

Byl starý král na vysokém trůně,
s bílým vousem ležícím v kostnatém lůně,
již žádný pokrm dlouho v ústech nechutnal
ani v uších píseň. Jediné on znal-
svou obrovskou truhlu s víkem tepaným,
pobledlými drahokamy, zlatem schovaným
v tajné pokladnici v zemi ukryté,
její pevné dveře železem pobité.
Ostří jeho mečů byla od rzi tupá,
padlá jeho sláva, jeho vláda krutá,
prázdnota a chlad byl zhoubou jeho sálů,
ale on byl pánem zlata elfích králů,
neslyšel v horách zahřímati rohy,
po trávě krvavé zaduněly nohy,
však sály byly spáleny, se zemí zarovnány
a jeho kosti vrženy do hluboké jámy.

Je starý poklad skrytý skálou tmavou,
za dveřmi, co hlídají cestu pravou,
bránou, již nezdolá žádnou silou.
Tráva se zelená nad mohylou,
tam skřivan a hříbě běží
a vítr vane od pobřeží;
ten starý poklad bude v noci skryt
dokud bude zem a elfové snít.