Souhlásky představovalo 24 základních znaků zvaných tengwar.
Znaky byly rozděleny do čtyř sad neboli Témar. Každá sada se používala k znázornění zvuků tvořených různými částmi úst.
Sada I se používala pro hlásky zubní čili t-ové (tincotéma) a II. sada převážně pro hlásky retné
čili p-ové (parmatéma). Sada III byly hlavně používána pro patrové nebo zadopatrové hlásky a sada IV se používala pro ostatní zadopatrové hlásky nebo pro normální hlásky (západština) k-ové (calmatéma), podle požadavků různých jazyků.
Tyto čtyři sady byly dále rozčleněny do šesti stupňů neboli Tyeller.
Každý stupeň představoval zvuky tvořené různými způsoby, podle toho jak
vzduch proudí skrz ústa a nos.
Normální písmena, stupeň 1, se používala pro "neznělé závěrové": t, p, k atd.
2. stupeň pro znělé zadopatrové
3. a 4. stupeň pro znělé a neznělé třené hlásky
5. stupeň (17-20) se obvykle používaly pro nosovky.
6. stupeň (21-24) se nejčastěji používal pro nejslabší, čili "polohláskové"
souhlásky z každé sady: skládal se z nejmenších a nejjednodušších tvarů
mezi prvotními písmeny.
Každý tengwar znak měl přiřazenou fonetickou hodnotu, určenou jeho pozicí
v mřížce. Lidé mluvící různými jazyky si mohli mřížku upravovat a tak má
pouze pár znaků pevnou fonetickou hodnotu.
Prvotní písmena se skládala z telco (stonku) a lúva (obloučku). Formy 1-4 se pokládaly za normální.
Stonek bylo možno zvednout, jako u písmen 9-16, nebo zkrátit , jako u 17-24.
Oblouček mohl být otevřený, jako v sadě I a III, nebo zavřený, jako v sadě
II a IV, v obou případech mohl být zdvojen, jako u písmen 5-8.
Česká výslovnost by mohla být nějak takhle:
1 - t
2 - p
3 - č
4 - k
5 - d
6 - b
7 - dž
8 - g
9 - t, f
10 - f
11 - š
12 - ch
13 - dh
14 - v
15 - ž
16 - gh
17 - n
18 - m
19 - n(g)
20 - w
21 - r
22 - w, v
23 - y
24 - w, v
Bylo také 12 zvláštních znaků, tzv. "přídatná písmena", jejichž příkladem jsou písmena 25 - 36. Z nich jsou zcela nezávislá jen písmena 27 a 29, ostatní jsou obměnami jiných písmen.
Samohlásky byly představovány tzv. tehtar. Symboly tehta se kladly nad a pod
(a někdy dovnitř) tengwar znaků - v jazycích jako quenijština, v nichž většina
slov končí samohláskou, se tehta kladla nad předcházející souhlásku, v jazycích
jako sindarština, v nichž většina slov končila souhláskou, se kladla nad
následující souhlásku.
Když na příslušném místě nestála žádná souhláska, kladla se tehta nad "krátkého
nosiče", který měl podobu malého "i" bez tečky.
Bylo pět základních tehtar znaků, představujících pět nejčastěji používaných
samohlásek a, e, i, o, u. Byly nejčastěji kladeny nad tengwar znaky:
Tři tečky byl nejobvyklejší zápis a.
Jednoduchá tečka a "akutový přízvuk" se často používaly pro i a e
(ale v některých podobách pro e a i).
Kudrlinky se používaly pro o a u. V nápisu na Prstenu se kudrlinka otevřená
doprava používá pro u, ale na titulní straně představuje o a kudrlinka otevřená
doleva u. Oblíbenější byla kudrlinka doprava a použití záviselo na tom,
o který jazyk šlo: v Černé řeči bylo o vzácné.
Dlouhé samohlásky byly obvykle znázorněny položením tehty nad "dlouhý nosič",
který běžně vypadal jako j bez tečky. Stejnému účelu však sloužila i zdvojená
tehta. To však bylo časté jen u kudrlinek a někdy u "akutu". Dvě tečky se
používaly spíše jako znak pro následující y.
