lúvatar dal svým zpěvem nejdříve život Ainur, jejichž moc i sláva je uvnitř
i vně světa největší ze všech stvoření. A poté jim uprostřed prázdnoty stvořil sídla, dlel s nimi a učil poznání všech věcí, z nichž největší je hudba.
A poté rozhodl se, že navrhne jim námět písně, hymnu radosti, a zjevil jim
mnohé z velkolepých a krásných záměrů, kterých byly jeho mysl i srdce plny.
Proto zněla hudba, proto se jejich hlasy velebně pozvedly kolem jeho trůnu.
Za čas Ilúvatar zjevil Ainur mocný záměr svého srdce, rozvíjející
námět, jehož nekonečnost a vznešenost nedala se porovnávat s ničím , co zjevil
dříve. Ainur tak užasli nad slávou počátku a nádherou konce, že tiše před
Ilúvatarem poklekli a mlčeli.
Nato Ilúvatar pravil: "Příběh jenž vám předkládám, nádherná místa,
kde se děj odehraje, rozvine a uskuteční; to vše je ale jen rámec. Nevyplnil jsem
všechna prázdná místa, nezjevil jsem celou nádheru, neprozradil jsem jemnost
všech krás, jichž je má mysl plna. Mým přáním je, abyste zpívali o mém námětu
velkou a slavnou hudbu. Vždyť víte, že mnohému jsem vás naučil a že ve
vás jasné plá tajný oheň, jejž jsem do vás vložil. Vyzkoušejte tedy svou
mysl a moc,
zkrášlete námět vlastními myšlenkami a záměry. A já budu jen sedět a naslouchat
a budu šťasten, že jsem skrze vás probudil tak krásnou Píseň.
A hlasy Ainur, jako sbor harf a louten, píšťal a trub, houslí varhan
a jako nekonečný chór počaly z námětu Ilúvatarova utvářet Velkou hudbu.
Mocný zvuk nekonečně se obměňujících a propletených melodií, mísících se v
harmonii silnější než burácení velkých moří, naplnil sídla
Ilúvatara a Ainur písní. Ozvěna hudby a ozvěna ozvěn vplynuly do temných a
vzdálených míst. Nikdy předtím, nikdy potom již se neozvala hudba tak
nekonečně nádherná.
Nyní však Ilúvatar seděl a naslouchal a po dlouhou chvíli vše bylo
dobré, neboť nelad jen zřídka se vyskytl a jemu se zdálo, že Ainur naučili
se mnoho a správně. Jak se však námět rozrůstal, jal Melkovo srdce záměr vplétat
své vlastní prázdné představy, jež nebyly v souladu s velkým námětem Ilúvatarovým.
Melko byl z Ainur Ilúvatarem nejvíce obdarován mocí a poznáním a často se toulával
sám v temných a pustých krajích, hledaje Tajný oheň, jenž dává Život a Skutečnost,
neboť v něm rostla touha dát život svým vlastním záměrům.
A v těch temných pustinách počal Melko promýšlet své vlastní vychytralé
záměry, které nezjevil ani samotnému Ilúvatarovi. Tu hned se kolem něj zvedl pronikavý nesoulad a mnozí
z těch, co kdo mu zpívali nablízku, zneklidněli, jejich hudba zeslábla,
jejich myšlenky znejasněly a zanikly. Mnozí jiní však svou hudbu přizpůsobili
raději jemu než mocnému námětu, s nímž začínali.
A tak Melkův rozbroj šířil a zatemnil hudbu, neboť jeho myšlenky vycházely
z té nejpustší černoty, ke které Ilúvatar ještě neobrátil světlo své tváře.
A protože Melkovy tajné myšlenky neměly nic společného s krásou Ilúvatarova
záměru,
byla harmonie hudby zničena. Ilúvatar však jen tiše seděl a naslouchal do
chvíle, kdy hudby dosáhla hlubin své ponurosti a nepředstavitelné ošklivosti.
Tehdy se smutně pousmál a pozvedl levou ruku - tu náhle, třebaže nikdo nevěděl
jak, se uprostřed srážky rozvinul nový námět, podobný a přesto jiný než první,
a jeho něha ihned získala vrch. Leč nesoulad a hluk, jenž Melko pozvedl proti němu,
vyvolaly bitvu zvuků a nastala vřava, v níž jen stěží se dalo něco rozlišit.
Tu Ilúvatar pozvedl pravou ruku. Již se neusmíval a v jeho tváři byl pláč.
A hle - začal se rozvíjet třetí námět, jiný než všechny předchozí, rozrůstal se
uprostřed bouře, až se nakonec zdálo, že u pat Ilúvatarových se rozvíjejí dvě
úplně různé hudby. Jedna mocná, hluboká, nádherná, protkaná neutišitelným žalem,
druhá plná své vlastní jednoty a řádu, hlasitá, prázdná a domýšlivá, triumfálně
útočící na první jakoby ve snaze ji pohltit. Ale vždy, když mělo dojít
k neprudší srážce, se druhá hudby stala jen doplňkem harmonizujícím svou
soupeřku.
A uprostřed rozléhajícího se sváru, jenž otřásal síněmi Ilúvatarovými a
rozbíhal se v temná místa, pozvedl Ilúvatar obě paže, a tu se v jenom bezedném
akordu, hlubším než nebesa, velebnějším než slunce, pronikavém
jako světlo Ilúvatarova pohledu, hudba vzepjala a utichla.
Tu Ilúvatar pravil: "Mocní jsou Ainur, mocní a slavní, a z nich Melko
je nejmocnější v poznání. Vězte však, že já jsem Ilúvatar.
Vše, co zpívali jste - hle! já jsme stvořil - ne v hudbě, kterou jste
zaplnili nebeské kraje pro radost mně a sobě, ale tak že jsem všemu dal tvar a
bytí, jaké máte i vy, Ainur, které jsem stvořil, aby sdíleli skutečnost se
mnou, Ilúvatarem. Snad oblíbím si věci vzešlé z mé hudby tak, jako miluji Ainur
vzešlé z mých myšlenek, a možná oblíbím si je mnohem více. A ty Melko,
nakonec sám poznáš, že nelze hrát námět, jenž nevzešel z Ilúvatara samotného,
a že nikdo nemůže měnit hudbu mně navzdory. Ten, kdo pokusí se tak učinit,
nakonec sám pochopí, že mi jen pomohl v stvoření větším a velkolepějším,
v zázraku mnohem složitějším, než sám by dokázal. Vždyť hle! Díky Melkovi
děs ohně, žal hluboký jak temné vody, hněv hromu a zlo, vzdálené mému světlu tak,
jako ty nejspodnější hlubiny temnot, vstoupilo do záměru, který jsme vám ukázal.
Díky jemu se ve srážce zrodila bolest a utrpení a v zmatení zvuků se zrodila
krutost, šílenství, temnota, odporné bahno a zkaženost věcí i myšlenek, ohavné
mlhy a znásilňující plamen, nelítostný chlad a umírání bez naděje. Však jen skrze
něho a ne jím - a on to pozná, stejně jako vy a všechny bytosti, které budou
muset žít uprostřed zla a díky Melkovi snášet utrpení a žal, děs a zkaženost.
Nakonec však všichni pochopí, že díky tomu učinili námět krásnějším, Život
cennějším a Svět o to nádhernějším a zázračnějším, že ze všech činů Ilúvatarových
právě tento bude považován za nejmocnější a nejkrásnější.
Ainur se zalekli a nepochopili vše, co bylo řečeno. Melko byl pln
studu, z nějž vzešel hněv - Ilúvatar však spatřiv jejich úžas vstal
v plné své velebnosti a vyšel ze svého sídla, prošel nádhernými kraji, které
pro Ainur stvořil, a vstoupil do temných míst, kam jej Ainur následovali.
A nyní, kdy dosáhli té nejzazší prázdnoty, objevil se před nimi pohled plný
všeovládající krásy a zázraku - přesně v místech, kde kdysi byla jen nicota.
Tu Ilúvatar pravil: "Pohleďte na svůj zpěv, na svou hudbu. Vy jste zpívali a díky
mé vůli nabyla vaše hudba tvar a hle! i nyní se svět rozvíjí a jeho dějiny
začínají tak jako můj námět ve vašich rukou. Každý z vás nalezne v mém námětu
své vlastní záměry a touhy, dokonce i Melko objeví vše, co promýšlel
vskrytu svého srdce, vše, co tak dalece vzdáleno je mé mysli. A zjistí, že
stal se jen částí celku, podřízené jeho slávě. Jen jedno jsem přidal, Oheň, jenž
dává Život a Skutečnost, Tajný oheň, jenž plane v srdci světa.
lúvatar dal svým zpěvem nejdříve život Ainur, jejichž moc i sláva je uvnitř
i vně světa největší ze všech stvoření. A poté jim uprostřed prázdnoty stvořil sídla, dlel s nimi a učil poznání všech věcí, z nichž největší je hudba.
